Dovolte mi opět ke čtení naší současnosti použít knihy napsané už dávno. Honoré de Balzac je zřejmě nejznámější jako autor monumentální, pravda, někdy příliš popisné a detaily zahlcené románové fresky Lidské komedie (zahrnující devětaosmdesát svazků a přes dva tisíce postav). Není divu, že taková reputace většinu čtenářů spolehlivě odradí. Přesto jen málokterý spisovatel z první poloviny 19. století doby je stále tak aktuální jako on. I dnes se vyplatí sáhnout po některém z kratších románů či novel jako je třeba Plukovník Chabert z roku 1832, abychom si uvědomili, že svět a společnost, kterou popisuje, je navzdory proměněným kulisám v podstatě stejná jako naše. Na zdánlivě romantickém příběhu někdejšího napoleonského důstojníka, který je omylem prohlášen za mrtvého a o několik let později se vrací do Paříže, aby se přihlásil o svá práva, je Balzakova vizionářská modernost patrná už od první stránky, kde s ironií a nadsázkou, ale zároveň zasvěceně líčí poměry v advokátní kanceláři.
Balzac, který si předsevzal náročný úkol sepsat vyčerpávající a systematickou encyklopedii společenského života, se zde projevuje jako jeden z největších románových inovátorů 19. století. S nesmírnou pronikavostí si uvědomil nové a zásadní tendence doby, již ve svých knihách zachycuje – doby expandující industrializace a kapitalismu, doby, která směřovala k čím dál větší dělbě práce a profesionalizaci. Zatímco tehdejší romány plnily tradiční postavy šlechticů, vojáků, zločinců a kurtizán, Balzac zcela bezpříkladným způsobem na literární scénu přivádí profese, které se v ní od tohoto okamžiku úspěšně zabydlely. Pokud hledáme kořeny tolik populárních románů, filmů a seriálů z atraktivních profesních prostředí – od justice po márnici, od Forsytha po Haileyho –, leží právě zde. Druhou hlavní postavou Plukovníka Chaberta je advokát Derville (ostatně sám autor vystudoval práva a nějaký čas pracoval v notářské kanceláři) a svět dalších Balzakových knih zobrazuje plejádu dalších profesí: od lékaře, nakladatele, obchodníka a zastavárníka po bankéře, novináře, poslance i ministra, tedy profese, které i v dnešní době mají největší vliv na podobu a chod společnosti.
Balzakův zájem o tyto individuální společenské typy úzce souvisí (v nikoli náhodné paralele k právě se rodící sociologii) s hledáním příčin společenských jevů, kterých byl účastníkem a svědkem, neboli s oním prvotním hybatelem, enervujícím svět lidské (tragi)komedie. Tento hybatel má podle autora nakonec trojí podobu: je jím vědění, majetek a moc – volně přeloženo: filosofie (nebo spíš mystika), ekonomie a politika. Ve svém díle (vedle filosoficko-mystických spekulací) věnoval největší pozornost té druhé jmenované. Ostatně „renta“, „směnka“ a „peníze“ tu patří k nejfrekventovanějším slovům a nejen z těchto důvodů označí o něco později Karl Marx Balzaka za kritického realistu.
Tak vnímavý autor jako Balzac, jenž zažil vrchol a pád Napoleonské říše i následnou restauraci poměrů a revoluci roku 1830, nemohl nevidět, jak kdysi dominující aristokracie vyklízí pole sebevědomé a podnikavé střední vrstvě, jak se v zemi, jejíž hlava se oficiálně nazývá občan král Ludvík Filip, rozmáhá přízemní obchodnická mentalita a její konzumní hodnoty. A nemohly mu uniknout ani životy, které radikální změna režimu nenávratně přelomila napůl, aby se pak v nových poměrech někteří dostali na výsluní (jako kariérista Rastignac) nebo byli naopak „pohřbeni zaživa“ (jako plukovník Chabert). Balzakův obraz francouzské společnosti, ve své době jedné z nevyspělejších v celé Evropě, nepostrádá silnou, takřka živočišnou dynamiku ani temné nelítostné kontury. Sice talentovaní a svému dílu oddaní, ale chudí umělci a vynálezci tu živoří v laciných a špinavých mansardách, zatímco bezohlední a vypočítaví pragmatici, kteří včas pochopili zákonitosti, jimiž se řídí společnost, úspěšně pronikají do předních salónů a politických kuloárů. A ti, kteří své genialitě neobětují život, se zachrání pouze odchodem z Paříže na venkov. Z většiny Balzakových novel a románů je cítit civilizační tíseň velkoměsta, té džungle bez pravidel, zato plné životních příležitostí. Ten divoký prales se rychle zmocní všech slabých a bezmocných, kteří nemají vůli vzdorovat (mytologizovaná vůle povýšená na úroveň mystické-vitální síly hraje v Balzakových knihách zásadní roli, několik desetiletí před Nietzschem i Hitlerem). „Jakmile člověk padne do rukou spravedlnosti, je už jen právnickou osobou, juristickou nebo praktickou otázkou, tak jako se v očích statistiků stává jen číslem,“ píše romanopisec. Moderní společnost v jeho pojetí na jedince nutně vyvíjí dehumanizační tlak, vedoucí k vykořeněnosti a odcizení, které prostřednictvím své naturalistické metody brilantně zanalyzuje Balzakův románový pokračovatel Émile Zola.
Je zcela pochopitelné, že Balzakovi současníci dávali před podobnými nemilosrdnými vizemi přednost pateticky romantizujícím, dobrodružným a barvitým románům jeho úspěšnějšího a oblíbenějšího současníka Viktora Huga. Přesto týž Hugo, který Balzaka přežil o celých pětatřicet let, jej ve své pohřební řeči nazval „revolučním spisovatelem“. Možná, že pravý čas na četbu Balzaka přišel teprve dnes…
Autor je kritik, dramaturg a redaktor nakladatelství Labyrint.