Po přečtení spalte. A po zhlédnutí?

Sloučeniny alchymie bratrů Coenů se ani po dvaceti letech výrazně neproměnily. Jejich filmy se od sebe navzájem liší jen poměrem prvků. Humor v nich s trochou nadsázky klouže na ose od extrémně cynického (Zbytečná krutost) přes pichlavě černý (Fargo) a absurdní (Záskok) až po ztřeštěný (Zmatky v Arizoně). Atribut loserství prostupuje celou filmografií obou bratří, vždy však s jiným nádechem (například Jeff „Dude“ Lebowski vs. Barton Fink). Směšná zbytečnost existence udává tón i snímku Po přečtení spalte, publicisty zařazovanému mezi Nesnesitelnou krutost a Fargo. Tragikomickými figurkami tu jsou v podstatě všichni, snad až na vyššího „oficíra“ CIA, jenž v dokonalém podání J. K. Simmonse sice kolotoč událostí nechápe, ale na rozdíl od ostatních mu alespoň nepodlehne a má natolik flegmatický přístup, že i přes několik zmařených životů tuto podivnou nevyjasněnou „kauzu“ uzavře.

Nový přírůstek do tvorby bratrů Coenů působí stejně netečně jako Simmonsova postava. Plastickými operacemi posedlá Linda v něm se svým kamarádem z posilovny (Brad Pitt) začne po nalezení CD s životopisem exanalytika CIA (John Malkovich) nejprve nešťastníka vydírat a pak v domnění, že jde o přísně tajné politické informace, CD nabízet „ruským špionům“. Navíc se s tím vším propletou osudy paranoidního smilníka (George Clooney), jeho ledové milenky (Tilda Swintonová), několika rádoby agentů, právníků, pozorovatelů a sexuálně funkčního křesla…

Jednu z devíz obou bratrů představuje lehkost, s níž jednotlivé životy (i žánrové polohy) mísí. Žádné násilné konstruování, vše působí přirozeně, i když se jedná vskutku o panoptikum. Všudypřítomná podivnost a excentričnost hrdinů nemá základ v demytizování harmonie amerického předměstí jako například u Americké krásy Sama Mendese, nýbrž se snaží shazovat samotný film, ironizovat krvavý propletenec a v neposlední řadě dává jednotlivým hollywoodským celebritám možnost zneužít své charisma. Pitt tak vystupuje jako inteligenčně omezený krasavec, Clooney zase paroduje vlastní pověst sexsymbolu svou rolí milovníka s pochybným vkusem.

Druhou předností „coenovštiny“ je to, že lehkost (včetně bezpočtu vtípků) postupně těžkne. Postavy se dostávají čím dál hlouběji do pasti osudu, z níž se buď vůbec nejsou schopni dostat, nebo se o to pokoušejí v amoku a přivolávají tím na sebe i druhé další neštěstí. Zatímco Fargo bylo mrazivé do značné míry díky návalu sněhu (a zemi nikoho), nový snímek se odehrává v prosluněném velkoměstě, plném nablýskaných celebrit. O to větší pachuť má krev, která opouští jejich výstavní těla. Stěží může divákům uniknout osten namířený do řad tajných služeb, které krveprolití jen přihlížejí a nechce se jim (či nejsou schopny) jej řešit. Film tak lze interpretovat i jako demonstraci osudů malých, obyčejných lidí, jež jsou z ptačí perspektivy vlády nedůležité. Po finále (které není de facto vidět) za filmem zavřete dveře, podobně jako za jeho peripetiemi sklapne desky vysoký představitel CIA. Přesto se vám brzy vnutí coenovsky povědomý pocit – byla tohle vůbec komedie?

Autor je šéfredaktor internetového filmového měsíčníku 25fps.