Ačkoliv to na první pohled nemusí být zcela patrné, dílo Vladimira Nabokova v několika rysech vykazuje úzké příbuzenství s tvorbou o čtvrt století staršího Thomase Manna. Tak jako v sobě Mannovy romány navždy uchovávají esenci jedné epochy a její kultury, v tomto případě kultury sebevědomého severoněmeckého patriciátu, jehož kořeny sahají až kamsi ke středověké hanze, podobně Nabokov ve svých knihách vytvořil jedinečný literární testament vysoce vzdělané kultury ruských aristokratů, jejichž salony jednou provždy rozmetala bolševická revoluce. Tato skutečnost je o to zajímavější, že se jednalo o úzkou proevropsky orientovanou elitu, která měla vždy blíže ke svým skutečným či imaginárním příbuzným na Západě než k masám chudých mužiků, jimž vládla. O elitu, která se minimálně po dvě století podílela na tom nejlepším z ruské literatury, filosofie a umění a po své nucené emigraci za sebou zanechala citelnou mezeru, již nedokázaly zaplnit ani pozdější komunistické nomenklaturní kádry nebo současní oligarchové a zbohatlí „noví Rusové“.
Nutno dodat, že Nabokov si byl vždy vědom titánského úkolu, který si předsevzal: totiž stát se ve svých knihách oním zmizelým Ruskem, pokusit se z něj převzít a zachovat to nejlepší. V raném berlínském období byly okamžiky, kdy takové odhodlání zpochybňovaly návaly hořké melancholie, oné typicky ruské lyrické rozcitlivělosti. Později se naopak ono odhodlání stalo zdrojem Nabokovova spisovatelského sebevědomí, hraničícího, podle svědectví mnohých, někdy až s arogancí. Díky šťastné tvůrčí alchymii spojující ryze intimní rovinu osobních vzpomínek s důkladnou zabydleností v klasické ruské kultuře, kterou pro něj mezi jinými ztělesňovali především Tolstoj a Puškin, se Nabokovovi tento kousek podařil. Cena, kterou za to zaplatil, nebyla malá – nejprve musel ztratit vše, na čem mu záleželo, a posléze to ve zpětném pohledu nostalgie dokázal nezaměnitelně sugestivním způsobem opět přivolat k životu. Stal se tak autorem-exulantem, který, podobně jako jeho slavný románový profesor Pnin, zbývající (a větší) část života prožil v různých podnájmech či hotelech od Prahy po New York, aby zde psal o Rusku, jež musel opustit ve svých dvaceti letech a nikdy se tam už nesměl vrátit.
Nabokov, podobně jako Thomas Mann, před nacismem uprchl do Spojených států. Zatímco se však německý nositel Nobelovy ceny sedm let po válce navrátil do Evropy, konkrétně do Švýcarska, Nabokovův pobyt v Americe trvá dalších devět let, během nichž se otevírá druhá, slavnější kapitola jeho literární tvorby. Nabokov začíná své romány psát anglicky, tím se proces emigrace zcela završuje, posledním logickým vnitřním krokem – emigrací do cizího jazyka (který ovšem ve skutečnosti nebyl vůbec cizí, jelikož malý Vladimir díky své kosmopolitní výchově údajně uměl číst a psát anglicky dříve než rusky, tedy by se dalo říci, že to byl spíše návrat k vlastním kořenům). Přechod do angličtiny byl paradoxně tou nejlepší věcí, která jej v emigraci potkala. Díky tomu – po fenomenálním úspěchu Lolity – se mohl na sklonku života usadit ve švýcarském Montreux, aby dožil v luxusním hotelovém apartmánu s výhledem na hory a jezero, který mu v něčem připomínal šťastné a blahobytné ruské období.
Od té doby si jeho tvorbu nestejným dílem rozdělily americké i ruské dějiny literatury, Nabokov se stal skutečným přemostěním mezi oběma literaturami a kulturami. V kontextu studené války, která v téže době zažívala své horké momenty (Lolita vyšla pouhé dva roky po skončení války v Koreji a rok před maďarským povstáním), se jednalo o zásadní kulturní a politický akt, ukazující omezenost tehdy aktuálních politických kategorií. Poukazoval totiž na existenci odlišného Ruska před Sovětským svazem, což nebyla představa příjemná politikům ani v Kremlu, ani ve Washingtonu, jelikož zpochybňovala jejich manichejsky černobílé pojetí dějin. Vzhledem k Nabokovově zaryté nedůvěře k politice, jíž se může rovnat snad jen jeho nedůvěra k psychoanalýze, můžeme hovořit o druhém paradoxu jeho amerického období. V jeho románech se – tak jako o několik desetiletí později u Milana Kundery – umělecky plnohodnotně setkává Východ se Západem. Jde o setkání v době rozděleného světa nanejvýš potřebné, ale i nesnadné, jak dokládají výhrady tehdejší levicově laděné a moralizující americké literární kritiky, pro niž byl Nabokov pouze bezcitným slovním kejklířem. O setkání, které i v dnešním světě, rozděleném na základě jiných demarkačních čar než za Nabokovova života, nicméně stále rozděleném, je nadále inspirativní.
Autor je kritik, dramaturg a redaktor.