Teplo!

Ve svém posledním románu Ženy bez mužů (Rødby-Puttgarden, 2005) nás Helle Helle zavádí do každodenního světa dvou svobodných sester. Jana a Tina pracují na trajektu mezi Dánskem a Německem jako prodavačky v parfumerii. Tina už má dítě, obě jsou bez partnera a ani u jedné z nich to nevypadá, že by chtěla založit rodinu. Ačkoli se až ve druhé polovině románu dozvídáme, že dívkám zemřela matka a otce de facto nikdy neměly, z podtextu většiny jejich dialogů „o všem a o ničem“ cítíme společně zažitou ztrátu a bolest, která na jedné straně mezi oběma dívkami stojí jako neviditelný meziprostor a na straně druhé je k sobě přitahuje. Těžiště vyprávění je tu stejně jako v celé autorčině tvorbě v různých formách mlčení a náznaků. Skryté drama dvou sester se rozkrývá zejména v krátkých dialozích, respektive v pauzách.

Třas

Přestože je román vyprávěn z Janiny perspektivy a autorka dává místy možnost decentně nahlédnout do jejího vnitřního světa, nelze zde čekat žádné citové analýzy – i zde pronikáme k tomu podstatnému cestou náznaků. Co se vlastně v Janě děje, vytušíme spíše ze způsobu, jakým promítá své pocity do popisu bezprostředního dění kolem sebe, než z její vlastní reflexe. V úsporných promluvách je obsaženo citové drama dívky na prahu dospělosti, kterou hluboce zasáhla matčina smrt a která velmi obtížně opouští krajinu dětství.

Jakýsi existenciální třas a hluboké pocity samoty se prolínají celým románem. Hrdinové se třesou venku i uvnitř, zimou i strachem ze smrti. S tím souvisí také frekvence motivu „zahřívání“, které je v díle jedním ze stavebních prvků. Touha po teple, zázemí, lidském doteku a pokusy zahřívání vnějšího i vnitřního prostoru jsou důležitými stavebními aspekty románu. Přestože se obě hrdinky v jistém smyslu uzavřely do sebe a strach z další ztráty je nutí k emancipaci a brání jim založit si zralý vztah, na rozdíl od emocionálně narušených hrdinů existenciální tvorby touží protagonistky románu Helle Helle po doteku. City sice schraňují uvnitř, ale jejich mlčení neodráží vychladlou citovou prázdnotu, jako je tomu například v Bergmanových filmech.

Daleko

Obě hrdinky si intenzivně uvědomují absurdnost smrti, která může nečekaně udeřit každým okamžikem. Okolo sester i jejich osamělého rodinného přítele Boa je stále cítit jakási ochranná clona a strach se citově otevřít, nikdo z nich však zároveň neztrácí snahu tuto zeď prolamovat. V románu je několik zásadních momentů, kdy jeden z hrdinů udělá jakýsi krok k přiblížení, ale kvůli okolnostem jsou jeho plány většinou narušeny.

Obě sestry si vždy říkaly, že jednou pozvou na kávu místního outsidera Martina, „ale nikdy na to nedošlo“. Když už se Jana jednoho dne rozhodne, že Martina konečně pozve, hoch jí neotevře. V jeden obzvláště mrazivý den si Jana vzpomene, že Martin nemá žádné teplé oblečení, a rozhodne se mu přinést teplou mikinu a čepici; před jeho domem však uvidí sanitku a dozvídá se tragickou zprávu. Martin se tedy už o ničem nedozví a oblečení nakonec dostane Bo, jemuž tentýž den zemře otec a který „se stále nemůže zahřát“.

Ačkoliv Martin je na první pohled okrajovou postavou, má klíčový význam pro syžet románu. Text začíná zmínkou o jeho smrti a končí jeho pohřbem. Dnem, kdy zemře, se uzavírá také stěžejní kapitola Trajekt, na jejímž konci spolu obě sestry leží na posteli a odehraje se mezi nimi jeden z nejdůležitějších dialogů: „Jo. Ty, Jano? Taky bysme se měly víc radovat z každýho dne. To mě napadlo i po mámině smrti.“ „Mně připadáš veselá skoro pořád.“ „Ale nejsem. Ne dost.“ „Neznám nikoho veselejšího, než jsi ty.“ „Ty ale neznáš nikoho. Promiň.“ „Ne, to máš pravdu, moc lidí neznám.“

Autorka je hungaristka, překladatelka a literární recenzentka.