Příběh versus trampolína

Padesát minut rytmického skákání muže a ženy na dvou obrovských trampolínách, přerušeného jen pro jedno tiché gesto. Žádná akrobatická exhibice, která by mohla specifický jevištní tvar jménem It’s in the Air přiblížit ke sportovnímu či cirkusovému zážitku. A jevištní tvar byl jevištním tvarem především tím, že trampolíny stály na jevišti, tentokrát divadelního sálu Akademie výtvarného umění, a představení bylo součástí týdenního festivalu současného tance Moving in November v Helsinkách.

Příběh? A čí?

Šlo o velmi intenzivní a přítomností nasycené ukazování lidského těla ve zdánlivě jednoduchých pozicích a pohybech, jemu v běžném působení gravitace neuskutečnitelných, na trampolíně však velmi přirozených. Padesát minut absolutního minimalismu, pokud jde o pokus o příběh či touhu něco předvést.

Divácký zvyk si zpočátku příběh tvoří: rytmické pohupování a svlékání svetrů či tenisek na chvíli jako by nabízelo ironickou erotickou metaforu, jindy jsou to různorodé výrazy letu a stínohra, co vzbuzuje tok divákových asociací. Milostným příběhem je pár minut skoků v objetí, klaunským číslem je mnohokrát opakovaný pokus sundat při výskoku tenisky. Potud momentky z představení jedné divačky, jiný divák si jistě našel vlastní. Žádná z nich se nerozvíjí natolik, aby se stala příběhem. Tématem není ani nabízející se přibližování a vzdalování mezi mužem a ženou v prostoru dvou velkých trampolín nebo jiné možné interakce mezi nimi, jde především o podívanou „fyzickou“, vzdálenou jakékoli narativní struktuře. V průběhu představení touha číst příběh postupně utichá a zbývá jen čiře zírat, neb lidské tělo v mechanicky vyvolávaném letu má, zdá se, netušené a nevyčerpatelné možnosti.

Scénografií se stávají vlny, do jakých se vymršťují a zase tříští vlasy při dopadu, či vlastní stíny, ze kterých tělo vyskakuje a zase do nich dopadá. Nenápadná a citlivě časovaná práce se světlem si hraje se stínohrou či pouhým podsvícením trampolín vrhá měkký šerosvit, ve kterém už nevnímáte těla performerů jako těla onoho konkrétního páru muže a ženy, ale jen čistý pohyb, podivně abstrahovaný snad i od lidského těla vůbec.

Není zde předkládán jiný záměr než nabídka tak hutně reálné podívané, až to vzbuzuje surreálné asociace. Přestože dnes ani trampolíny na jevišti vlastně nepřekvapí, jakési svrbění absurdnosti této situace se vtírá pod kůži diváka. Je stále ještě podivuhodně nečekané, že trampolína je na jevišti opravdu jen trampolínou a lidské tělo v pohybu nechce představovat nic jiného než lidské tělo v pohybu. Celou performanci doprovází toto napětí z kontrastu užitých divadelních prostředků (trampolíny a od nich se odrážející lidská těla jsou umístěny v divadelním sále, jsou podpořeny divadelním svícením a publikum je obklopuje ze dvou stran, takže samo sebe sleduje jako součást scény) a faktu, že sice použity jsou, nicméně přece jen sveřepě minimalizovány k pozornosti na samotný pohyb. Takto připravená situace vyjevuje význam sebemenší změnou, detailem, který osloví pozornost diváka. My přece víme, že nejde o náhodu. Když se ti dva, většinu představení synchronně skákající každý na své trampolíně, míjejí svými pohyby v čase, byť jen tím, že jeden změní pohyb dříve a druhý později, nebo když se setkají na pár minut na jedné trampolíně, skutečně tím otevírají metaforický prostor, „jednají“. Metafora je tíživější o předvádění přísného mechanického zákona, kterému jejich „jednání“ podléhá. Jednoduchá lidská rozhodnutí (skákat jistým způsobem či si sundat svetr nebo tenisky, přiblížit se či oddálit) se problematizují ironizujícím a zároveň snovotvorným mechanickým řádem. Padesátiminutová momentka jakéhosi lidského hřiště v pohybu narůstá ve své působivosti a dosahu na diváka minimalistickým rozvíjením v čase a tou obdivuhodnou vytrvalostí.

Efekt, nebo metafora?

Při sledování abstraktního, a přesto maximálně fyzicky konkrétního představení, minimalizované narace a kromě mechanických zákonů také minimalizovaného jednání, nulové ambice reprezentovat, a přesto jistým způsobem symbolicky nasycené situace jsem si uvědomila, jak radikálně se změnila má pozice diváka od té doby, co vnímám, že se v ní tu a tam nacházím. Vzpomněla jsem si na inscenaci Stárnutí Evy Tálské ve Studiu Dům v Brně (1997), která se taktéž celá odehrávala v pohybu, v marceauovské pantomimické chůzi na místě. Zde byl pohyb metaforou času, pomíjivostí drobných životních příběhů, které se jím vynořovaly a zase se do něj, jako do věčnosti, rozpouštěly. Konkrétní lidský čas reprezentovaly užité objekty a v nich i v různých stylizacích se odrážel také čas historický skrze různé zvolené divadelní žánry. „Paní Tálská, proč jste se rozhodli pro takový tvar?“ ptala jsem se. A dostala jsem odpověď: „Bojím se, že tě na tom zajímá jen ten efekt.“ Byl-li to efekt, pak dalekosáhlý, žádná pouťová atrakce, byť se tak ona inscenace, hraná také jako pouliční divadlo, mohla ve svém specifickém humoru i nostalgii tvářit.

V inscenaci Evy Tálské byl divák ještě svědkem příběhů charakterů vyvíjejících se v situacích, v interakcích. V tanečním představení It‘s in the Air je divák svědkem vlastních příběhů, které si vybírá z momentek pohybů, obrazů, z čehokoli, co jemu osobně nabídne vstup do vlastní imaginace nebo paměti. Jestliže nějak cítí s „hrdiny“ (hrdiny skákání na trampolíně), pak jde o prožívání fyzické. Rytmické skákání jej hypnotizuje zvukem i pohybem, jsou zde chvíle velké žádosti se připojit a vyzkoušet si to a jiné, kdy se vám přece jen dělá mdlo. Trochu závidíte ten let, trochu si sníte a těžko odhadnout, nakolik jste přítomni tomu, co se děje na scéně, a kolik času strávíte stáčením zvláštní atmosféry k vlastním zážitkům, závratím z kolotočů či všedního dne, z emocí i snů.

Častěji si dnes jako divák odnáším pohybové a výtvarné inscenace/performance domů, nejčastěji pak ty, které po potlesku s jistým neuspokojením až na pár obrazů „zamítnu“. Jenže v tom neuspokojení si nedobrovolně na pár dnů nesu zároveň vytržení z běžného, z očekávatelného, pocit vyrušení asi jako ze sna, o kterém netuším, co si myslet. Není před tím pocitem výmluv, štít tradičního vzdělání v divadle tradiční narativity je tu zbytečný. Současné divadlo si mě vychovává samo: v neodmítání. Jsem součástí konceptu inscenátorů? Vyměňuji ještě stále svou diváckou energii za krátké večerní pobývání v jejich konceptu? Rozhodně oni se mi svým otevřeným jevištním tvarem nabízejí jako rámec pro můj vlastní koncept toho, čeho jsem svědkem. Já se mohu rozhodnout, zda jde o efekt či metaforu. Mohu se rozhodnout pro obojí. V takto otevřeném konceptu, třeba na rozhoupané trampolíně, jsem režisérem a dramaturgem, a kdyby mi dovolili vydrápat se na tu velkou trampolínu, tak pro pár skoků též performerem. A zároveň: vsnívám se do jejich snu, do jejich skoků na trampolíně a můj žaludek se houpe podle jejich rytmu. Snad to vytržení z běžného se odehrává právě v tomto specifickém setkání: jejich a mých snů, v opakování a prodlužování obrazu, který mi nabízí dostatek času setkat se také v tomto veřejném prostoru se svými sny.

Autorka je studentka doktorského programu divadelní dramaturgie na Janáčkově akademii múzických umění v Brně.