Rok 1857 se stal přelomovým rokem moderní literatury. Ve Francii, která v té době společně s Anglií představovala centrum evropské literární inovace, vychází knižně Flaubertův román Paní Bovaryová (poté, co se jeho časopisecká verze v Revue de Paris setkala se značným ohlasem) a básnická sbírka Květy zla Charlese Baudelaira. Obě díla od počátku spojovala aura skandálu, kterou notně přiživily okamžitě zahájené soudní procesy proti jejich autorům. Baudelaire byl pouhé dva měsíce po vydání knihy odsouzen k pokutě tří set franků za „urážku veřejné morálky“ a šest básní ze sbírky bylo na základě soudního rozhodnutí vyřazeno; Flaubert měl v tomto ohledu větší štěstí, díky svému obhájci byl zproštěn nařčení z obscénnosti a rouhačství, s nímž údajně vykresloval příběh provinční nevěry.
Z dnešního pohledu je pozoruhodné sledovat tuto kapitolu francouzské literatury nejen jako projev státní cenzury, ale především jako způsob, jakým tehdejší soudci, obhájci a prokurátoři tyto knihy četli – a správně pochopili jejich společenskou podvratnost. Oba spisovatelé, kteří už dávno dosáhli věku zralosti (oběma bylo šestatřicet let), totiž ve svých ironií prosáklých dílech vyjádřili své zásadní celoživotní téma – a tím byly nemilosrdné pochybnosti, které ve vnímavém pozorovateli vyvolávalo směřování soudobé společnosti, fanaticky vyznávající (jak dobře známý!) kult optimismu, racionality, společenského řádu, rostoucí prosperity, vědeckého a technického pokroku, jedním slovem kult romanticky zabarveného pozitivismu.
Někteří kritici spojují umělecký význam textu s tím, nakolik souzní, či naopak kriticky dokáže jít proti všem módám, proti duchu doby. V tomto ohledu Květy zla i Paní Bovaryová nejsou ničím jiným než zásadní a nepřeslechnutelnou disonancí, narušující spokojený rytmus pochodu za lepšími zítřky. Jak jinak si vyložit Flaubertův román, záměrně inspirovaný suchou novinovou zprávou o sebevraždě nevěrné ženy jistého venkovského lékaře, než jako důmyslné rozleptání konejšivého obrazu provinciální rodinné idyly, obrazu, na kterém nechybí stafáž bodrých a počestných spoluobčanů a jehož pozadí dotváří příjemná venkovská krajina? Tedy obrazu, který stál v základu dobových představ o manželství i o profesním a společenském údělu každého člena rozvíjející se průmyslové společnosti. Namísto toho Flaubert nabízí záznam všednosti a nenaplněnosti provinčního života, je jedním z prvních prozaiků, který reflektuje ztrácející se epičnost našich životů a který sní o románu, jenž by byl o ničem, tedy čistým záznamem nudy.
Podobně Baudelaire ve svých básních, mnohem zjevněji a bombastičtěji než Flaubert, útočí na zažitou a zkostnatělou klasicistní estetiku, která mezi dobro a krásu kladla zcela samozřejmé rovnítko. Baudelaire proti tomu objevuje rozlehlé a dosud neprobádané území krásy zla, černou svůdnost ošklivosti, svým psaním nemíní povznášet tradičně smýšlející krasoduchy, ale chce šokovat a provokovat. Přestože nikdy nepřestal být moralistou, i kdyby to měl být moralismus dekadence, satanský moralismus naruby, odmítá být básníkem-vůdcem, který by podobně jako Victor Hugo z prorocké výše sděloval lidstvu posvátné pravdy, a volí mnohem nejasnější způsob výpovědi, plný ambivalence a rozporů, způsob, který v jeho očích lépe odpovídá rozpornosti rodící se moderní doby. A stejně jako Flaubert i on je fascinován tím nejobyčejnějším životem, krásou i ubohostí všednosti, proto se stává jedním z prvních básníků Paříže-velkoměsta, Paříže žebráků, podomních obchodníků a podivínů, spíše než Paříže kočárů, bankéřů a aristokracie.
Vedle nesmírné skepse oba autory spojuje pocit nedostatečnosti a vyprázdněnosti doby (v kontrastu k vítězné imperiální epoše Evropy, která si do padesáti let podmaní většinu světa), již zachycují bez romantických berliček a patetických ornamentů jako doménu šířící se nespokojenosti, melancholie (Baudelairův slavný splín) a šedi. Skutečný svět, kterému se oba tvůrci chtěli přiblížit, jejž chtěli vnímat vlastníma očima a ne optikou dobové literatury, se nejeví jako příliš povzbudivé místo. „Jsem Život, nesnesitelný, nesmiřitelný Život,“ píše Baudelaire o několik let později ve svých Malých básních v próze. Moderní „nevolníci a mučedníci času“ jsou podle něj vystaveni dvojímu rozporu – strachu z rychle ubíhajícího času a zároveň nudě, kdykoli náš čas zpomalí.
Všichni, kdo od té doby psali a dodnes píší, se musí vypořádat s touto lekcí moderního životního pocitu. Někteří svědomitě pokračovali v minimalistickém popisu malých životů, jiní se naopak přiklonili k velkým mytologickým a archetypálním příběhům, k magickému realismu, exotice nebo ke ztracené epičnosti historických námětů (Flaubert sám svůj další román situoval do starověkého Kartága), další rezignovali na příběh a realismus úplně a vrhli se na zkoumání či rozebírání samotných mechanismů literárního vyprávění a konvencí. Ať ve vzpouře či v přijetí, nikdo z nich neunikl dědictví roku 1857.
Autor je kritik, dramaturg a redaktor nakladatelství Labyrint.