Rázné proměny chudých městských částí v luxusní se odehrávají obvykle pod taktovkou investorů a vlády, i když za protestů alespoň části veřejnosti. V Budapešti ale sedí nakonec všichni na jedné lodi. Pomáhá při tom výraz ghetto. Je to precedent pro pražský Žižkov?
„Veřejná diskusní schůze“ pořádaná uprostřed budapešťského období monzunů přilákala přes masivní propagaci téměř výhradně zástupce na město napojených neziskovek a sdružení. Účastníci si ždímají skrznaskrz promočené oděvy, suší vizitky, a aby zachovali dekorum, snaživě si před sebou urovnávají propagační desky této veřejné schůze, nazvané Gyarapodó Józsefváros (Vzkvétající Josefov). Organizátorem je křídlo mladých socialistů, které se snaží na všudypřítomných probíhajících proměnách čtvrti získat politické body. Po krátkých prezentacích projektů účastníci místo pokládání dotazů děkují vedení města za láskyplnou péči, jiní žádají o vyšší příspěvek, další si stěžují na mládež, graffiti a špínu. Zastupitele na závěr šokuje jeden z mála zástupců veřejnosti svým návrhem namísto nákupních a fitness center vybudovat parky. „Parky? Máme tady málo co uklízet?“
Rozděl a panuj
Čtvrť Józsefváros je notoricky známá svou údajnou koncentrací kriminality, rozpadajícími se činžáky a tím, že tu oškliví cikáni okrádají a bijí bohaté bílé. Tenhle obraz prezentuje místní samospráva už od roku 1998, kdy pověřila státní firmu Rév8 pracemi na změně charakteru čtvrti. Z počátku se Rév8 soustředila na restaurování secesních budov v jejích nejluxusnějších částech – takzvané Palácové čtvrti – blízko centra Budapešti. Podle šéfa Rév8 Györgye Alföldiho však „nebyly výsledky této strategie dostatečně uspokojivé. Lidé nepozorovali žádné změny… veřejný obrázek byl stále velmi špatný”. K pozvedávání veřejného statutu byla tedy zvolena jiná taktika: čtvrť byla rozdělena na jedenáct „čtvrtí“, a pro každou z nich byla připravena radikálně odlišná strategie městského rozvoje.
V jedné ze čtvrtí nabyl městský rozvoj podoby demolice tisícovky převážně sociálních bytů, čímž se uvolnil prostor pro Korvínovu promenádu: nákupní a wellness centra, luxusní byty a kanceláře. Ve čtvrti Magdolna – oficiálně označené jako ghetto – byl aplikován „sociálně zaměřený“ projekt: její obyvatelé se mohli sami podílet na nezbytných opravách státem vlastněných domů, veřejné prostory byly vypulírovány a rozjely se tu programy na prevenci drogové závislosti a kriminality. V budoucnosti se tu otevřou čtyři stanice metra, zavede se bezpečnostní kamerový systém. Když dnes člověk stojí na nově vybudovaném Mátyásově náměstí – kde se učili hrát nejslavnější cikánští muzikanti –, v centru onoho „ghetta“, sledují ho nejméně čtyři kamery a nad hlavou má jeřáby z věžáků Korvínovy promenády, vzdálené odsud pár bloků. V podstatě jsme tedy svědky postupného čištění celé oblasti, objednané proměny urbánního prostoru podle přijatelnějších linií, vytěsňování chudší třídy obyvatel zvyšováním nájemného a státem organizovanými demolicemi jejich bytů; zkrátka rozšiřování fenoménu gentrifikace.
Na onom deštivém setkání zmíněném v začátku se ozývaly také hlasy z řad občanů a jejich organizací. Například Móni Bálinta z Mladých zelených (ZöFi) prohlašoval, že všechny diskuse jsou jen vnějškové, informace o plánovaných krocích jsou naprosto nedostatečné a nejdůležitější rozhodnutí už byla dávno učiněna. ZöFi vedou komunitní programy a také vydávají měsíčník Magdi, který nabízí kritický pohled na urbánní a sociální projekty. Přispěvateli Magdi jsou částečně i sami místní obyvatelé. Hned prvních pár čísel způsobilo velký poprask kritikou Rév8 a osvěžilo veřejné debaty mezi rezidenty ze samosprávou rekonstruovaných domů. Nicméně ZöFi je jednou z neziskovek, která tu má kancelářské prostory od městské části zdarma a navíc pracuje částečně v kontextu daném místní správou; jejich práce se totiž soustřeďuje na Magdolnu, vládou ocejchovanou jako „ghetto“ oblasti. Lidé, kteří zde žijí, si ovšem faktu, že žijí v ghettu, nejsou vědomi a sám Móni přiznává, že se jedná o naprostou fikci, kterou oni sami přiživují, když s tímto termínem pracují.
Zachraňte auta
V Palácové čtvrti, která je dnes plná drahých pubů, luxusních restaurací, hotelů a prodejen world music, se sešla na schůzi velmi odlišná společnost. Debata se odehrávala v podzemních prostorách hogo-fogo podniku Frank Zappa Cafe, kde dřív sídlil kultovní undergroundový klub The Forbidden A. Město ohlásilo novou rekonstrukci a značné rozšíření pěší zóny. Mítink svolaný k této příležitosti rezidenty nepotěšil – dostali totiž jen možnost vybrat si druh kamenů, kterými se tento ráj pro chodce vydláždí. V sále vyplněném střední třídou to vře: „Kameny nás nezajímají! Kde budeme parkovat a jezdit? To je zase jeden projekt pro investory, a ne pro lidi! Myslíte jenom na kšefty z turistů!“ Šéf Rév8 György Alföldi se snaží spolu se zástupcem občanského sdružení Palácová čtvrť smířlivým tónem vysvětlovat situaci. Ten druhý totiž místo hájení názoru přítomné většiny na vlastním osudu (dnes je majitelem Frank Zappa Cafe) demonstruje výhody spolupráce na projektech s Rev8 a investory. Když se příští ráno s dalšími podnikateli – kolegy ze svého sdružení – mezi turisty, latté a croissanty setkává, stěžuje si na nepochopení místních, kteří nechtějí mít svou čtvrť ještě krásnější a atraktivnější.
Urbanistická proměna Józsefváros má rozličné formy a podílejí se na ní nejrůznější hráči; gentrifikace, vytěsnění chudých obyvatel a jejich nahrazení bohatšími z vyšších tříd, je jen jedním z jejích aspektů. Chudé čtvrti v blízkosti městských center jsou jejími tradičními cíli, protože investoři hledají místa, kde mohou svůj profit maximalizovat. Tedy například taková, kde bude rozdíl mezi stávajícím a budoucím nájmem největší – pražský Žižkov, varšavská Praga nebo budapešťský Józsefváros. Stát obvykle přímo podporuje takové procesy kapitálové expanze skrze urbanistické projekty, kriminalizuje chudobu a „čistí“ ulice v těchto čtvrtích i jejich sousedství. Stát samozřejmě není neflexibilním instrumentem založeným na kursu právní podpory expanze kapitálu. V Józsefvárosi vede stát dialog s občanskou společností, ale o čem ten dialog je? Za prvé, neziskovky a sdružení ze sousedství hovoří hlasem střední třídy, který si stěžuje na chování mládeže, graffiti a smetí posilují tak určitou koncepci takzvaného dobrého urbanistického prostoru. Za druhé, dokonce i kriticky smýšlející neziskovky organizují svou práci v trajektoriích vytyčených vládou, a pomáhají tak rozdělovat celou oblast na části, které budou prodány nebo zachráněny. A nakonec, občanská sdružení jsou zakládána s cílem učinit čtvrť ještě krásnější, i když to vždycky není ku prospěchu jejích obyvatel, ale spíše místních podnikatelů. Gentrifikace v Józsefvárosi tak připomíná nezastavitelný stroj se státem za jedním z volantů, kterému občanská společnost nejenže nečelí, ale ještě ho promazává.
Autor je doktorand budapešťské CEU.
Z angličtiny přeložila Laura Kopecká.