Kopta: idylik, katolík i voyeur

Josef Douša, protagonista Koptova románu Hlídač č. 47 z roku 1926, je nenapravitelný idylik. Sotva se vrátil z války, čeká jej další neveselý životní úsek v roli železničního hlídače v zapadlé vsi. Přesto je mu vechtrovna na kopci pohádkovým hradem. S vojenskou otužilostí rychle přivyká novému prostředí, plánuje si s ženou Annou radostný život a snaží se zapadnout do místního kolektivu. Jeho touha po klidu je v přímém protikladu k nemanželskému hrobníkovu synu Ferdovi, jenž je v knize přirovnáván k „vichřici“, po které „bývá spoušť“. Anna se přiklání jako správná romantička spíše k Ferdovi, potřebujíc od života silné vášně. Navíc do života železničního hlídače pronikla až jako „náhradnice“ za svou sestru Františku, která spáchala sebevraždu a již jedinou Douša skutečně miloval. Františčina smrt byla zapříčiněna nedorozuměním téměř kunderovským. Douša svou tehdejší nevěstu vyděsil lehkomyslným žertem, který vzala příliš vážně. Řekl jí, aby ještě počkala s chystáním výbavy, protože „vojákovo srdce není nikdy dost spolehlivé“. Kvůli studu přitom úmyslně potlačoval dojetí.

Neuskutečněná idyla

Ostatně komunikační neúspěch je hlavním tématem románu. Postavy spolu nemluví, a pokud ano, tak si neříkají pravdu. Tu Douša zaslechne pouze tehdy, když předstírá hluchotu – a není to často vytoužená pochvala, ale spíše žlučovitá směsice nenávisti a závisti. Člověk není tím, kým se cítí, ale tím, za koho ho považují druzí (anebo splývá se svou sociální rolí jako bezejmenný hlídač-číslo). Vypravěč knihy v závěru popisuje vznik fámy, která pak existuje nezávisle na svých postavách a vytváří jejich „dvojníky“. Ferda, který se ze zoufalství zastřelí, byl údajně zabit Doušou, jenž se mstil svůdci své ženy. Tento příběh hlídače přežije v podobě jarmareční písně.

Román tak vyznívá bezútěšně. Zvítězí nikoli pravda, ale blábol propagovaný expresivním hulákáním kramářů na trhu. Tomu dnes ostatně dobře rozumíme a je jen škoda, že toto aktuální téma Renč do svého filmu nezapracoval.

Odčiněný hřích

Rovenského a Svitákův film z roku 1937 lépe než ten Renčův vysvětluje motivaci, která Annu vedla do Ferdovy náruče. Ten ji jednak fyzicky přitahuje, a pak ji láká svými přísliby útěku k moři. Anna žije pocitem nenaplněnosti, když se může pouze dívat na míjející vlaky naplněné domněle šťastnými lidmi, kteří míří do exotických krajů. Ferdova exaltovanost je zde v souladu s románem spojena s jeho nemanželským původem. Je nějak „horčejší a blouznivější“ než ostatní a bloudí světem. Chybí rodina, která by mu ukázala cestu. Douša projde v Rovenského a Svitákově filmu znatelnou proměnou. Zprvu se stará spíše o pivo než o Annu. Když se dozví o její nevěře, vyžene ji z domu. Ale záhy prohlédne, dojde si k holiči, přinese ženě květinu a v atmosféře nového počátku s ní jde poprvé do kostela, kde si oba vyslechnou Ježíšovo poselství: „Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí kamenem.“ Zatímco Ferda souběžně umírá pod koly vlaku v temném tunelu, Doušovým nastává světlejší budoucnost. Katolické poselství na závěr filmu mohlo rezonovat v atmosféře zvýšené spirituality třicátých let. Každý hřeší, ale je potřeba hřích odčinit láskou. Útěk není řešením, zdroj štěstí spočívá v lidském nitru.

Nezdolné pohlaví

Církev má svou roli také v Renčově filmu. Vladimír Dlouhý tu přesvědčivě hraje kostelníka Bártíka, jenž je v duchu stereotypu obzvlášť perverzní. Ukájí se při sledování tajných schůzek mladých milenců a nakonec se pokusí nabytý kapitál využít a urvat kus štěstí také pro sebe. Vydírá Annu, ale místo sexu dostane nakládačku od mstitele Ferdy. Douša v podání Karla Rodena svou ženu sexuálně neuspokojuje, navíc nevypadá dobře, když srká polévku. Dnešní divák chápe, že depresivní válečný veterán není pro půvabnou ženu výhodnou partií. Ale alespoň dokáže Ferdovi řádně nařezat. Záběry nahé zadnice „budoucí osobnosti českého herectví“ Václava Jiráčka má asi ocenit ženská část publika. Ta mužská bude odměněna několika ukázkami těla Lucie Siposové v roli Anny. A společně se mohou zasmát úchylnému kostelníkovi, který neví, jak na „to“.

Vzhledem k Doušovu a Ferdovu neutěšenému konci zbude na konci Renčova filmu pouze nezdolná žena mířící na další štaci. Mladá žena dojde štěstí, když bude mít dostatek kvalitního manželského sexu. Další teze.

Autor je bohemista.