Vitální celuly Laca Decziho

Než dorazil trumpetista Laco Deczi (nar. 1938, Bernolákovo) do Prahy, získával ve středoškolském věku zkušenosti s moderním jazzem v amatérských bratislavských skupinách různého zaměření. Academia Club ctil west coast, čili západopobřežní neboli kalifornskou variantu cool jazzu. Cool jazz, u jehož zrodu stál Miles Davis se spoluhráči v Capitol Bandu, byl stylově zklidňující reakcí na revolučně expresivní styl počátku moderního jazzu – be bopu v duchu hudby Charlieho Parkera a Dizzyho Gillespieho. Další, už vlastní Decziho kapely, Danubia kvintet (1958) a East Coast Studio (1959), zaujala novější forma moderny, hard bop, rodící se ve velkoměstech západního pobřeží USA. Proti cool jazzu byl hard bop návratem k výrazové expresi a ke zdůrazňování africké podstaty jazzu. Pro toto pojetí přednesu se také vžily názvy neobop nebo east coast jazz. Povinná vojenská služba v Praze umožnila Deczimu setkání s muzikanty Studia 5 Luďka Hulana, s nimiž si chodil zahrát do kavárny Zimního stadionu na pražské Štvanici. Tak prožil prezenční dvouletku, a v Praze zůstal. V létě 1963 Deczi a bubeník Laco Tropp, duše a srdce budoucí první Celluly, nastoupili do S+HQ Karla Velebného.

Nejen na tuzemské jazzové scéně, ale také o dvacet let později v rámci krátkodobého angažmá v předním newyorském big bandu trombonisty Sonnyho Constanza byla Decziho hra přirovnávána ke stylu amerického trumpetisty Clifforda Browna (1930–1956). Deczi měl důvody se k jeho hře hlásit, protože právě v hard bopu pro sebe hledal originální interpretační styl a Brown patřil nejen k zásadním hardbopovým trumpetistům (podobně jako Lee Morgan nebo Donald Byrd), ale přímo k těm, kdo neobop svou hudbou definovali. Po příchodu do S+HQ již byl Laco Deczi natolik vyzrálou osobností, že hudbu kapely posunul od převládajícího west coast jazzu značnou měrou právě k hard bopu.

Pietoso

První verze skupiny Cellula (česky buňka, celula) trumpetisty, skladatele a od té chvíle už celoživotního kapelníka Laca Decziho, kapely, jejíž historie je posléze psána na dvou kontinentech, vznikla v roce 1967 v kvintetní podobě s tenorsaxofonistou Evženem Jegorovem, kytaristou Rudolfem Daškem, basistou Luďkem Hulanem a bubeníkem Ivanem Dominákem. Během roku dochází k postupné výměně muzikantů, takže k nahrávání prvního alba Celluly se během teskného podzimu 1968 Laco Deczi schází s tenorsaxofonistou Petrem Králem, pianistou Karlem Růžičkou, kontrabasistou Pavlem Greifonerem a bubeníkem Lacem Troppem. Čtyřicet let poté vychází album nazvané Pietoso v reedici jako součást 4CD kompletu původních titulů LP pražských vydavatelství Supraphon a Panton a bratislavského Opusu. Čtvrt století po zrodu CD formátu, kdy majitelé vydavatelských práv neprojevili sebemenší zájem vydat alba Celluly v reedici, licence odkoupila – stejně jako sérii alb Jazz Rock – brněnská produkce Indies Happy Trails Records a tuzemské tituly Celluly z let 1968 až 1981 konečně vydala. Pietoso obsahuje napůl skladby Decziho, Krále a Jegorova, napůl standardy. Z osmi titulů je pět baladického charakteru. Vynikne v nich Decziho pečlivé dávkování exprese a lyrismu a zaujme Karel Růžička, dosud hlavně „semaforský“ pianista orchestru Ferdinanda Havlíka. Tenorsaxofonista Karel Král, jeden z laureátů soutěže talentů pražského mezinárodního jazzového festivalu roku 1967, se představil jako skvělý improvizátor i jako autor.

Oheň až Parnas

Na další album se čekalo osm let. V roce 1976 bylo sestaveno z rozhlasových nahrávek, vyšlo v Pantonu pod názvem Oheň až požár a představuje Cellulu pozměněnou a rozšířenou. Troppa natrvalo vystřídal Josef Vejvoda, basistu Greifonera Vincenc Kummer, pak nadlouho Petr Kořínek. Přibyl kytarista Zdeněk Dvořák, trombonista Svatopluk Košvanec a perkusista Jiří Tomek. Hudba navazuje na průběžný vývoj kapely, který významně ovlivňovaly příchody mladších muzikantů. Rytmiku exoticky komplikoval Tomek na konga a perkuse. Oheň až požár představuje jedno z nejsoučasnějších a nejprogresivnějších pojetí jazzu druhé poloviny sedmé dekády u nás. Úvodní skladba Laca Decziho nazvaná Filip Šamonil je nejdrsnější nahrávkou Celluly. Aleatorní úvod s „tvrdou“ kytarou odkazuje na fakt, že od hard bopu vedla jedna cesta přímo k free jazzu. Rovněž Růžička se zde nebývale odvázal. Nástrojové obohacení zvuku výrazně prospělo. O rok později se nové party ujal slovenský Opus a vznikla nahrávka nazvaná prostě Jazz Cellula. Autorská potence okteta byla natolik výrazná, že na obou deskách jsou výhradně vlastní skladby. Do hudby proniká Deczim pečlivě odvažovaný funk a soul, elektrické piano s kytarou to v souhře zvýrazňují, trojice dechových nástrojů dodává až orchestrální ráz.

Čtvrté album Celluly z roku 1981 je záznamem vystoupení z proslulého jazzklubu Parnas. Kapela se v té době už prakticky rozešla, Deczi hrával v duu s Dvořákem. Při ná­vštěvy trombonisty Sonnyho Constanza na pozvání JOČR ale sestavil příležitostnou Cellulu International, kam přizval nejen tohoto výtečného amerického trombonistu, ale také Františka Uhlíře s kontrabasem a mladíka, jehož bubenická sláva se brzy bude hvězd dotýkat – Davea Weckla. Neobop se stal opět zřetelnějším, kytara upustila od rockového výraziva. Roku 1982 vznikla poslední domácí verze Celluly s kytaristou Zdeňkem Fišerem, baskytaristou Přemyslem Fauknerem a s Decziho synem Ladislavem „Vajcem“ u bicích. Jejich LP vyšlo v Německu a bohužel v této kolekci chybí. V roce 1985 Laco Deczi se synem emigrovali. Časem se zrodí Cellula New York.

Autor je jazzový publicista, stálý přispěvatel kulturního měsíčníku UNI.