Nezformulovaná očekávání

Maďarští spisovatelé jsou pro českého čtenáře občas jakousi záhadou. Umíte například lyžovat?

Hned na počátku bych se pokusil něco z těch nejasnostmi zastřených záhad rozptýlit: ano, lyžovat umím, od dětství je to důležitá součást mého života. Pocházím ze Sedmihradska, navíc z Kluže, vyrostl jsem ve vilové čtvrti ležící v kopci. V době mého dětství tam pojem automobil ještě neexistoval, takže tehdy byly zasněžené strmé silnice plné sáňkujících dětí. Ale já dostal v deseti letech na Vánoce lyžařskou výbavu a od tohoto okamžiku jsem se mezi sáňkujícími dětmi s úspěchem pokoušel lyžovat. Později, to už na větších svazích za městem, jsem odpozoroval od trenéra základní techniku, v které se pak každý může na základě svého temperamentu, charakteru a citu zdokonalovat. Již pro samotnou rychlost je sjezd povznášející a euforický, ale lyžování je něčím daleko více: člověk je vystaven konfrontaci s terénními podmínkami a stavem sněhu a znovu a znovu se dostává do nových situací, které musí nějak řešit. V neposlední řadě je konfrontován s vlastními schopnostmi. A s přírodou, se zasněženou krajinou, s jiskřivým sluncem a bouřlivým větrem. Je to fantasticky strávený čas, je to sport, láska, posedlost – skutečný životní styl –, řekl bych, že lyžování je pro mě již od dětství velkým darem do života. Patří k mé identitě, mám k němu opravdovou citovou vazbu. I dnes mi srdce usedá, když napadne první sníh.

Jaká byla tehdy atmosféra ve městě po druhé světové válce?

Posledního půldruhého roku války jsme s rodiči přečkali v Budapešti, ale jak jen to bylo možné, vrátili jsme se do Kluže, do našeho starého domova, který byl mezitím zcela vyrabován. Ovšem nový začátek a nové přizpůsobování s sebou neslo i velká vzrušení, zdá se mi, jako bych tehdy i od rodičů cítil spíše pozitivní naladění. Jako dítě jsem samozřejmě nemohl vše chápat přesně. Kdybych o té době, o těch několika letech, měl dnes vytvořit věrohodný obrázek, určitě by tam pronikly i znalosti, které jsem získal později, v dospělosti. Ale ze začátku jsme zcela určitě nestrádali, otec se vrátil na svůj úřad – byl ředitelem úvěrové banky – a na vývoj po změnách jsme hleděli s důvěrou. Vzpomínám, že cestou ze školy jsem chodíval kolem lahůdkářství jménem Bodegán, kde na pultu vedle čerstvého pečiva voněly dobré sýry, šunka a uzení pstruzi. Něco z té nabídky se dostalo i na náš stůl. Ale netrvalo to dlouho. Starostí přibývalo, na každém kroku jsem se mohl setkat s poznámkami nevěštícími nic dobrého. V osmačtyřicátém se znárodňovaly školy, z protestantského lycea, kam jsem chodil, se stalo státní gymnázium, byl vyměněn profesorský sbor a ruku v ruce s tím se změnila vnitřní atmosféra a duch školy, mezi legendárními stěnami začal hvízdat cizí vítr. Znamení nevěštících nic dobrého bylo čím dál více, slyšeli jsme o věznění, o nucených pracích, i tatínek měl čím dál větší starosti, došlo i na něj; v devětačtyřicátém ho zatkli a na základě vykonstruovaných obvinění odsoudili. Nebylo se co divit, byl prominentní osobou kapitalistického režimu a měšťáckého řádu, nemohl počítat s pardonem. Následovalo období represí. Postihla nás strašná bída. I já si pomalu uvědomoval, co se kolem mě děje, kde žiju. S několika přáteli jsme založili protikomunistický spolek, takže v dvaapadesátém se trestající ruka moci vztáhla i na mě, zatkli mě, odsoudili a dva roky jsem strávil ve vězení. Ven jsem se dostal jako devatenáctiletý. Z toho, co mě tam obklopilo, jsem začal tušit, že na mě asi nečeká právě světlá budoucnost…

Sedmihradsko znají mnozí Češi jako zemi, která poutníkovi kdysi skýtala kus svobody, člověk si mohl postavit stan a založit oheň, kde potřeboval. Vaše zážitky z mládí, vězení – a můžeme otázku vztáhnout i na tragicky-groteskní rezervaci Sinistru – poskytují jiný pohled na nedotčenou přírodu Karpat…

Pocity českého turisty jsou částečně přesné, potuloval se po hřebenech Karpat, daleko od skutečnosti obehnané ostnatým drátem. Ale přesná je i moje zkušenost. Myslím, že otázka je postavena na zdánlivém protikladu, který ani není třeba řešit. Příroda, nebo pokud chceme, příroda v tehdejším Rumunsku, ale i jinde, již z vlastní podstaty nabízí dvojí pohled. Platí to do jisté míry i pro dnešní stav. Dnes se již na světě málokde najde nedotčená příroda a tady uprostřed Evropy sotva můžeme hovořit o nedotčené krajině, maximálně o méně zpracovaných, méně znečištěných oblastech, o kterých se pak domníváme, že na ně lze patřit optikou starodávné neporušenosti. Faktem je, že když odhlédneme od míst, kam se šílenství diktatury vkradlo ve formě jednoho, dvou ukrytých pracovních táborů, nebo kde se uchytily nejnovější civilizační rekvizity (tam, kde krajinu zraňují přehrady, sloupy vysokého napětí či povrchová těžba nebo kde je veškerý pohyb přísně regulován kvůli silné návštěvnosti a turistickým zajímavostem), se i dnes člověk může potulovat po Karpatech tak, že potká jen ovčáky se svými stády a sluncem vyšisované, větrem ofoukané a deštěm ošlehané stavby tvoří spíše onu přírodní část. Zážitek takového setkání bezesporu člověka obdaruje iluzí svobody. Možná, že se to nehodí, ale odvolal bych se na knižní rozhovor Pach vězení [viz ukázka na protější straně – pozn. red.], kde jsem tuto otázku zmínil: i v nejtemnějších desetiletích útlaku, i v těch nejponuřejších dobách existovaly únikové cesty, na jejichž konci se skrývala útulná zákoutí, místa, kam na člověka již nedohlédl pozorný zrak diktatury a kde se téměř dalo zapomenout na existenciální prostředí, které zásadně určovalo náš životní pocit. Svoboda se dá do libovolné míry omezovat jak fyzicky, tak i jemnějšími zastrašovacími prostředky, ovšem v konečném výsledku sídlí na výsostném místě lidské osobnosti, v hlubině lidské duše, je součástí našeho charakteru a povahy, tedy záleží i na nás, do jaké míry se násilí a záměrům neshodujícím se s našimi podvolíme.

Pocházíte ze Sedmihradska, žijete v Budapešti. V čem se liší sedmihradská maďarská literatura od té maďarské?

V podstatě v ničem. Regionální odstíny a posuny v důrazu existují ve všech literaturách, těžko bychom mohli mluvit i o rozdílných toposech, které by se daly markantně vydělit, a kdybychom se o to pokoušeli, narazili bychom již u pojmosloví. Pokud tedy nemáme jasné rozlišující znaky, považuji za násilné hledat na základě znalostí o regionu reprezentativní osobitost sedmihradské literatury. Podobně bychom těžko uchopili jako zvláštní kulturní entitu sedmihradskou německou literaturu, která je mimochodem výrazná.

Je přirozené, že latentně tu fungují podněty vyvolané daným prostředím, sedmihradskou identitou, neboť Maďar, který se narodí v Kluži, má již od okamžiku narození osud určený jinak než Maďar narozený v Debrecíně. Zdá se velmi pravděpodobné, že i jeho pohled na svět bude v rozmanitějším národnostním prostředí a díky vlivům jiných kultur v širším horizontu bohatší a odstíněnější. Ale až na ojedinělé případy bychom přesvědčivé příklady pro takovýto otevřenější způsob uvažování v literatuře posledních let hledali marně. Zdá se, že soukromé pozadí je tu diktováno mnohem primitivnějšími pohnutkami – jako by umělci prožívali v tomto soužití jen hořkost menšinového osudu. Člověk by věřil, že obzvlášť podnětné by mohlo být pro umělce v Sedmihradsku pokusit se povznést hodnoty historické provincie na všeobecnou platnost, ale ani s takto vytyčeným cílem se téměř nesetkáme. Sedmihradská maďarská komunita žije již po několik desetiletí jako menšina, už dlouho vede zákulisní boje o zachování svých institucí a společenských a kulturních pozic, což znovu a znovu sráží tvořivé myšlení mezi národnostní mantinely. V této situaci nevidím žádné snadno uchopitelné tendence, jež bych tu mohl uvést na příkladu přesvědčivého díla nebo uměleckého výrazu, které by poukazovaly na specifický sedmihradský způsob nazírání. I u literárního zobrazení Sedmihradska by bylo možné rozlišit dvě skupiny: na jedné straně se můžeme setkat s náběhem na zobrazení idylické a nostalgické – nadšeně přijímaným v Maďarsku –, na druhé straně pak stojí nazírání chladnokrevnější, rezignovanější, které vychází z momentálních skutečností a jejich existenciálních perspektiv. Toto deklarované dvojí pojetí je charakteristické i pro tendence v Maďarsku.

Říkáte, že by mohlo být pro umělce podnětné povznášet hodnoty na všeobecnou platnost. Považujete v souvislosti s historickou provincií či osobními zážitky tento úkol za svůj?

Ne, takovému obratu bych se – minimálně v osobních souvislostech – v každém případě vyhnul. Když jsem hovořil o úkolech, myslím, že jsem se uchýlil k vyprázdněnému, šablonovitému vyjádření, a teď se to již nebudu pokoušet přeformulovávat. Raději bych to rozvedl: spisovatel může mít obecně jedinou metu, totiž aby v úměře ke svým schopnostem, rozhledu a charakteru vytvořil maximum. Jestliže nějaký umělec stále hledí na to, aby odpovídal nějakému očekávání, pojetí, vkusu nebo pohledu na věc, je to záležitost podezřelá a bez vyhlídek. Já třeba píšu prostě jen příběhy, a pokud se jeví jako věrohodné a skutečně se rozvinou podle charakteru své fiktivní krajiny, objeví se v nich vůně, nálada a způsoby evokovaného prostředí. Vzory pro toto prostředí lze najít v konkrétní krajině, v „historické provincii“, v půlměsíci Východních Karpat – neboli fiktivní krajina, která se zde rozvine, je fantazijní, trochu odvozenou napodobeninou jednoho existujícího regionu. Všechno to u mě funguje, a myslím i u druhých, intuitivně, bez nějaké věrnosti zásadám a znamená to vlastně jen tolik, aby zážitek vlastního života a v něm zážitek Sedmihradska vedl k těmto uměleckým důsledkům. I s tím, že ten obraz není bez extrémů, které nejsou nezbytně zdůvodnitelné zkušeností historické paralely. Vždyť pohled na svět je celistvý jen v případě, jsou--li v něm vyváženě smíšeny prvky skutečnosti a fantazie. Abychom se ještě poněkud vrátili k pojmu úkolu, můžu říci, že jako spisovatel mám pocit zadostiučinění tehdy, cítím-li, že činím zadost nějakému nezformulovanému očekávání a dokážu-li z hodnot oné krajiny, která mi byla vždy nejdůležitější, důvěryhodně zprostředkovat uměleckou dedukci obecně platnou.

Rozhovor přeložila Marta Pató.