Řeč prozrazuje mnohé o lidské identitě a ovlivňuje ji. Podívejme se na zdánlivě obyčejné zájmeno my, jímž vyjadřujeme příslušnost k některé skutečné nebo pomyslné skupině.
Jestliže vyřknu nebo si jen pomyslím „my“, hlásím se ke kolektivnímu členství: fakt tak triviální, že by ho nebylo třeba připomínat – kdybychom byli s to dohlédnout jeho netriviální důsledky. Můžeme se vztahovat k „my“, které je univerzální, a tudíž zahrnuje všechny: „My, my všichni, my dnešní lidstvo,“ oslovuje „nás“ Čapek v jednom novinovém sloupku. Ale daleko častěji používáme „my“ speciální, jež je pouhou podmnožinou lidstva: každé takové „my“ je distancí od těch, kdo do něho nejsou zahrnuti: i sebenepatrnější „my“ má politický potenciál. Ten se umocňuje tím, že drobná „my“ (třeba ve smyslu „já a moje rodina“) se snadno mohou včlenit do širších „my“ („naše město“, „naše země“). Všem je jim společné, že obsahují „já“, jež se však zapojuje do rozsáhlejších celků a tím se proměňuje: „my“ v proudu řeči je tedy jakýsi obláček kolem mého „já“, který se co chvíli rozpíná a zase zmenšuje v závislosti na tom, ke komu se zrovna obracím. „My“ je mé sociální „já“: vymezuje pole mé společenské identity, které mění svou velikost a intenzitu podle cílů, jichž chci svým projevem dosáhnout. Zjednodušeně, leč názorně: „my“ je soustava různě velkých, vzájemně propojených rybníků, v něž neustále vhazujeme kapku svého individuálního „já“. V mocenském poli si lze „my“ představit jako silový vektor, jehož počátek je v „já“ a jehož šipka se dotýká pomyslné hranice mezi „my“ a „oni“. „My“ je cesta, kterou musí „já“ ujít směrem k „oni“, nechce--li jít zcela samo.
Nejsme jako oni
Vývoj československého a českého „my“ za posledních zhruba sto let byl mnohokrát popsán: první republika se ustavila na většinovém (a později neudržitelném) „my“ Čechoslováků, jež se pak několikrát násilně homogenizovalo etnicky i sociálně. Výsledek: jsme dnes jedním z jazykově, kulturně a etnicky nejhomogennějších území Evropy a podle měřítek Eurostatu máme ze všech členských zemí EU vůbec nejnižší míru sociální stratifikace. Jenže žádné, ani to relativně nejstejnorodější „my“ se neobejde bez neustálého vytváření obrazu „těch druhých“, s nimiž se stýká a potýká. Jak vypadá většinové české „my“ dnes a kdo jsou ti „oni“, vůči nimž má potřebu se vymezovat?
Samozřejmě, ve společnosti existuje celá řada polarit „my“ versus „oni“, které na sebe vzájemně působí složitými vazbami, vztahy a vlivy. Některé z těch polarit se vymezují vůči zahraničí („my“ versus „ostatní země EU“), jiné se uplatňují víceméně uvnitř. Zaměřme se na ty, které nás rozdělují vnitřně; zejména na dvě základní, které podle mého názoru spoluutvářejí (často explicitně nevyslovené) pozadí politických zápasů dneška a které mu vtiskují charakteristický ráz, jímž se odlišujeme od zemí s jinou politickou kulturou.
První dominantní „my“ lze nazvat antikomunistickým: během převratu se artikulovalo heslem „Nejsme jako oni“ a v různých variacích přežívá a podbarvuje veřejný diskurs dodnes. Počáteční étos tohoto hesla („my“, kdo požadujeme změnu režimu, nebudeme používat stejné mocenské metody jako ti, kdo nám až doposud vládli) implikoval morální převahu nad „nimi“ a bohužel také falešnou iluzi, že „my“ jsme esenciálně jiní lidé, nemající s „nimi“ zhola nic společného: mezi oběma tábory zeje nejen nepřeklenutelná mravní propast, nýbrž i propast ve společenské a historické identitě: předchozí režim nebyl a není v žádném ohledu „náš“, „my“ jsme ho neutvářeli, byli jsme jen trpnou obětí jeho surových praktik. Tento jednostranný sebeobraz mnohým z nás pomohl a dodnes pomáhá vyhnout se otázce po tom, nakolik jsme se na minulém režimu podíleli a udržovali ho při životě. Bylo a je snadné vyvinit se z osobní spoluodpovědnosti: stačilo, abychom se za převratu či po něm veřejně ztotožnili s antikomunistickým „my“. Tento útěšlivý mechanismus antikomunistického „my“ funguje dodnes beze změny, ačkoli při bližsím pohledu zjistíme, jak hodně se od převratu měnili „oni“, vůči nimž se toto „my“ opakovaně ustavuje a které samo spoluvytváří. Úplně na začátku to byli ti, kdo drželi v rukou moc: „oni“ byli ti nahoře. Vektor antikomunistického „my“ směřoval vzhůru. Ale již záhy se antikomunismus ustavil jako společenský konsensus a měnil se v hegemonii: vektor se stočil do strany: „oni“ již nebyli nahoře, nýbrž nalevo. Jenže levice začíná pro každého jinde: nejobecněji byli za „nepřijatelné“ považováni ti, které prezident Havel nezval na Hrad. V tom panovala shoda v celém spektru antikomunistického „my“.
Ale protože „my“ má povahu obláčku, jejž každý může nafukovat po svém, pro někoho z „nás“ začínali „oni“ – ti, kdo ztělesňovali „nepřijatelné levičáctví“ – již u sociální demokracie, což mělo dějinotvorné důsledky: vzpomeňme třeba na Rumlovu nechuť vládnout s levicí (tj. se sociálními demokraty), jež vedla k vzniku tzv. opoziční smlouvy. Někdo dokáže nafouknout antikomunistický pojem „oni“ tak, že zahrne i levé křídlo křesťanské demokracie, ba část ODS. Množina těch, kdo byli antikomunistickým „my“ vylučováni jako „oni“, rostla, a tak když se to hodilo, bylo nakonec možné označit za „levičáky“ většinu politického spektra. Antikomunismus se měnil v širokou protilevicovost (definovanou často ad hoc a účelově využívanou), jež je stále typickým rysem našeho veřejného diskursu.
Je příznačné, že ústřední, hlavním proudem našich médií nejvíc nenáviděnou ikonou dneška není již šéf komunistů, nýbrž šéf sociální demokracie. Analyzujeme-li zájmena užívaná ve většině českých deníků, vidíme, jak často se při vytváření veřejného obrazu těch, kdo „nám“ škodí, opět sahá po vylučovacím principu, jejž Erazim Kohák popsal jako typický znak totalitního myšlení. Vylučovací rétorika je tím hlasitější, čím víc se drolí původní nezpochybnitelná hegemonie antikomunismu, jak ukazuje Ondřej Slačálek (Britské listy 22. 6. 2009). A zde se dostáváme k dalšímu většinovému „my“ českého veřejného prostoru: „my“ nedůvěřujícímu „těm nahoře“.
Pánové nahoře
Jelikož toto „my“ navazuje na tradici českého plebejství (tradici mnohem starší, než je antikomunismus posledních dvaceti let), říkejme mu plebejské: je to „my“, jež nemá rádo své pány. Jeho vektor míří vzhůru, k držitelům moci: k vládě či třeba k vedení podniku, kde pracuji: připomeňme, že každý z „nás“ si jinak nafukuje obláček toho, kdo už jsou „oni“. Nositelům plebejského „my“ však bývá společná nedůvěra vůči politickým špičkám, třebaže ani je nezahrnujeme skepsí zcela rovnoměrně. Můžu považovat celou politickou garnituru za zkorumpovanou a nevěřit „nikomu z nich“. Anebo jsem--li spokojen se svým dejme tomu oranžovým premiérem, můžu se rozčilovat na jeho koaliční partnery, že mu tu vládu komplikují a kazí. Nějací protivní „oni“ nade mnou se nakonec vždy najdou.
V našem veřejném diskursu několika posledních let lze vysledovat projevy rostoucí a čím dál všeobecnější nedůvěry k politické moci. Levicová média bývají skeptičtější k pravicovým vládám a pravicová zas k levicovým. Ovšem zhruba od loňského podzimu dochází k nebývalému diskursivnímu jevu: ač vládne pravice, i v pravicovém tisku se čím dál hojněji objevují komentáře vyjadřující skepsi k legitimitě naší politické třídy jako celku, a tento stav s různými výkyvy trvá dodnes. Čím víc se drolí antikomunistická hegemonie (a spolu s tím ochabuje antikomunistické „my“), tím zřetelněji sílí „my“ plebejské. Jako by antikomunistické „my“ po jistou dobu odvádělo a přesměrovávalo část energie tradičního českého plebejství nedůvěřujícího „těm nahoře“: vždyť až do roku 1997, do vládních balíčků na záchranu ekonomiky a sarajevské krize, se věřilo vládě v míře na naše poměry nebývalé: protivní „oni“ byli hlavně nalevo. Myslím, že také tento pohyb patří k popisu toho, co se u „nás“ a s „námi“ dělo v posledních dvaceti letech: vektor českého většinového „my“, po jistou dobu směřující převážně doleva, se postupně vrací tam, kde byl na začátku.
Autor je lingvistický antropolog.