Amulet

Když se Arturo v lednu roku 1974 vrátil do Mexika, byl z něho jiný člověk. Allende padl a on splnil svou povinnost, jak mi vyprávěla jeho sestra, Arturito ji splnil a jeho svědomí, to strašné chlapácké latinskoamerické svědomí, si teoreticky nemá co vyčítat.

Když se Arturo vrátil do Mexika, byl už pro všechny své přátele neznámý člověk, ale pro mne ne. Protože já jsem k němu nikdy nepřestala chodit a vyptávat se na novinky. Já u něj byla pečená vařená. Nenápadně. Už jsem tam nezůstávala přes noc, jen jsem se tam stavovala, chvilku jsem si vždycky poklábosila s jeho matkou nebo sestrou (s otcem ne, ten mě neměl rád) a pak jsem zase zmizela a objevila jsem se až za měsíc. Tak jsem se dozvěděla o jeho dobrodružstvích v Guatemale, v Salvadoru (kde docela dlouho zůstal u svého kamaráda Manuela Sorta, s nímž jsem se dřív také přátelila), v Nikaragui, v Kostarice, v Panamě. V Panamě se kvůli nějaké pitomosti popral s místním černochem. Tomuhle dopisu jsme se s jeho sestrou pořádně nasmály! Černoch prý podle Artura měřil metr devadesát a měl určitě přes metrák, kdežto on jen metr šestasedmdesát a sotva pětašedesát kilo. Potom se Arturo v Cristóbalu nalodil a po vodách Tichého oceánu se z Kolumbie kolem Ekvádoru a Peru dostal do Chile.

Na první demonstraci, která se po puči uspořádala v Mexiku, jsem potkala jeho sestru a matku. O Arturovi tehdy neměly žádné zprávy a všechny jsme se obávaly nejhoršího. Na tu demonstraci se dobře pamatuju, možná byla v Latinské Americe vůbec první, která se uspořádala po pádu Allendeho vlády. Potkala jsem tam několik tváří známých z osmašedesátého, pár nepokořitelných z fakulty a hlavně jsem kolem sebe viděla mladé velkorysé Mexičany. Ale uviděla jsem ještě něco víc: spatřila jsem zrcadlo a strčila jsem do něho hlavu a za ním jsem uviděla ohromné neobydlené údolí. Při pohledu na něj mi vytryskly slzy, mimo jiné proto, že v těch dnech jsem neustále brečela kvůli kdejaké prkotině. Avšak to údolí, které jsem spatřila, nebyla žádná prkotina. Nevím, jestli to bylo údolí štěstí nebo neštěstí. Ale tehdy jsem je zkrátka spatřila a v tu chvíli jsem uviděla sama sebe, zavřenou na dámských záchodcích, a vybavila jsem si, že se mi tehdy zdálo právě o takovém údolí, a že když jsem se z toho snu nebo noční můry probudila, rozplakala jsem se, nebo mě možná probudily mé slzy. A sen ze září roku 1968 se mi znovu zjevil tehdy v září roku 1973, a to určitě něco znamenalo, takové věci se nedějí jen tak pro nic za nic, ze zřetězení a permutací a schválností náhody se nedá vyváznout se zdravou kůží, třeba už je Arturito mrtvý, pomyslela jsem si, možná je to opuštěné údolí obrazem údolí smrti, protože smrt je berlou, o niž se Latinská Amerika opírá, a Latinská Amerika bez své berly neumí chodit. Ale vtom mě vzala Arturova matka pod paží (stála jsem jako zkamenělá) a vykročily jsme všechny tři kupředu a křičely jsme El pueblo unido, jamás será vencido, v jednotě je síla, ach, jen si na to vzpomenu, a už mi zase tečou slzy.

O dva týdny později jsem si telefonovala s jeho sestrou a ona mi řekla, že Arturo je naživu. Oddychla jsem si. Ulevilo se mi. Ale musela jsem to táhnout dál. Já byla putující matka. Kočovnice. Život mě vtáhl do dalších příběhů.

Jednou večer jsem seděla u moře tequily na zahradě vilky ve čtvrti Anzures a pozorovala, jak se parta kamarádů snaží rozbít tradiční vánoční piñatu, a napadlo mě, že je zrovna vhodné datum, abych jim zase zavolala. Telefon mi zvedla sestra a měla rozespalý hlas. Veselé Vánoce, popřála jsem jí. Veselé Vánoce, popřála mi. Potom se mě zeptala, kde jsem. Ale tak, s přáteli, odpověděla jsem. A co Arturo? Má se příští týden vrátit do Mexika, řekla mi. Který den?, zeptala jsem se. To nevíme, řekla. Chtěla bych pro něj zajet na letiště, dodala jsem. Pak jsme obě mlčely a poslouchaly hřmot večírku, doléhající z patia domu. Je ti dobře?, zeptala se jeho sestra. Je mi divně, odpověděla jsem. No to je u tebe normální, řekla. Zas tak normální to není, namítla jsem, většinou je mi báječně. Arturova sestra se na chvíli odmlčela a potom řekla, že ve skutečnosti se divně cítí ona. A pročpak to?, chtěla jsem vědět. Byla to čistě rétorická otázka. Po pravdě řečeno jsme obě měly víc než dostatek důvodů k tomu, abychom se cítily divně. Nevybavuju si, co mi odpověděla. Znovu jsme si popřály hezké Vánoce a potom jsme zavěsily.

Za několik dní v lednu čtyřiasedmdesátého přijel Arturito z Chile a už byl jiný.

Myslím tím: byl stejný jako vždycky, ale v hloubi se v něm něco změnilo nebo vyrostlo nebo se najednou změnilo i vyrostlo. Myslím tím: lidi, kamarádi se na něj začali dívat, jako by byl jiný, ačkoli on byl stejný jako vždycky. Myslím tím: všichni očekávali, že otevře ústa a začne líčit nejnovější zprávy o Hrůze, ale on mlčel, jako by to, nač ostatní čekali, zmutovalo v nesrozumitelnou řeč, nebo mu na tom houby záleželo.

A tehdy přestali být jeho nejlepšími přáteli mladí mexičtí básníci, všichni starší než on, a začal se kamarádit s úplně mlaďounkými mexickými básníky, kteří byli všichni mladší než on, s šestnácti­- a sedmnáctiletými cápky, s osmnáctiletými holkami, co vypadaly, jako by právě vyšly z podzemky hlavního města, toho velkého sirotčince, a ne z filosofické fakulty, se samými bytostmi z masa a kostí, občas jsem je vídala za výlohami kaváren a barů na Bucareliho ulici a už jen pohled na ně mi naháněl husí kůži, jako by nebyli z masa a kostí, generace řinoucí se přímo z otevřené rány Tlatelolka jako mravenci nebo cikády nebo hnis, ale ta generace nebyla na náměstí Tlatelolco ani u bojů v osmašedesátém, když jsem v září osmašedesátého já byla zavřená na univerzitě, tyhle děti ještě ani nezačaly studovat střední školu. A to byli noví Arturitovi kamarádi. A já nebyla vůči jejich kráse imunní. Nejsem imunní vůči žádné kráse. Ale uvědomila jsem si (a zároveň se při pohledu na ně třásla), že mluví jinak, že se jejich jazyk liší od mého, že se liší od jazyka mladých básníků, že to, co ­říkají tihle ­chudáčci sirotečci, nemůže pochopit José Agustín, romanopisec z hnutí Onda, ani mladí básníci, co chtěli rozbít hubu Josému Emiliovi Pachekovi, ani José Emilio, jenž snil o nemožném setkání Daría s Huidobrem, těmhle nemohl rozumět nikdo, jejich hlasy, které jsme my neslyšeli, říkaly: my nejsme z téhle části hlavního města, my jsme z podzemky, přicházíme z podzemí hlavního města, ze stok a kanálů, žijeme v nejhlubší tmě a nejhorší špíně, kde by ani nejotrlejší mladý básník nedokázal nic jiného než zvracet.

Když se nad tím zamyslíme, bylo normální, že se Arturo dal dohromady s nimi a pomalu se odvracel od bývalých přátel. Tohle byly děti kanálů a Arturo sám byl vždycky dítě kanálů.

Ale jeden z jeho starých přátel se od něho neodtáhl. Ernesto San Epifanio. Já jsem se seznámila nejdřív s Arturem a potom jedné zářivé noci roku 1971 s Ernestem San Epifaniem. Tehdy byl Arturo z party nejmladší. Pak přišel Ernesto, který byl o rok a pár měsíců mladší, a Arturito ztratil své výsadní, nejednoznačné postavení. Ale nikdy mezi nimi neexistovala žádná závist ani řevnivost, a když se Arturo vrátil v lednu čtyřiasedmdesátého z Chile, Ernesto San Epifanio se s ním kamarádil dál.

Stalo se mezi nimi něco velmi zvláštního. A já jsem jediná, kdo o tom může vyprávět. V těch dnech Ernesto San Epifanio vypadal nemocně. Skoro nejedl a byl vyhublý na kost. Po nocích, ve tmě, která jako by postupně zakrývala hlavní město lněnými prostěradly, jen pil a téměř s nikým nemluvil, a když jsme se ocitli na ulici, rozhlížel se na všechny strany, jako by se něčeho bál. Ale když se ho přátelé ptali, co se děje, nic neříkal nebo odpovídal nějakým citátem z Oscara Wildea, jednoho ze svých oblíbených spisovatelů, ale i v tomto punktu, co se týče duchaplnosti, tak nějak skomíral a v jeho ústech Wildeovy věty nevyzývaly k zamyšlení, spíš vyvolávaly pocit ohromení a lítosti. Jednou večer jsem mu vyřizovala novinky o Arturovi (mluvila jsem předtím s jeho matkou a sestrou) a on mě poslouchal s výrazem, jako by žít v Pinochetově Chile v podstatě nebyl tak špatný nápad.

V prvních dnech po svém návratu Arturo zůstával zavřený doma, na ulici téměř nevycházel a pro všechny kromě mě to bylo, jako by se z Chile nevrátil. Já jsem ho však zašla navštívit a mluvila jsem s ním a dozvěděla jsem se, že byl zavřený, osm dní ve vězení, a přestože ho nemučili, zachoval se statečně. A to jsem řekla jeho kamarádům. Řekla jsem jim: Arturito se vrátil, a vyšperkovala jsem jeho návrat barvami z palety epické poezie. A když se konečně Arturito jednou večer objevil v kavárně Quito na Bucareliho ulici, jeho bývalí přátelé, mladí básníci, si ho změřili pohledem, který už nebyl stejný. Proč nebyl stejný? Protože Arturito se teď ocitl v kategorii těch, kdo spatřili smrt zblízka, v podkategorii drsňáků, a to v hierarchii těchto zoufalých latinskoamerických desperátů znamenalo totéž jako diplom, neopovrženíhodná výložka s medailemi.

Ve skutečnosti je ovšem také třeba říct, že to nikdo nebral doslova. Tím myslím: legenda se zrodila na mých rtech, na mých rtech ukrytých za hřbetem ruky, a třebaže v podstatě všechno, co jsem o něm vyprávěla, zatímco zůstával zavřený doma, byla pravda, nedalo se tomu příliš věřit, protože to pocházelo od toho, od koho to pocházelo, ode mne. Tak to na tomto světadílu chodí. Já byla matka a věřilo se mi, ale nevěřilo se mi zase až tak moc. Nicméně Ernesto San Epifanio má slova vzal, jak byla, doslova. Ve dnech předcházejících tomu, než se Arturo znovu vynořil na veřejnosti, mě nechal opakovaně vyprávět o jeho dobrodružstvích na druhém konci světa a při každém opakování rostlo jeho nadšení. Tím myslím: já jsem vykládala a vymýšlela příhody a Ernestova malátnost postupně mizela, jeho melancholie se vytrácela, nebo přinejmenším malátnost a melancholie se otřepávaly, střásaly prach, nadechovaly se. Takže když se Arturo vynořil a všichni chtěli být s ním, Ernesto San Epifanio byl u toho také, a ačkoli se diskrétně držel v pozadí, také se s ostatními účastnil přivítání, které mu přichystali jeho bývalí kamarádi a které spočívalo v tom, pokud si dobře vzpomínám, že ho v kavárně Quito pozvali na pivo a chilaquiles, což byla hostina ve všech ohledech skrovná, leč odpovídala všeobecné finanční situaci. A když všichni odešli, zůstal na místě Ernesto San Epifanio opřený o pult Veracruzské křižovatky, protože tou dobou už jsme nebyli v Quitu, ale přesunuli jsme se do zmíněného baru, zatímco Arturo seděl sám se svými přízraky u stolu a díval se do své poslední tequily, jako by se na dně skleničky odehrávalo ztroskotání homérských rozměrů, a to se tedy opravdu moc nehodilo ke klukovi, kterému ještě nebylo ani jednadvacet.

A tehdy začalo to dobrodružství.

Viděla jsem to. Můžu to dosvědčit. Seděla jsem u druhého stolku, povídala jsem si s novinářským nováčkem z kulturní rubriky jednoho mexického periodika, právě jsem si koupila kresbu od Lilian Serpasové a Lilian Serpasová se vzápětí, když nám tu kresbu prodala, usmála svým nejzáhadnějším úsměvem (ale slovo záhadný nedokáže obsáhnout propastnou temnotu jejího úsměvu) a zmizela v mexické noci a já vykládala novináři, kdo to je Lilian Serpasová, říkala jsem mu, že tu kresbu nedělala ona, ale její syn, vyprávěla jsem mu to málo, co jsem věděla o téhle ženě, která se zjevovala a hned zase mizela ve všech barech a kavárnách na Bucareliho ulici. A v tu chvíli, zatímco já mluvila a Arturo u sousedního stolku pozoroval hypotetické víry ve své tequile, se Ernesto San Epifanio vzdálil od barového pultu a přisedl si k němu, a na okamžik jsem viděla jenom jejich dvě hlavy, dvojí houštinu dlouhých vlasů po ramena, Arturovy kudrnaté a Ernestovy rovné a mnohem tmavší, a chvíli si tak povídali, zatímco Veracruzská křižovatka se postupně vylidňovala, poslední flamendři odcházeli, najednou spěchali pryč a ve dveřích vykřikovali: Ať žije Mexiko, kdežto opilci na šrot se už nedokázali zvednout ze židle.

A tehdy jsem se zvedla a postavila se vedle nich a stála jsem jako křišťálová socha, kterou jsem jako malá holka toužila být, a poslouchala jsem, jak Ernesto San Epifanio vypráví děsivou historku o králi prostitutů ve čtvrti Guerrero, tomu chlápkovi přezdívali Král a měl pod palcem mužskou prostituci v téhle typické, a proč ne, též milované čtvrti hlavního města. A tenhle Král si podle Ernesta San Epifania koupil jeho tělo a on mu teď patří tělem i duší (to se tak stává, když se někdo zapomene a dopustí, aby si ho někdo koupil), a pokud nepřistoupí na jeho požadavky, dopadne na něho a na jeho rodinu ruka zákona a Králova zloba. A Arturito poslouchal, co mu Ernesto vykládá, a chvílemi zvedal hlavu od svého tequilového maelströmu a hledal kamarádovy oči, jako by uvažoval, jak proboha mohl jeho kamarád tak zblbnout a vletět po hlavě do takovéhle šlamastyky. A Ernesto San Epifanio, jako by četl kamarádovy myšlenky, řekl, že takovou nenapravitelnou blbost udělají v jisté životní chvíli všichni gayové v Mexiku, a pak dodal, že nemá nikoho, kdo by mu pomohl, a že pokud to půjde takhle dál, stane se z něho otrok krále děvek ve čtvrti Guerrero. A tehdy Arturito, ten klučík, s nímž jsem se seznámila, když mu bylo sedmnáct let, řekl: A ty teda chceš, abych tě z toho srabu vytáhnul?, a Ernesto San Epifanio odpověděl: Z toho srabu mě nikdo vytáhnout nemůže, jenom by se hodilo, kdybys mi mohl pomoct. A Arturo se zeptal: A co mám jako dělat, zabít krále děvek? A Ernesto San Epifanio řekl: Nikoho zabíjet nemusíš, jenom chci, abys šel se mnou za ním a řekl mu, že mě má nechat na pokoji a dát ode mě ruce pryč, a to jako na furt. A Arturo na to: A proč mu to, do hajzlu, neřekneš sám? A Ernesto: Kdybych tam šel sám a tohle mu řekl, všechny ty jeho gorily by se na mě vrhly a nasypaly by do mě olovo a pak by mou mrtvolu hodily psům. A Arturo: Do hajzlu, to je sráč. A Ernesto San Epifanio: Ale ty se z něj neposereš. A Arturo: Neser. A Ernesto: Já už jsem to posral, moje básničky skončí v kalendáři mexických umučených, jestli se mnou nechceš jít, tak se na to vyser. V podstatě máš pravdu. O jaké pravdě tady mluvíme? zeptal se Arturo a protáhl se, jako by do té chvíle spal. Potom se začali bavit o moci, kterou Král vykonává nad prostituty ve čtvrti Guerrero, a Arturo se zeptal, na čem se ta moc zakládá. Na strachu, řekl Ernesto San Epifanio, Král svou moc prosazuje pomocí strachu. A co s tím mám společného já? zeptal se Arturito. Ty nemáš strach, řekl Ernesto, ty ses vrátil z Chile a všechno, co by mi mohl Král udělat, už jsi viděl, stokrát nebo stotisíckrát. Když Ernesto tohle prohlásil, neviděla jsem Arturovi do tváře, ale vytušila jsem, že jeho dosavadní výraz, lehce mimo, se jemně svraštil do téměř nepostřehnutelné vrásky, v níž však byl soustředěn veškerý strach světa. A pak se Arturito rozesmál a vzápětí se rozesmál i Ernesto a jejich křišťálový smích působil jako polymorfní ptáčci v prostoru jakoby zaplněném popelem, což byla Veracruzská křižovatka v tuhle hodinu, a potom se Arturo zvedl a řekl: Jdeme do čtvrti Guerrero, a Ernesto také vstal a odešel s ním, a po třiceti vteřinách jsem ze skomírajícího baru vystřelila i já a sledovala jsem je z bezpečné vzdálenosti, protože jsem věděla, že kdyby si mě všimli, nedovolili by mi jít s nimi, protože já jsem žena a žena se do obdobných šarvátek nepouští, protože já jsem postarší dáma a postarší dáma už nemá energii dvacetiletého mládence, a protože v tuhle nejistou ranní hodinu Arturito Belano přijal svůj osud dítěte kanálů a vyrazil hledat své přízraky.

A já jsem ho nechtěla nechat samotného. Jeho ani Ernesta San Epifania. Takže jsem šla za nimi v bezpečné vzdálenosti a při chůzi jsem začala hledat v kabelce a ve starém tlumoku z Oaxaky svou rybičku pro štěstí a tentokrát jsem ji našla hned a přendala jsem si ji do kapsy plisované sukně, své šedé plisované sukně se dvěma kapsami na bocích, kterou jsem nosila jen málokdy, byl to dárek od Eleny. A v tu chvíli jsem nepomyslela na důsledky, jaké by mohl takový čin přinést mně i ostatním, které bych do toho určitě zatáhla. Myslela jsem na Ernesta, tu noc měl na sobě šeříkové sako a tmavě zelenou košili s tvrdým límečkem a manžetami, a myslela jsem na následky touhy. A také jsem myslela na Artura, jenž zničehonic nechtěně povýšil do kategorie veterána květinových válek a z kdovíjakých obskurních důvodů přijal zodpovědnost, kterou tenhle omyl obnášel.

A šla jsem za nimi: viděla jsem, jak jdou lehkým krokem po Bucareliho ulici k Reformě, potom jak přecházejí bulvár Reforma a nečekají na zelenou, oběma cuchal dlouhé vlasy vítr, v noci tu fouká, vítr neví, kam se v hlavním městě vrtnout, a bulvár Reforma se mění v průsvitnou trubici, v plíci klínovitého tvaru, kterou profukují imaginární exhalace města, a potom jsme se vydali po Guerrerově třídě, oni teď šli o něco pomaleji než dřív, já zas byla trošku deprimovanější, Guerrerova třída se touhle dobou víc než čemukoli jinému podobá hřbitovu, ale ne hřbitovu roku 1974, ani hřbitovu roku 1968, ani hřbitovu roku 1975, nýbrž hřbitovu roku 2666, hřbitovu zapomenutému pod víčkem mrtvého nebo nenarozeného, utopenému v lhostejné tekutině oka, které protože chtělo něco zapomenout, nakonec zapomnělo všechno.

A tehdy už jsme přešli most v Alvaradu a zahlédli jsme poslední lidské mravence hemžící se pod příkrovem tmy na náměstí San Fernando a já začala být vážně nervózní, protože od té chvíle jsme se opravdu nořili do říše krále prostitutů, kterého se elegantní Ernesto (mimochodem syn trpící dělnické třídy hlavního města) tolik bál.

Ze španělského originálu Amuleto (Anagrama, Barcelona 1999) vybrala a přeložila Anežka Charvátová.