Antikomunismus a režim

Antikomunismus – řekli bychom, že jde o názorové stanovisko, odporující určité doktríně, politickému programu, soustavě hodnot atp., tedy všemu tomu, co komunismus bezesporu je.

Nesouhlasím-li s programem komunistické strany, zastávám-li konzervativní, liberální či třeba anarchistické názory na politiku, ekonomiku a uspořádání společnosti jako celku, budu programovým antikomunistou, budu patrně umět formulovat své výhrady. Stejně tak mohu být antikomunistou proto, že se mi přes názorové a programové shody s idejemi komunismu příčí morální kredit těch, kteří se označují za komunisty či jsou přímo jako komunisté organizováni v některých z mnoha dosud nezrušených komunistických spolků a stran. Stejně jako programový odpůrce budu schopen pojmenovat důvody, pro které nejsou konkrétní lidé hodni důvěry a vybočují či vybočovali svým chováním z mnou uznávaného morálního řádu.

Mytické vyprávění

Tak tomu u některých antikomunistů skutečně je. Jejich postoj nijak nezpochybňuji a v mnohých případech s nimi souhlasím. Jenomže antikomunismus coby kritický postoj vůči komunismu a konsekventní polemika s ním v současnosti nevystihuje to, jakou roli hraje antikomunismus jako symbol a zvláštní druh mytického vyprávění ve veřejném diskursu a mocenské hře některých institucí.

Jde mi o funkci antikomunismu jako: 1) nepolitického „politického programu“ různých stran a organizací a 2) jeho zakotvení v kolektivní paměti.

Jedna rovina ovlivňuje druhou. Zcela odlišní společenští aktéři vytvářejí podobné typy výpovědí, respektive opakují zvláštní (a v důsledku magické) formule, které s prvním i druhým úzce souvisí. Organizace, které antikomunismus používají, tyto roviny obvykle zcela účelově propojují a zaměňují.

Strach místo programu

Společenské instituce jej užívají jako součást způsobu legitimizace vlastního mocenského postavení, v jejich výstupech se velmi často setkáváme s jednoduchými hodnoceními, postavenými na binárních opozicích – dobro a zlo, totalita a demokracie atp. Často se tyto instituce snaží posilovat (zpětně konstruovaný) strach z návratu „doby temna“, aniž by byly schopné určit souvislost (například) komunistických zločinů se současností a aniž by jej zároveň chtěly vložit do kontextu aktuální politiky. V souvislosti s politickými stranami má antikomunismus nezřídka nahradit skutečný politický program, jenž se jinak utápí v mlze vágností, v současné politické praxi navíc nechce být jiný, protože by jej to „zbytečně“ omezovalo na jednu část voličů.

Antikomunismus tak myslím můžeme chápat jako důležitý prvek populistické politiky jedné části českého stranického spektra. Veřejný prostor je zahlcen výroky typu: „Je třeba pamatovat si, co řekl velký britský státník Winston Churchill: Komunista je jako krokodýl: když otevře tlamu, nepoznáte, jestli se snaží usmívat, nebo jestli vás chce sežrat.“ (M. Topolánek)

Česká kolektivní paměť, samozřejmě kolektivní paměť pouze určité části české společnosti (jakkoliv se zdá být nyní dominantní), našla v antikomunismu způsob, jak se vyrovnat s dobou před listopadem 1989. Náš pojem a vyprávění, která se kolem něj soustředí, svým způsobem pomáhají odložit pocity viny za podíl na fungování tehdejšího autoritativního a represivního systému. Proto má patrně jednu z ústředních pozic v antikomunistickém vyprávění schéma (totálně) ovládané­ společnosti a (všemocného) režimu. Tento režim, který zůstává dále neproblematizovaným pojmem a v podstatě zcela prázdnou formulí, je myslím jakousi „zápalnou obětí“ současnosti, která zmíněné paměti a potažmo pamětem individuálním pomáhá konstituovat morální postavení v přítomnosti a jejích hodnotách.

Kde začínal a končil režim?

Každý přece ví, co slovo režim znamená, alespoň se to tak zdá, protože jej až na naprosté výjimky nepotřebují vysvětlovat novináři, politici, ba většinou ani sociální vědci s historiky a politology v čele. Byla to snad vláda/ministři, STB/policisté a konfidenti, soudci, byrokraté, politruci, komunistická strana/straníci… někteří z nich, nebo celý systém, tj. všichni ti a mnozí další v mocenské hierarchii stranických a státních struktur? To už ale jde o miliony lidí. Kde tedy režim začínal a kde končil? V každém případě stačí, aby tento pojem zazněl, a každý slušný člověk se musí otřást odporem a poodstoupit, aby se nepopálil. To právě hoří oběť, aby svědomí přihlížejícího mohlo zůstat čisté.

A zpětně, (nejen) zmíněné politické platformě slouží tato formule k tomu, aby proti totalitní minulosti stavěla současnost, která se při pohledu přes ramena obětovaného „utlačitelského režimu“ zdá být přece jen poněkud snesitelnější. Generujeme různorodé hrdiny a odbojáře, využíváme všechny popravené, mučené a zavírané před Listopadem k tomu, aby se nám lépe žilo nyní, a potřebujeme je, zdá se, čím dál tím více. Odpovídal by tomu pohled na knižní produkci, publicistiku, četné památníky i například projekt Ústavu pro studium totalitních režimů a jeho některé výstupy. Historii se věnovat musíme, záleží ovšem na tom, co její pomocí chceme říci současnosti a jakými pojmy ji popisujeme. Režim, či v tomto případě komunistický režim, nám pro vše- a zároveň nicneříkající významový obsah k žádné analýze sociální skutečnosti nepomůže, patří svou podstatou do určitého „světového názoru“ části dnešní společnosti. Jako takový není lživý, ale ani pravdivý. Je, jak říkají filosofové, absencí pravdy. Chceme-li tedy opravdu pojmenovat zodpovědnost za represe, měli bychom se nejprve podívat na svůj vlastní jazyk, jestli je toho vůbec schopen.

Starý dobrý režim

Antikomunismus a režim s jejich dichotomními významovými strukturami podporuje čtení současné politiky a obecně mocenských vztahů znovu tak, jako by byly rozložené mezi (všemocné) politiky, byrokraty a (ovládané) občany. Je to tak prý dobře, jsme přece zastupitelskou demokracií, kterou ohrožuje už jen občanská společnost.

Možná, že by zpočátku stačilo vypustit režim z našeho slovníku a hledat pojmy, které nepřenášejí zodpovědnost za politiku od nás směrem nahoru, tedy k vládě, k politice,
k onomu starému dobrému režimu. Jistě, ten nynější režim je demokratický a mnozí automaticky předpokládají svobodnou volbu a jakýsi konsensus všech zúčastněných, proč se tedy namáhat. Obsah této „demokratičnosti“ se žel vyčerpává na jednou za čas konaných volbách, v (dalším) oblíbeném rituálu odsouvaného demokratického svědomí před tím, než na dalších pár let opět usne. Pravda, i takový spánek je politickým aktem. Každý politický systém sice potřebuje konsensus většiny, ten ale může spočívat právě „jen“ v takovém tichém přitakání.

Nezapomínal bych nakonec na to, že slovo demokracie se velmi rádo objevovalo i na prvních stránkách režimního Rudého práva. Že se snažím srovnávat nesrovnatelné a poučovat? Nemyslím. Z historie se stejně poučit nedá, chvilku neposedí. Ne že by pořád někam utíkala, ale jde si svou cestou a nikdy se nevrací na stejné místo.

Slova se ovšem dají vyprazdňovat za jakéhokoliv režimu… a jenom zde má snad zmíněná paralela určitý smysl.

Autor studuje historii na FF UK.