V akváriu bezčasí

Inscenace The Amnesic Days of The Polar Nights (Amnézie dní za polárních nocí) otevírá novou sezonu Studia Marta, scény Divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Scénická fyzická koláž, kterou se studenty třetího ročníku ateliéru Klaunské scénické a filmové tvorby nazkoušela tanečnice, choreografka a režisérka Ioana Mona Popovici, se divákovi nepodává (a nepoddává) se servítkem. A navíc jediný „návod k použití“, který dostane k dispozici, je kratičký úvod v programu.

Tělo jako biliárová koule

Popovici skládá se studenty jednoduchými prostředky sofistikovanou pohybovou a zvukovou kompozici o tichu a zapomnění. Dívka a dva muži se pohybují prostorem scény v precizních, přesto náhodných rytmických schématech. Jejich akce jsou náznakové, nedokončené, nezamýšlené. Prostě se dějí. Impulsy k nim jsou bez motivace, zdá se, že vycházejí z postav nekontrolovaně. Mozek vydá pokyn: otočit se / přikrčit / šoupat rychle nohama ve směru druhého člověka / sklonit se k holínce / vytáhnout z ní smotaný papír. A ten druhý či druhá dostane impuls ke stejně neemotivní a bezvýznamné reakci: vzít papír / dívat se na něj / zapálit papír na podrážkách holínek prvního, který se mezitím položil na záda s nohama ke stropu. A mysli si, diváku, co je ti milé. Za sklem čtvrté stěny tichého pomyslného akvária na jevišti podezřelé postavy neukazují nic, co by podpořilo či vyvrátilo jakoukoli interpretaci.

Choreografka nenabízí klíč k tomu, co a proč se děje, a je v tom důsledná. Nenapovědí ani bezvýrazné obličeje protagonistů, neutrální kostýmy, ani absence hudby. Nenapovědí ani objekty, s nimiž se nenakládá metaforicky či alespoň v akci, která by jim propůjčila význam: třeba švihadlo, míč, barevné vršky od PET lahví, které lze rozprašovat stejně jako vodu, svatební kytice, jež se dívce v bizarní moment nečekaně podstrčí do podpaží. I namířená pistole jen na chvíli přivede postavy k pohybu, odchodu, pozici, aniž by způsobila zásadní změnu. Snad jde o útržky vzpomínek na dětské hry, na svatbu, na souboj, na násilí. Jen už není možné vystopovat, kdo patří do které vzpomínky. Nic neozřejmí ani třetí muž v bílém, anděl, polární noc, cokoli chcete, který se prořítí scénou na kolečkových teniskách s vlajkou bílé zástavy v ruce, jindy s objekty, které vkládá aktérům do rukou.

Jaké amnézie tu jsme svědky? Jde o zapomnění, proč něco činím, a o zapomnění toho, co u toho cítím. Jak Popovici dokázala zbavit lidské tělo emocí? Jak distancovala expresivitu lidského těla od konkrétního významu? Učinila z těla zvláštní objekt. Tanečník se nijak a k ničemu nevztahuje, ani k sobě. Pohybuje se prostorem náhodně jako biliárová koule, do které právě šťouchli a ona převzala rytmus a směr. Ticho je nedokončená myšlenka, bezčasí a nepotkání.

Všeobecná amnézie

Sledujete bytosti, o jejichž struktuře jednání a vztahů nic netušíte. Automaty, do kterých stěží dokážete promítnout něco lidského, zaujmou tu příliš absurdním projevem, tu něčím, co už byste málem uchvátili k nějaké interpretaci nebo pocitu. Jindy hrozí únava z toho, že jsou tak vytrvale jiní a nelze jim rozumět. I divák je donucen vnímat v útržcích, akceptovat nedostatek informací a nedočkat se změny. Nevztahování se, na které se dívám, zahrnuje i mne. Tak jako precizně vedené automaty přede mnou nezaujímám k tomu, co vidím, postoj, nevysvětluji si co a proč. Sleduji jen jak. Ačkoliv i to „jak“ se po pár dnech noří do zapomnění, zůstává zařízlý pocit podivnosti z chladného, nahodilého a roztržitého světa.

Důsledné a precizně estetizované zobrazení emočního a příběhového vyprázdnění Ioany Mony Popovici a studentů klaunství se zaseklo hlouběji, než bych od odcizené scénické formy čekala. Neobvyklý tvar dal vzniknout zvláštnímu znepokojení z osobního zapomínání i z amnézie a bezčasí bílých míst historie lidského společenství (Hirošimy, Černobylu, Ground Zero atd.). Sledovat takové akvárium přináší nepříjemný pocit, zda sami nejsme součástí většího, neméně absurdního akvária, jemuž říkáme realita a kde ve jménu kdovíčeho činíme kdovíco a děje se nám leccos, co se nás týká neznámo jak.

Autorka je studentka doktorského programu divadelní dramaturgie na Janáčkově akademii múzických umění.