Rekonstrukce i bilance oběti

Objemný a velkoryse pojatý korpus textů Jan Palach ’69 si klade za cíl shromáždit prakticky veškerá relevantní palachiana za uplynulé čtyři dekády. Tedy nejen dokumentaci o samotné Palachově smrti, nýbrž i doklady o následném vyšetřování jeho činu, o výsleších jeho spolužáků z pražské Filozofické fakulty a Vysoké školy ekonomické. A v neposlední řadě esejistickou reflexi Palachovy oběti bezprostředně po ní (Jindřich Chalupecký), po dvaceti (Ladislav Hejdánek) i po čtyřiceti letech.

Vůle k biografii

Co do stránkového rozsahu dominují souboru spíše materiálově pojaté črty o životě a smrti „živoucích pochodní“ Jana Palacha, Jana Zajíce a Evžena Plocka v Československu a jejich zahraničních protějšků Poláka Ryszarda Siwiece a Východoněmce Oskara Brüsewitze. Texty o českých hrdinech, především Blažkova stať o Palachovi, rekonstruují události s pozitivistickou minuciézností, místy až s přesností takřka hodinářskou. Příspěvek Łukasze Kamińského o Siwiecovi zmiňuje řadu dalších sebeupálení v sovětském bloku a studie Tomáše Vilímka o Brüsewitzovi zařazuje událost do kontextu církevní politiky NDR. Místy je však znát jistá nevyváženost heuristická – Vilímkův text pracuje převážně s informacemi „z druhé ruky“. Pětici biografických studií chybí srovnávající závěr, který by činy pojednal nadosobněji, sociologičtěji (třebas na pozadí Durkheimovy typologie sebevražd). Textům s východoněmeckou a polskou tematikou by prospělo uvádění citací v původním jazyce, alespoň jako poznámky pod čarou. Tento požadavek se může jevit jako fundamentalistický, nabývá však na užitečnosti při překladatelských škobrtnutích (zde například dvakrát opakované a pramálo česky znějící heslo: „církev v NDR žaluje komunismus“).

Vůle k napsání Palachovy biografie je však stará jako Janův „druhý život“ sám. Již v sedmdesátých letech napsal Jiří Lederer obsáhlou Zprávu o životě, činu a smrti českého studenta. Jeho práce je – podobně jako Hejdánkův esej Symbol a skutečnost – kdesi na půli cesty mezi glorifikujícím pohledem a snahou o odstup. Místy zobrazuje Palacha co nejcivilněji, jinde probleskuje patos či sentimentalita a evokuje tak mimoděk podobnost s někdejšími hagiografiemi Julia Fučíka. Zpráva o životě je ve sborníku cenným dokladem toho, jak se palachovské téma vyvíjelo i v rámci jednotlivých žánrů.

Jednoznačné novum představuje edice materiálů z pátracího svazku „Akce Palach“, ohraničených lety 1969 a 1974. Tyto úřední dokumenty jsou publikovány v úplnosti a zodpovídají tak řadu otázek. Například Palachův dopis na rozloučenou je ve sborníku vícekrát akcentován jako „kanonický“, ale jeho citované verze se liší a teprve edice dokládá, že existoval v několika různopisech. Přepis rozhovoru s umírajícím pacientem, během něhož padlo ono slavné „člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí“, ukazuje, jak nahodilý bývá vznik některých „dějinných výroků“, jež se tak snadno stávají součástí národní paměti.

Mají-li editoři sborníku jasno v pojetí materiálů policejní provenience coby historického pramene, méně důsledné je již chápání této historicity u publikovaných textů neúředních. Ty z nich, jež vznikly v bezprostřední návaznosti na Palachův čin (text Jindřicha Chalupeckého, pobožnost Jakuba S. Trojana), by si zasloužily zřetelnější oddělení od esejů napsaných ad hoc pro sborník. Jsou totiž z dnešní perspektivy rovněž historickými prameny. Oproti tomu Ledererova Zpráva o životě, jež se rodila v rozmezí více než deseti let, představuje jakési kontinuum, a je tedy právem zařazena jako solitér.

V průsečíku oborů, generací a názorů

Z historické části sborníku je znát snaha vytvořit vskutku impozantní soubor materiálů. Trochu to připomíná ambiciózní projekty českých historiků před sto lety, v nichž na prvním místě figurovaly vyčerpávající pramenné edice, po nich faktograficky nasycené syntézy a až nakonec sama hlubší interpretace událostí… Palachův sborník chce být v rámci svého tématu vlastně tím vším zároveň. Těžkopádnější historické pasáže jsou odlehčeny a „rozředěny“ kratšími úvahově pojatými staťmi. V nich již probleskuje jistá desakralizace národního mučedníka, schopnost hodnotit jeho život i oběť kriticky, bez patosu, v širších antropologických souřadnicích (Václav Cílek), dokonce s jistou dávkou provokativnosti a kacířství (Martin C. Putna), anebo analytičtější přístup k Palachovu uměleckému zobrazování (Jan Kolář). Sázka na mezioborovost a mezigeneračnost se zde ukázala být jednoznačně šťastnou volbou. Výběr autorů sborníku nese s sebou místy i prvky karnevalové výměny rolí. Teolog a sociolog se stávají na chvilku pamětníky, historici mají načas blíže k hodnotově neutrálním archivářům a někdejší pěšák Palachova týdne i sametové revoluce se oprošťuje, vzdor své světonázorové orientaci, od čistě morálního či religiózního nazírání jeho oběti.

Co do shromáždění a edičního zpracování pramenů lze sborník označit za úctyhodný. Pokud jde o hlubší historickou, filosofickou a etickou analýzu oběti, kterou Palach et consortes podstoupili, jsme vlastně stále na začátku. Ale krátké eseje zde otištěné přestavují solidní první krok. V průsečíku oborů, generací i názorů mohl by se čtenář sám sebe tázat, které ze zdánlivě okrajových kontur sborníku zaujmou pozornost historiků po dalších čtyřiceti letech. Monumentální soubor archivních dokumentů přímo vybízí ke stylistické či jazykové analýze policajtského ptydepe. A noblesní, avšak nesmlouvavá polemika Tomáše Halíka s klausovskou apoteózou pasivních mas v husákovské normalizaci bude se možná jednou jevit jako jedno z pokračování sporů o „smysl českých dějin“ či o „český úděl“ – kdo ví? I kdyby byla kolektivní práce k poctě Jana Palacha jen důkladnou materiálovou studií a pramennou edicí, je to dílo záslužné. Dokázala-li zároveň rozehrát polyfonii názorů, být kromě katafalku též diskusním fórem a proměnit oprašovanou modlu v objekt tázání a interpretace, tím lépe. Doufejme, že oheň kritické reflexe odkazu studenta Jana se brzy sám rozhoří. V médiích, na historických konferencích a vůbec ve veřejném prostoru.

Autor je historik a archivář.