Kolekce fotografických unikátů

Především lze ocenit, že se podařil efektní tah. V tiskovém komuniké to sama Národní galerie vypichuje: „FOTOGRAFIS Banky Austria je jednou z nejranějších a nejvýznamnějších fotografických sbírek v Evropě. Byla založena v roce 1976 a naposledy byla veřejnosti předvedena v roce 1986.“ (Na okraj údajné ranosti: mimo jiné už i Fotografická společnost ve Vídni si vytkla při svém založení roku 1861 sběratelské cíle!)

FOTOGRAFIS vystavilo na podzim 2008 vídeňské Kunstforum, aby do veřejného povědomí vrátilo špičkový soubor depozit, dávno vyvolávající závist mezi specialisty. Import této události je divácky neobyčejně vděčný. Vždyť v Paláci Kinských vystavují světově významní umělci včetně českých. Škoda jen, že prohlídka ústí v nevýraznou pasáž Fotografie v Rakousku po roce 1945, kde zaujme nanejvýš pár experimentů ze sedmdesátých let (Arnulf Rainer nebo Valie Export).

Nad nejstaršími mistry

Předností instalace je zachycení samotných počátků nového média: převratná čtyřicátá léta 19. století personifikuje dokonce jeden z vynálezců a propagátorů fotografování, Angličan William Henry-Fox Talbot. Z časných autorů se blýskne také ve Skotsku působící tandem David Octavius Hill s Robertem Adamsonem a četní cestovatelé včetně dalšího Angličana, Rogera Fentona. Ten pořídil již roku 1855 u Sevastopolu na 360 záběrů a vstoupil do dějin jakožto první válečný fotograf, jehož snímky se zachovaly. V Praze je teď k vidění jeden jeho o rok mladší vzorek obrazového zpravodajství z takzvané krymské války.

Nad starobylými exponáty se samo sebou znalci fotografické literatury zkoumavě pozastaví, neboť je zpravidla vídají pouze reprodukované. Ideálem fotografování byla zpočátku exaktnost, takže skoro nerozhoduje, kdo je pod kterým obrázkem podepsán. Vizuální jednotu nejstaršího místopisu v zásadě nic neruší. I formáty musely odpovídat standardizované velikosti desek, protože zvětšovací přístroje prostě neexistovaly.

Piktorialisté

Julia Margaret Cameronová, Heinrich Kühn, Alfred Stieglitz, Edward Steichen, Alvin Langdon Coburn nebo náš František Drtikol až soutěživě rádi vystavovali. Příslušný sál by tedy měl hýřit vizemi individualit, jenomže… Každý z autorů 19. a počátku 20. století je zastoupen tak malým množstvím děl, že rozdíly mezi nimi nestačí patřičně vyniknout.

Mezi euroamerické piktorialisty, připodobňující fotografie grafikám, je vsazen Alfons Mucha. Vyčnívá i tím, že snímky nezveřejňoval. Považoval je buď za skici anebo za suvenýry z cest. Umělcem se rozhodně necítil zásluhou fotografování. Autogram na jeho jediném vystaveném aktu mi tudíž připadá bizarní. Má-li se jednat o původní provedení (katalog uvádí vznik pozitivu kolem roku 1895), musel by Mucha fotografovat kamerou 18 x 24 centimetrů, poněvadž nezvětšoval. Z negativů vyráběl pozitivy průmětem 1 : 1; jeho formáty uvedeného období nebývaly větší než 10 x 13 cm a mívaly sépiovou tonalitu (které se exponátu povážlivě nedostává!).

Kousky avatgardy

Oddíl Nové vidění instalačně splývá s Novou věcností a straight photography, popřípadě i s blokem Sociálně dokumentární fotografie. Jedná se tu zkrátka o moderní přístup k médiu (a o jeho tradiční členění). Trvá ovšem déle, než návštěvníkům podkládá „proklamace“ Alexandra Rodčenka, citovaná mezi orientačními texty v instalaci. (Pro předmluvu kapitoly Fotografie jako experiment je přeložená z publikace datované rokem 1928.) Rus Rodčenko nebyl první, kdo ocenil nápaditost filmařů. Sugestivitu detailů i dynamické střídání zorných úhlů převzali nejrůznější tvůrci, zejména žurnalisté, od průkopníka jménem David W. Griffith (a jistě nehrozí, že by se účinných postupů někdy vzdali). Ke klasikům trendu patří i první český avantgardní fotograf Jaroslav Rössler. Jeho inverzní diptych (pozitivní a negativní obraz jediného snímku) měl být samozřejmě instalován vedle sebe a ne pod sebou! O tři roky včasnější datace (1924) by byla přesnější (viz obě Rösslerovy monografie).

Straight photography (rozuměj: pravda materiálu bez piktoriálních přetisků, česky přímá fotografie) má nepřetržitou kontinuitu a nikdy nemusela být znovuvynalézána. Jasně to dokládá vystavení zmíněného Muchy, ale také řady dalších zajímavostí: platinofotografie Henryho P. Emersona (vročené 1886), George Sandové (1864) od Nadara, Etiennem Carjatem pořízeného portrétu Charlese Baudelaira (1863), Carrollovy Dorothy Kitchinové (1869) či chronofotografie značky Eadweard Muybridge (1887).

Nechybí surrealisty velebený podivín Eugène Atget a plejáda modernistů: Paul Strand, Lewis W. Hine, Albert Renger-Patzsch, László Moholy-Nagy, Man Ray, Jaromír Funke, Maurice Tabard, Beaumont Newhall, Helmar Lerski, Edward Weston, Walker Evans, Henri Cartier-Bresson, Weegee, André Kertész, Raoul Hausmann, Margaret Bourkeová-Whiteová, Diane Arbusová, Bernd a Hilla Becherovi… I když se (až na čestné výjimky) zase jedná o jednotlivosti, vcelku běží o senzaci.

Nedotaženost katarze

Texty rakouského katalogu nechala pořádající Sbírka moderního a současného umění Národní galerie jednoduše přeložit. Jak dalece to nestačí, zdůrazňuje nulovým doplněním údajů, které unikly i rakouským kurátorům (v elektronické informační éře naprosto neomluvitelně). Například exponát Františka Drtikola se nejmenuje Bez názvu; náleží k okruhu Z dvorů a dvorečků staré Prahy.

Až jímavě působí následující místo tiskové zprávy (nepřechyluje, což citace zachovává): „Při založení sbírky FOTOGRAFIS v roce 1976 figurovali zejména tři lidé: Anna Auer a Werner Mraz, kteří od roku 1970 vedli vídeňskou galerii Die Brücke, jednu z prvních fotografických galerií v Evropě, a Ivo Stanek, tehdejší vedoucí umělecké sbírky Österreichischen Länderbank (dnes Bank Austria). V průběhu deseti let vznikla výjimečná fotografická kolekce, která zásadně ovlivnila fotografický diskurz v Evropě.“

České adresáty rakouského stanoviska zaskočí hned dvě skutečnosti. Jednak nelze zapomínat, že v Brně a v Praze fungovaly specializované fotogalerie od konce padesátých let
20. století. Die Brücke tedy určitě nepatřila k prvním. Leč hlavně: ještě desetiletí mezi polovinami sedmdesátých a osmdesátých let stačilo k shromáždění pokladu, za nějž teď fotografické inkunábule platí.

Ředitel Sbírky moderního a současného umění Tomáš Vlček při tiskové konferenci konstatoval, že Národní galerie v Praze nástup naznačeného kursu zmeškala. Kdy se ale začne zabývat tím, co dělají fotografové dnes?

Autor je fotograf a publicista.