Mezi E. T. a Lebkouny

Multikulturalita patří k ústředním tématům fantastického žánru (SF) jak v literatuře, tak ve filmu. Literární a komiksová fantastika důsledně zkoumá složité světy roztříštěné do množství lidských i nelidských komunit, jak dokazují například cykly Schismatrix Bruce Sterlinga, Bas-lag Chiny Miévilla či Transmetropolitan Warrena Ellise. Filmová SF však až na nemnohé výjimky (Muži v černém, 1997, režie Barry Sonnenfeld; Star Trek, 2009, J. J. Abrams) chápe střet kultur v podobě vztahu „my“ a „oni“. Pokusy o soužití lidí a vesmířanů ve filmech jako Lebkouni (1988, 1989, 1996), Můj nepřítel (1985, Wolfgang Petersen) či E. T. – Mimozemšťan (1982, Steven Spielberg) mají podobu setkání pouze dvou různých biologických druhů, přičemž tento model je převrácením stále dominantní představy konfliktu lidí a mimozemšťanů, ať už jde o scénář Války světů (2005, Steven Spielberg) nebo Vetřelce (1979, Ridley Scott).

Ufoni jsou trochu tupější

Děj Districtu 9 připomíná zpočátku Lebkouny, následně spíše E. T. – Mimozemšťana, každopádně zobrazuje čistě binární vztah kultur. Kritici, kteří snímek chválí za tematizaci uprchlictví, přehlížejí fakt, že mimozemšťané jsou ve filmu zobrazovaní jako silně homogenní skupina. Z ufonského národa ovládajícího vyspělé technologie vystupují v celém filmu jen asi tři jedinci jako inteligentní a samostatně uvažující individua. Zbytek působí dojmem primitivních, impulzivně jednajících barbarů. To však sráží vaz celému vyznění snímku, jehož hlavním tématem je kritika lidstva jakožto násilnického, xenofobního a prospěchářského druhu. Dokud
jsou mimozemšťané projekcí našich stereotypních představ o cizincích, je snímek neobyčejně výmluvný. Jeho jednoznačným vrcholem je hrůzně komická sekvence, v níž byrokrat v doprovodu armády a televizních kamer obchází obyvatele mimozemské čtvrti a vymáhá na nich souhlas s vystěhováním. Jakmile ale dochází ke skutečně rovnocenné spolupráci lidského hrdiny s jedním z mimozemšťanů, je z toho jen schematická žánrová linie o nalezení důležitého artefaktu a záchraně vesmířanské rasy. Postava hrdinova mimozemského parťáka je zredukovaná v zásadě na dva rozměry – chce dostat sebe a ostatní mimozemšťany ze Země a cítí rodičovský instinkt ke svému malému synovi. Ufoni v District 9 mají blíž ke Spielbergovu E. T. (tedy k roztomile bezradné a nevinné bytosti, která „volá domů“) než k rovnostářsky pojatým Lebkounům (jakkoli je obraz cizinců jako „trochu jiných“ středostavovských sousedů zejména v televizních Lebkounech povážlivý). V posledku zde mimozemšťané slouží jen jako měřítko, jež umožňuje kontrastně odstínit násilnickou povahu člověka, ale nikoli jako skutečně rovnocenní partneři lidských postav.

Unie stylů, či hybrid?

Velká pozornost je právem věnována stylu snímku, který je sice originální, ale nedá se říct, že by přicházel s něčím skutečně novým. Jeho síla spočívá v prolnutí efektních postupů hollywoodských blockbusterů a stylu převzatého z televizních dokumentů a válečných reportážních záznamů. Žádný z těchto prvků se v kinematografii neobjevuje poprvé. Reportážní stylizace představuje dlouhodobý trend nových hollywoodských filmů a přebírání televizních postupů také není v americké mainstreamové kinematografii ničím převratným (dokumentární „mluvící hlavy“ jsme krátce před Districtem 9 mohli vidět v Duelu Frost/Nixon, 2008, Ron Howard).

Výsledný formát v Districtu 9 nevytváří z výchozích stylů nový ucelený tvar, ale pouze eklektický hybrid. Nejde tu o homogenní, ale o heterogenní směs, u které jsme pouhým okem schopni rozlišit prvky, z nichž se skládá. Fascinující je zde sledovat součinnost několika vzájemně dokonale seřízených mechanismů: způsob, jakým jsou do sebe zaklesnuty velkolepé akční pasáže snímané reportážní ruční kamerou a doprovázené dynamickou hudbou či jakým nás zhuštěně informují o probíhajících událostech střídavě mluvící hlavy, záběry stylizované jako televizní vysílání a pasáže využívající prostředků čistě fikční kinematografie.

Tato stylová roztříštěnost je garantovaná prostým ignorováním požadavku stylové­ jednoty. Neexistují žádná kritéria, proč je ten který dějový úsek zobrazován právě takovým stylem. Jedinými hledisky výběru stylu jsou efektnost a úspornost. Zpravodajsky a dokumentaristicky pojaté pasáže zhušťují děj, zatímco reportážní a mainstreamově akční sekvence umocňují spektákl. Hlavním cílem této unie stylů je divácký požitek. V dokumentárních pasážích je prozrazeno vždy jen tolik informací, aby divák zůstal v nejistotě ohledně dalšího pokračování děje, a zároveň se zde mlhavě naznačuje další vývoj do té míry, aby výroky vyvolaly nová divácká očekávání. Díky tomu je snímek neobyčejně strhující­ a podmanivý. Hlad po dějových rozuzleních a po akci umožňuje přehlížet stylovou nejednotnost.

District 9 jednoznačně zasluhuje pozornost jako dosavadní vyvrcholení současných hollywoodských experimentů s vyprávěním. Jeho děj sice selhává v zachycení vize skutečně multikulturní společnosti a zůstává u celkem ohraného strefování se do lidské nesnášenlivosti. Pojetí světa jako různorodých, ale vzájemně se tolerujících a střetávajících přístupů však naplňuje jeho styl. Koexistence různých stylů tedy neznamená vznik stylu nového. Je však analogická k nepřehledným vesmírům současné literární fantastiky, v nichž je společnost také nescelitelně fragmentarizovaná.

Autor spolupracuje s časopisy Cinepur, Houser a portálem rejze.cz.