Na koně i v Brně?

Praha má snad jediný slušný pomník: Myslbekova svatého Václava. Ne výtvarný zázrak, ale dobrou věc, jadrnou, hutnou, nevyběhlou do mlékařské pěny.

F. X. Šalda: Mor pomníkový, Šaldův zápisník I, 1928–1929

Koncem 19. století, v návaznosti na okružní třídu, se Lažanského náměstí (původní název Moravského náměstí v Brně) otevíralo za někdejší linii městských hradeb parkem s důraznou dominantou, která, žel, neměla dlouhého trvání (do 1918). Dnes jsou části zničeného, kdysi monumentálního pomníku Josefa II. (1890–1892) od brněnského rodáka A. Břenka reinstalovány na dvou místech: v parku psychiatrické léčebny v Černovicích a v lužáneckém parku. O pár desítek let později stejně neblahý osud postihl i spolkový německý dům (zbořen 1945), jímž se náměstí pohledově uzavíralo. Před dvěma lety se v Brně realizovala část urbanisticko-architektonické studie na revitalizaci Moravského náměstí. Protože se o návratu k původnímu stavu (respektujícímu návaznost okružní třídy) neuvažuje, povýšil architekt Petr Hrůša přirozeně obestavenou část Moravského náměstí na samostatný městský celek. V loňském roce uzavřel magistrát smlouvu o spolupráci se sdružením Jošt Moravský, o. s., v níž se již definuje zadání výtvarné soutěže na jezdecký pomník v Brně i způsob získávání prostředků. Bylo požadováno, aby jezdecká socha (člověk a kůň) alegoricky vyjadřovala odvahu a zároveň se rozpoznatelně vztahovala k osobě Jošta Lucemburského, synovce Karla IV., jenž se po roce 1373 stal na Moravě vládcem a Brnu se za jeho éry dostalo viditelného rozmachu. Schizma v církvi, zmatky a války definitivně pohřbily někdejší vize císaře Karla a Jošt uměl neklidu doby využít – v říjnu 1410 byl volen římským králem. Jošt (též Jodok), markrabě moravský, kurfirst braniborský a vévoda lucemburský, se vlastní korunovace nedožil. Zemřel začátkem roku 1411; ostatky jsou uloženy ve svatotomášském kostele v Brně. Přestože se řadil mezi nejvzdělanější panovníky svého věku, mezi historicky příkladné osobnosti (zatím) nepatřil.

Mocenské ambice v kameni

Jak Jošt vypadal, nevíme. Prý byl poživačný a na svou dobu velké postavy. Známe však příklady fiktivního zpodobnění moravských markrabat z rodu Lucemburků: Jana Jindřicha i jeho syna Jošta z doby barokní. Setkáme se s nimi v nikách portálu prelatury někdejšího augustiniánského kláštera v Brně (dnes Moravská galerie v Místodržitelském paláci). Pramenné nedostatky o Joštově vzhledu ale závažný problém představovat nemusejí. Veřejné osobnosti musely být často idealizovány a slavní přikrášlováni; i v 19. století, když spolu s národním probuzením, v době romantismu, ale i sílícího pragmatismu, vzrostla obliba pomníků nejmarkantněji, se podoby zobrazovaných nemusely shodovat, neboť zejména v této době, ve století pomníků, sochy významných mužů i žen vypovídaly o hiearchii a ideálních vztazích mezi státem, městem, uměním a společností. Pomník (socha) byl a je především politikum, názorným symbolem nejen vkusu, ale i mocenských ambicí. Pomník ve městě nepředstavoval proto pouhou jednorázovou reklamu, ale stal se vyjádřením legitimních nároků, přítomných v ideálech doby. V meziválečném čase první republiky se společenská obliba sochařského pomníku výrazně oslabila. Tehdy se kritikem „zevlování u pomníků“ stal F. X. Šalda. Pohled do historie nás tedy může poučit, že obliba a účelnost pomníkových realizací se řídí obecně rozpoznatelnými pravidly.

Raději klusáky, spěcháme

Kdo v červenci zavítal na výstavu návrhů soutěže do někdejšího Design centra v Brně, musel být zaskočen. V převažující části byla úroveň soutěžních návrhů značně problematická, často za hranicí diletantství a pochybného vkusu, což zjevně nebylo překážkou k přidělení bodů některými porotci. Soutěž byla jednokolová a otevřená; zúčastnit se na základě dobrozdání mohl prakticky každý. Výhercům soutěže bylo vyplaceno skicovné. U prvních tří míst soutěže se odměna pohybovala v částkách 500 000, 400 000 a 300 000 korun. Zbývá položit si otázku, proč se účast na soutěži vyznačovala tak problematickou účastí. Jeden z důvodů se však přímo nabízí. Podle propozic by ke slavnostnímu odhalení Jošta mělo dojít již v říjnu příštího roku! Jako by kompetentním osobám unikalo, že J. V. Myslbek pracoval na svém svatováclavském pomníku třicet let, B. Kafka, autor kolosálního Žižky na Vítkově – soutěž na Žižkův památník byla vyhlášena ještě za Rakouska, nedlouho před začátkem první světové války, a její peripetie jsou cenným svědectvím ideologických změn v kontextu –, se konečného osazení díla vůbec nedočkal. Devalvaci kdysi samozřejmého figurálního sochařského umění a řemesla – kdo dnes zná kdysi slavná jména tvůrců historizujících pomníků po celé Evropě, kteří s řadou kamenických a hlavně kovoliteckých profesí představovali ve svém oboru špičku? – nepřinesla pouze takzvaná moderna, ale paradoxně i pseudorealistický diktát komunistického režimu. Snad proto, po zvážení možností a času, se zatím poslední realizací „jezdce“ stala lehce nadsazená žižkovská statue Jaroslava Haška od Karla Nepraše s resentimentem „české grotesky“. Tradiční jezdecký pomník, jakkoliv dnes archaický, je totiž sochařským úkolem par excellence. I přes relativní dostupnost 3D programů nelze totiž jednotlivé poměry automaticky přenášet, protože nároky na plasticitu díla rostou spolu s poměrným navýšením velikosti.

Zrno od plev

I když sochaři nebo historici umění neměli v porotě většinu, podařilo se, alespoň z hlediska oceněných, oddělit zrno od plev. Verdiktem poroty, kterého se zúčastnilo celkem 50 návrhů (6 vyloučeno pro nedodržení soutěžních podmínek), došlo nejvyššího ocenění tradičně pojaté dílo Maria Kotrby (1. místo), který jako by se ve vztahu a napětí mezi natáčejícím se koněm a statickým jezdcem inspiroval příkladem severoitalské protorenesance. Ke slibným návrhům patřilo i dílo mladé autorské trojice Štěpán Dokoupil, Jiří Hlušička a Petr Macek, kteří snad jako jediní se formálně i ideově přiblížili nejvíce – slovy poroty – „současnému trendu výtvarného myšlení“ (2. místo). Jednalo se o návrh výtvarně i technologicky dobře propracovaný, využívající materiálové kontrasty, vizuálně efemérní proměny sil vodního živlu a světla. Suverénně brilantní sochařský výkon pak představoval návrh Michaela Gabriela, spol. CASUA a architektů Olega Hamana a Petra Sovy (3. místo). Porotci však nesouhlasili s „gabrielovským rastrem povrchu“. Podle jejich vyjádření tak socha „získala výraz vzácného sbírkového kusu, ne (…) monumentálního pomníku“. Jinými slovy – Gabriel by byl čitelnější než idea zadavatele. Z veřejnosti známých tvůrců se soutěže ještě účastnili: S. Milkov, J. Sobotka – jehož návrh pozoruhodným způsobem řešil křehkou konfigurací čtyř sloupů problematičnost soklu –, D. Moješčík, R. Hanke, L. Sorokáč a další.

Lidově za korunu?

Nelze se blíže zabývat umístěním jednotlivých účastníků soutěže. Přesto však vyplynulo na povrch několik zajímavých skutečností. V propozicích soutěže stálo, že „realizace díla je limitována termínem 600. výročí zvolení markraběte Jošta římským králem – 1. 10. 2010“. Současně se účastníci zavázali předběžným souhlasem s realizací návrhu i v případě veřejné zakázky na realizaci díla. Vyhlašovatel soutěže si totiž ponechal právo odchýlit se od verdiktu poroty. Snad zbývá už jen dodat, že soutěže se zúčastnil doyen současného obecného vkusu – muž mnoha řemesel – Jaromír Gargulák, který si v lednu nechal zapsat rodinnou slévárenskou firmu DENOX ART, s. r. o. Podpora J. Garguláka současným primátorem Romanem Onderkou (ČSSD) je dostatečně známá. U příležitosti akce Sochy v ulicích / Brno Art Open 2008 musel obdržet zvláštní ocenění, Výběr primátora města Brna, aby prosazení Gargulákova díla do výběru výstavy nesnížilo celkovou úroveň odborně připravované přehlídky. Gargulákovy umělecké ambice byly i v minulosti štědře podporovány zprivatizovaným s. p. Železniční stavitelství Brno, tedy lépe řečeno jejím ředitelem a předsedou představenstva Michalem Šteflem. K další skutečnosti patří, že Jošt Moravský, o. s., zastoupené brněnským exprimátorem, senátorem Richardem Svobodou (ODS), pořádá na jezdeckou sochu sbírku. Nejštědřejším podporovatelem je opět OHL ŽS, a. s. – 1 milion korun. Skutečností je, že náklady na pouhou soutěž milion jistě překročily a předpokládaná cena realizovaného díla by podle propozic měla přesáhnout bez DPH 9 milionů korun. Smluvně deklarovaný finanční podíl města na realizaci, 360 000 Kč jakožto příspěvek 1 Kč za každého obyvatele, Joštovi Moravskému určitě stačit nebude. Zdá se tedy, že moravští uměníchtiví patrioti budou muset přitvrdit v sic všelidové, ale shora proklamované sbírce. Ta musí proběhnout hlavně rychle, protože politici nemusejí mít k dílu přirozeně tolik času jako s hmotou se pachtící sochaři.

Autor je historik umění.