Islamismus a červená marlbora

Z díla Orhana Pamuka vyšly v posledních třech letech česky romány Jmenuji se Červená (1998; č. 2007) a Nový život (1994; č. 2007) a esejistická kniha Istanbul (2004; č. 2006). Letos přibývá autorův předposlední román z roku 2002 s lakonickým názvem Sníh.

Román Sníh (v originále Kar) od počátku vzbuzoval velké očekávání – například podle deníku The New York Times patří mezi deset nejlepších knih roku 2004. Orhan Pamuk (nar. 1952), jehož stěžejním tématem se stal vztah Východu a Západu, se tentokrát pokusil o ambiciózní spojení literatury a politiky, a to formou politického románu v tradici Stendhala a Dostojevského, k nimž se v úvodu knihy otevřeně hlásí. Vzhledem ke zjitřené atmosféře „střetu civilizací“, přiživené pokračujícími boji v Afghánistánu i válkou v Iráku, byl pozitivní ohlas západních čtenářů celkem pochopitelný a Nobelova cena za literaturu, kterou autor obdržel v říjnu 2006, „pouhým“ logickým důsledkem. Dnes, s odstupem několika let, můžeme objektivněji posoudit, nakolik Sníh tehdejší čtenáře přesvědčil svými uměleckými kvalitami a nakolik jen naplnil jejich politická očekávání.

Ka, Kar, Kars…

Románový děj je vystavěn na čtenářsky atraktivní zápletce (což ostatně platilo i o předchozích Pamukových románech, v nichž vypravěč neváhal použít například prvků detektivního příběhu), kdy hlavní hrdina, emigrantský básník Ka, přijíždí do provinčního města Karsu, aby napsal reportáž o tajemných sebevraždách „šátkových“ dívek. Během několika dnů se mu zde podaří zažít intenzivní milostný příběh i vojenský převrat, který se uskuteční v rámci místního divadelního představení. Zároveň se Pamukovi od první stránky daří sugestivně evokovat atmosféru zasněženého tureckého města na hranicích s Gruzií a Arménií, jehož ulice vzbuzují pouze nostalgickou vzpomínku na dávnou slávu a kde přítomnost nenabízí žádnou naději na únik z chudoby a úpadku.

Pochopitelně ani zde Pamuk nezapře svou postmoderní orientaci – od aluzí na Kafkův Zámek (v atmosféře i ve jménu hlavního hrdiny, v němž je jako nějaká předtucha obsažen název osudného města i všudypřítomný sníh, kar) přes dovedně konstruovanou vypravěčskou perspektivu (postupně zjišťujeme, že vypravěčem je spisovatel Orhan, který se o několik let později vydává po stopách svého mrtvého přítele Kaa). Ovšem tentokrát se zdá, že kultivované Pamukovo vypravěčství nedokáže udržet čtenářův zájem a požitek z četby až do konce; přibližně od poloviny knihy začíná příběh zpomalovat, až nakonec upadne do zvláštní rozvleklosti, která už kazila dojem ze závěru jinak skvělého románu Jmenuji se Červená (viz A2 č. 15/2008). Problematické jsou rovněž samy postavy románu: působí ploše a kvůli nedostatečně vykresleným motivacím – ideologickým, náboženským i psychologickým – příliš neživotně na to, aby vyvolaly skutečný zájem a empatii. Bolestínskou, lyrizující figurku přitom nejvíce připomíná sám hlavní hrdina Ka. A dokonce i původně hypnotická atmosféra zasněženého města ztrácí po několika desítkách stránek svou působivost a pouze se monotónně opakuje.

Couvání na Pamukův způsob

Na rozdíl od zmiňovaného románu Jmenuji se Červená, z jehož stránek bylo patrné autorovo živé zaujetí osmanskými dějinami a kaligrafií, působí Sníh mnohem chladněji, jako by byl jakýmsi intelektuálním cvičením na dané téma, jímž je vztah sekularistů (kemalistů) a islamistů. Vliv těch druhých v Turecku posledních dvacet let roste a je přiživován mimo jiné i dosud neúspěšnými tureckými aspiracemi na vstup do EU. Ovšem pokud od Pamuka očekáváme zasvěcený pohled na Turecko zevnitř a jeho důkladnou obeznámenost s konkrétní podobou tohoto politického a kulturního dilematu, budeme nejspíš zklamáni. V románu se sice objeví plejáda postav vyjadřujících často zcela protikladné politické názory – od studentů islámské školy přes bývalého marxistického revolucionáře po velitele vojenského puče nebo muslimského teroristu –, všechny jsou ovšem filtrovány optikou často horečnatého lyrismu, který myšlenky zamlžuje jakýmsi somnabulním nádechem. Ve skutečnosti osoba autora a jeho unifikující dikce postavami prosvítá příliš intenzivně na to, abychom uvěřili v jakýkoli románový dialog nebo pluralitu názorů. Ne náhodou se klíčová scéna vojenského puče odehrává přímo na divadelním jevišti, jistá míra nevěrohodné teatrálnosti se projevuje v celém románu, jehož postavy připomínají dovedně manipulované loutky.

Pamuk totiž zůstává především intelektuálem z dobře situované rodiny, který většinu života prožil v Istanbulu, případně na Západě, proto je logické, že problematiku periferních regionů a život lidí z nižších vrstev osobně tak dobře nezná. Ovšem ve chvíli, kdy právě do podobného prostředí a mezi takové postavy situuje svůj román, ukazuje se tato autorská omezenost ve své nahotě a ani útěk do lyrismu a tradiční vzdělanosti (opět jsou zde využity odkazy na klasický perský epos Kniha králů) spisovatele nezachrání. Jedno je příliš zřejmé – v případě románu Sníh si za téma zvolil literaturu i politiku, ale nedokázal se důsledně vypořádat ani s jedním. Skutečné kulturní a politické rozpory zůstaly zastřené, případně zkratkovitě anekdotické, třeba když islámský aktivista Lápis Kaovi říká: „Nejlepší věc, kterou Američané světu dali, jsou červená marlbora.“ Navíc z politiky v závěru románu Pamuk úplně vycouvá, vše ponoří do nálevu nostalgie, odkud ovšem žádná katarze nevzejde.

Mezi Atatürkem a Prorokem

Dnes je o mnoho zřejmější, že Pamukův umírněný prozápadně orientovaný humanismus byl přesně tím poselstvím, které chtěli znepokojení západní intelektuálové slyšet, zvlášť s přihlédnutím k autorovu přirozenému rozkročení mezi moderní evropskou a tradiční tureckou kulturou. Je dobře, že se s ním můžeme nyní seznámit i my; Sníh je sice román, který nedokázal všechny své ambice naplnit, přesto zůstává cenným dokumentem naší doby. O to větší škoda, že kniha není vybavena také zasvěceným doslovem (jako je tomu u ostatních Pamukových románových překladů), kde by byla pro českého čtenáře blíže vysvětlena podstata kemalismu (jenž z turecké muslimské mnohonárodnostní říše vytvořil moderní národní stát, vybavený evropským právním systémem, gregoriánským kalendářem a sekulárním vzděláním) i současného islamismu. Neb projevuje oť tyto dva směry jsou skutečnými protagonisty Pamukova politického románu.

Autor je kritik, dramaturg a redaktor Labyrintu.