Nová vize amerických médií počítá se státní podporou, významnou rolí nevládních organizací, univerzit a veřejných (public) médií.
Někdejší šéfredaktor listu Washington Post Leonard Downie a profesor žurnalistiky na Kolumbijské univerzitě Michael Schudson zveřejnili 19. října 2009 analýzu stavu amerického tisku v době krize, nazvanou Rekonstrukce novinařiny (Restructuring of Journalism). Studie vyvolala živou diskusi nejen proto, že popisuje těžkosti, kterými procházejí média v USA, ale především proto, jaká navrhuje řešení.
Hned v úvodu autoři varovně konstatují, že „ekonomické základy národních novin, které dlouho spočívaly na reklamě, kolabují a samotný tisk, který byl hlavním zdrojem nezávislých zpráv v zemi, se hroutí“. Toto tvrzení autorů zprávy do určité míry potvrdila o několik dní později ekonomická čísla o výsledcích společnosti New York Times, jež ukončila třetí čtvrtletí se ztrátou 35,6 milionu dolarů a jejíž celkové tržby se snížily o 17 procent. Pokles tržeb z reklamy oproti loňskému roku činil dokonce 27 procent, což je však stále o tři procenta lepší výsledek, než činil pokles tržeb v druhém čtvrtletí. Trochu optimismu představitelé společnosti čerpají z toho, že se zvýšily příjmy z prodeje novin, což bylo způsobeno tím, že deníky Boston Globe a Times, které společnost vydává, byly zdraženy. I tak ale tato společnost, považovaná za chloubu americké žurnalistiky, musí nadále snižovat náklady a do Vánoc plánuje propustit zhruba stovku redaktorů.
Sčítání padlých
Jak připomíná zpráva Rekonstrukce novinařiny, většina velkých novin omezila počty zahraničních zpravodajů a mnohé i počet dopisovatelů z Washingtonu. Počet zpravodajů z významných metropolí klesl z 524 v roce 2003 na 355 (údaj ze začátku roku 2009). Počet novinových stran věnovaných aktivitám vlády, ekonomice či kvalitě života byl významně zredukován. Ani tato opatření ale mnohdy nestačila. Listy patřící do rodiny The Tribune, jako například Los Angeles Times, Chicago Tribune to Newsday, The Baltimore Sun či Orlando Sentinel, zbankrotovaly.
Ještě více zasáhla krize lokální média. Mnoho místních tiskovin zaniklo anebo se přestěhovalo na web. Noviny zkrachovaly i ve větších městech, jako je Minneapolis a Filadelfie. V Denveru, Seattlu a Tucsonu vycházejí již deníky jen na internetu. Každý týden omezí více než stovka malých deníků sobotní či páteční vydání.
Televize a rozhlas zasaženy
Krize se nevyhýbá ani komerčním televizím, které přicházejí o diváky a příjmy z reklam. Tyto televize již v tučnějších letech vynakládaly na skutečné domácí a lokální zpravodajství méně než místní tisk. Podle průzkumu z roku 1999 věnovaly devadesát procent zpravodajského času haváriím, zločinům, reklamě či přímému přenosu z určitých akcí. V době krize pak místní kanály počet reportérů ještě omezily; některé televizní stanice místní zpravodajství vypustily úplně. V minulosti sice Federální komise pro komunikace (FCC) vyžadovala, aby držitelé licencí poskytovali i nějakou veřejnou službu (zpravodajství). Tento požadavek však již pro prodlužování licencí řadu let neuplatňuje.
Nedostatek informací o záležitostech veřejného zájmu nenahrazuje ani rozhlas. Většina komerčních stanic nevysílá zpravodajství vůbec, nebo jen velmi omezené. Stále více posluchačů sice využívá veřejnoprávní rozhlasové stanice, kterým zprávy poskytuje Národní veřejný rozhlas, to se ale nezaměřuje na místní dění. Stát také prostřednictvím Corporation for Public Broadcasting vydává 400 milionů dolarů ročně na nezávislá veřejná rádia a televize. Ty však peníze využívají spíše na nezbytné administrativní náklady a fundraising než na reportéry.
Dobrá rada
Investigativní žurnalistika a sledování lokálních kauz a politiky si částečně našly místo na internetu. V některých případech jde o elektronicky vydávané noviny, spojené s neziskovou organizací nebo nadací, jež podporuje šířeních kulturních či zpravodajských informací. Například Voice of San Diego má roční rozpočet milion dolarů; ten pochází od donorů, nadací, reklamy, sponzorů a příspěvků „členů“, kteří mají zájem o veřejné či kulturní záležitosti. S jiným řešením přišel San Diego News Network: shromažďuje zpravodajství a reportáže od místních nezávislých novinářů, blogerů a rozhlasových a televizních stanic. Tyto zprávy dále prodává. Tento obchodní model má ovšem podle Downieho a Schudsona nevýhodu, že zpravodajství není úplně nezávislé.
Podobně se slučují též internetoví novináři z Union-Tribune, kteří chtějí spojením místních internetových novin z více než čtyřiceti měst ušetřit a získat na zajímavosti pro inzerenty.
Kromě toho ve Spojených státech roste počet neziskových organizací zaměřujících se na místní investigativní zpravodajství, které potom poskytují dále místním médiím. Jednou z nich je i The Watchdog Institute, spojený s univerzitou v San Diegu. Podobné organizace fungují i v St. Louis, Minneapolis a jinde. Největší sítí, která zahrnuje tři tucty investigativních novinářů a redaktorů, je ProPublica. Její ředitelka Amanda Michelová k nim najala řadu dobrovolníků, sledujících efektivitu pěti set deseti z celkových šesti tisíc projektů, podpořených z dotací federální vlády.
Z úspěchu či prvních krůčků těchto projektů navrhují autoři studie i svá, pro americké publikum nepochybně kontroverzní doporučení. Podle nich by měla být ustavena nezávislá organizace, která by měla na starosti zpravodajství o veřejných záležitostech a sloužila by veřejnému zájmu. Ta by měla mít vícezdrojové financování, přičemž její podporu by si subjekty mohly odečítat z daní. Podle autorů studie by také mělo dojít ke změně zaměření veřejných rozhlasových a televizních stanic tak, aby věnovaly více prostoru místnímu zpravodajství, a to i na svých webových stránkách. Univerzity by se pak podle jejich tvrzení měly více zaměřit na vzdělávání v oblasti zodpovědného zpravodajství a poskytovaly by zázemí takto orientovaným neziskovým organizacím nebo jednotlivým novinářům. Z prostředků Federální komise pro komunikaci, případně poplatků vlastníků vysílacích licencí by měl být založen fond pro místní zpravodajství. Ve Spojených státech, zdá se, uvažování o médiích nabírá nový směr.