Únik koňmo

Když jsem přemýšlel, jak nazvat toto své pojednání o koni a jezdectví, vzpomněl jsem si ihned na titul jedné knihy, o níž jsem se dověděl někdy na počátku třicátých let tohoto století. Můj otec měl tehdy klienta, hraběte Vrbnu, jehož navštívil v nemocnici, když se tam zotavoval po pádu z koně, a zastihl jej ponořeného do četby knihy Über das Pferd, která prý byla i oblíbenou četbou císaře Františka Josefa I.

Pod dojmem této zprávy, která lety neztratila nic ze své účinnosti, jsem se rozhodl použít zmíněného titulu i pro toto své pojednání, jež se chystám předložit úzkému, ale vybranému kruhu čtenářů, abych takto uctil památku autora, jehož jméno dosud neznám, dále všech odvážných jezdců, jako byl hrabě Vrbna, které ani těžký úraz nedovede vyléčit z lásky ke koním a jezdectví, a v neposlední řadě i k uctění památky císaře Františka Josefa I., pod jehož vládou jsem prožil první dva roky svého života, v blahé nevědomosti o současném i budoucím vývoji lidské společnosti.

I.

Kdož někdy přihlížel sedlání koní v Epsomu před startem k derby, jistě se neubránil pocitu, že tato hrdě si vykračující stvoření s lesklou srstí, která se předvádějí divákům, jsou nejkrásnější a nejdokonalejší ze všech čtvernožců. Já osobně jsem přesvědčen, že kůň byl předurčen a připraven pro člověka.

Sir Richard Owen

Jest zajisté více druhů tak zvaných domácích nebo zdomácnělých zvířat, která slouží člověku jako tahouni nebo soumaři, avšak jediný kůň jest zvířetem vskutku jezdeckým. Člověk se může dát vozit nebo nosit i jiným zvířetem, na příklad oslem, velbloudem nebo slonem, avšak jediný kůň umožňuje onen žitý kontakt a spolupráci, které Němci výstižně nazývají Fühlung (přilnutí) a které jsou podstatou jezdeckého umění a jeho půvabu pro člověka. Dobrý jezdec tvoří s koněm takřka jednu bytost, což se projevuje zejména tím, že většinu tak zvaných pobídek, dávaných stiskem nohou nebo uzdou, nezasvěcený divák vůbec nezpozoruje.

Skutečnost, že kůň je uzpůsobený k ježdění a každý člověk jest vlastně rozeným jezdcem, alespoň v možnosti, je jistě neobyčejně vzrušující a tajemná. Moderní člověk však nemá rád tajemství a chtěl by mít všechno vysvětleno „vědecky“, to jest jako něco úplně samozřejmého a všedního. Proto se nespokojuje s názorem, který vyslovil Sir Richard Owen, a snaží se najít za každou cenu nějaké zcela přirozené a „vědecké“ vysvětlení.

II.

Souvislost „specialisace“ živých bytostí s jejich „specifickou“ krásou je tím tajemnější, že v oblasti lidských výtvorů jsme svědky zjevu právě opačného. Universální nástroj, na příklad sekera, mívá často jakýsi prostý půvab. Tento půvab však rapidně mizí a ustupuje ošklivosti, čím je nástroj nebo stroj složitější a více „specialisovaný“, jako třebas mlýnek na maso nebo stroj na odzrňování bavlny.

Jak nás poučují přírodopisci, jest pravlastí koně Střední Asie. Do této části světa ostatně kladou přírodopisci původ téměř všeho živého, včetně člověka. Je-li to pravda, nutno v tom rovněž spatřovat zvláštní zařízení prozřetelnosti, sledující rychlé rozšíření živočišných druhů po ostatní zemi. Kdyby byla Střední Asie jakýmsi rájem, stala by se brzy příliš těsnou pro lidi i zvířata. Poněvadž jest však taková, jaká jest, nelze se divit, že lidé i zvířata se odtamtud rychle „rozšiřovali“ do obyvatelnějších zeměpásů.

A tak i kůň dospěl ke své největší kráse a dokonalosti teprve v oblasti ústřední lidské civilisace, to jest v zemích ležících kolem Středozemního moře, odkud byl člověkem importován do Ameriky a Austrálie.

III.

Nadřazenost koně ve všech ostatních směrech nad všechna ostatní tak zvaná domácí nebo užitková zvířata spočívá zřejmě v tom, že kůň – podobně jako pes – není chován jako nějaká surovinová základna, nýbrž pro své vynikající služby, které bychom mohli per analogiam nazvat osobními. Pes jest znamenitým pomocníkem člověka-lovce a pastýře a dovede i bránit osobu a majetek svého pána. Avšak služby, které poskytuje člověku kůň, jsou takového rázu, že užívání a ovládání koně dodává člověku zvláštní převahy a úctyhodnosti.

Již v Iliadě jsou obvyklá čestná označení vynikajících bojovníků, odvozená od jejich vztahu ke koním. Stařešina řeckých předáků před Trojou je nazýván Gerénios Hippota Nestor (gerénský jezdec Nestor) a stálým přívlastkem Hektora, vůdce Trojanů, jest hippodamos (ovladatel koní). Totéž znamená ženské jméno Hippodamie a Filip (Filippos) značí „milovník koní“. Naproti tomu není příkladu, že by se označení „psovod“ pokládalo za zvláštní čestné a titul „majitel psa“ nezní o mnoho lépe než dnes už vymizelý titul „majitel realit“. Rovněž názvy mnoha jiných počestných povolání, která mají za předmět chov zvířat, nebudí žádné romantické představy. (…)

Vážnost, jíž se těší v obecném mínění jezdec, má velmi konkrétní historické důvody. Na úsvitu civilisace dával právě kůň kočovným pasteveckým národům jasnou vojenskou převahu nad národy usedlými. Podmanění zemědělské oblasti pasteveckým národem bylo vždy významnou etnologickou událostí, neboť splynutí dvou primitivních kultur mělo za následek velký pokrok směrem k civilisaci.

Avšak i v pozdějších dobách se kůň projevil jako kulturní činitel, dokonce bychom mohli říci jako „Kulturträger“, neboť doslova nosil představitele jisté výrazné a zjemnělé kultury, kterou nazýváme kulturou rytířskou. Název kavalír má dosud dobrý zvuk, ač málokdo ví, že znamená vlastně totéž co rytíř, tedy jezdec, a doslovně bychom jej musili přeložit jako koňák. Říkáme-li tedy o někom, že se zachoval kavalírsky nebo rytířsky, říkáme vlastně, že se zachoval „jezdecky“.

Jezdectví a jistá ušlechtilost mravů a chování jsou dvě různé věci, a tak se vždycky nevyskytují pohromadě. Přece je však jaksi mimovolně spojujeme, jako by patřily k sobě. Dokonce i dnes můžeme předpoklá­dat alespoň to, že člověk, který skrývá ve svém srdci přání – obyčejně nesplnitelné – mít koně, je rozhodně ušlechtilejší než ten, kdo se spokojuje s mnohem splnitelnějším přáním mít automobil nebo motocykl.

IV.

Přizpůsobivost se dnes obecně pokládá za vlastnost neobyčejně výhodnou, ne-li za první a nejdůležitější pro život a pokrok. Do jisté míry je to pravda, avšak i přizpůsobivost musí mít své meze dané přirozeností, jinak má za následek denaturalisaci a degeneraci. Takovéto nežádoucí přizpůsobivosti je bohužel schopen právě člověk. To je rub jeho rozumnosti. Instinkt je neomylný, ale rozum, ačkoliv je mohutnost nekonečně dokonalejší, se může mýlit.

Z příčin, které tu nelze rozebírat, rozumnosti na světě ubývá, navzdory triumfům lidského rozumu v oblasti tak zvané techniky. Rozum se totiž uplatňuje jaksi jednostranně. To má za následek, že si člověk vytváří zbytečně nepřirozené a těžko snesitelné životní podmínky a má sklon pokládat každé takto vyvolané zlo za nutné zlo a nakonec za nevyhnutelné dobro.

Zvířata, jakožto bytosti čistě „přirozené“, tedy pudové, se nepřizpůsobují tak snadno, a pokud se přizpůsobují, neděje se tak u všech stejnou měrou. Pes se na příklad „přizpůsobil“ velkoměstskému způsobu života svého pána poměrně snadno, i když nikterak na prospěch a k dobru své psí přirozenosti. Kůň se naopak vůbec nepřizpůsobil, a proto téměř „vyhynul“. Dokázal svou neschopnost sloužit člověku jinak než podle své koňské přirozenosti, a protože možností k tomu je stále méně, ubývá i koní. Nedá se říci, kolik výfukových plynů a degeneračního působení nedostatku pohybu a přezírání ještě velkoměstský pes vydrží, než projeví ochotu „vyhynout“. Množství psích výkalů na chodnících prozatím pomalu, ale neustále stoupá, takže jedinou naději na obnovení rovnováhy v tomto směru dává televise. Majitel psa, který má současně televisi, se totiž těžko odhodlává k přerušení podívané za účelem vyvenčení psa a v kritické fázi tohoto vnitřního boje zvítězí ve většině případů televise. Můžeme tedy v nejbližší době očekávat mnohem větší výskyt bezprizorných psů než bezprizorných televisorů.

Z těchto zkušeností by se mohlo vyvozovat naučení, že člověk by se neměl tak ochotně „přizpůsobovat“ nesnesitelným životním podmínkám jako pes, ale měl by spíše zaujmout podobné nekompromisní stanovisko jako kůň nebo se alespoň plašit, kopat a vyhazovat, což by v mnoha případech vskutku pomohlo. Nelidské životní podmínky si totiž obyčejně člověk vytváří sám, a je tedy v jeho moci změnit je nebo působit k jejich změně. Jisto je tolik, že kůň jest alespoň dosti spolehlivým ukazatelem v tom smyslu, že svět, v němž už koně nebudou moci existovat, bude patrně těžko obyvatelný i pro člověka.

Zálibu v koních a jezdectví je tedy dnes možno hodnotit také jako správnou reakci a projev odporu člověka proti tak zvanému současnému vývoji společnosti, který se řídí zmíněnou už zásadou, že všechny jeho nesnesitelné důsledky je nutno snášet jako nutné zlo, dokud si na ně lidé nezvyknou tak, aby byli ochotni uznat je za nevyhnutelné dobro.

Kůň, dovolující člověku, aby na něm jezdil, jest vskutku něco krásného a podivuhodného. Lidé, kteří hledí na koně jen jako na pomalejší náhražku motorového vozidla, propadli zřejmě otrlosti, která je pro další osud civilisace velmi nebezpečná, podobně jako je nebezpečné pro jezdce, chová-li se na koni tak, jako kdyby seděl na židli.

Lze také míti za to, že jezdectví podporuje u člověka jistou nedůvěru k „pokroku“, totiž k nauce, podle níž se všechno nutně vyvíjí k lepšímu. Jezdec však například ví, že jezdecká výstroj se od IX. století nijak podstatně nezměnila a že každá pronikavá změna by tu znamenala ústup od dosažené dokonalosti. Tato zkušenost mu možná pomůže, aby si snad snáze uvědomil, že existují i některé jiné, mnohem důležitější věci a instituce, jejichž „reforma“ by neznamenala kulturní pokrok, ale návrat k barbarství.

Je-li jezdec nutně tradicionalistou (alespoň v jezdectví), neznamená to, že předem odmítá každé zlepšení, zejména když se týká zdokonalení jezdeckého stylu a umění. Ví totiž, že to jest jediná věc, kterou je možno a nutno neustále zlepšovat. Průměrný moderní člověk naopak věří ve „vědecké řízení společnosti“, které jej zbaví nepříjemné osobní námahy, spojené se soustavným a sebekritickým usilováním o vlastní zdokonalení.

Jezdectví jest konečně názorným příkladem rozumného ovládání a využívá­ní přírody, které nespočívá ve vykořisťování, ale v kultivaci. Bohužel si lidé, často právě s použitím moderní techniky, nepočínali přitom jako civilisovaní a civilisující dobyvatelé, ale spíše jako barbarští ná­jezdníci. Jezdectví by mělo člověku připomenout, že hlavním cílem „ovládnutí“ nebo jak se říká „přiježdění“ koně jest naučit jej chodit v nové rovnováze, neboť jeho přirozená rovnováha nepočítá s jezdcem. Podobně by měly i ostatní zásahy člověka do přírody, které jsou nezbytné v zájmu hmotné kultury i civilisace, být uskutečňovány tak, aby neznamenaly jen narušení rovnováhy a pustošení, nýbrž zaváděly novou rovnováhu. Kultivovaná čili obdělávaná příroda by se měla lišit od „divočiny“ podobně, jako se v rukou dobrého chovatele a cvičitele mění divoký kůň v krásnějšího a zdatnějšího koně jezdeckého.

Bylo by jistě beznadějné pokoušet se přivést tak zvaného moderního člověka k lidsky normálnějšímu životu propagací jezdeckého sportu. Spokojme se proto úvahou o tom, co může z jezdectví vytěžit alespoň jednotlivec pro svůj soukromý život.

V.

Jezdectví patří nesporně k oněm ušlechtilým zábavám, které původně byly běžnou a někdy i životně důležitou činností, jako cestování pěšky, lyžování, plavání nebo lov. Je dále jisto, že zvláštní potěšení působí člověku užívání nějakého nástroje nebo nářadí, které má vlastní zdroj energie a pohybu. V tom je jistě hlavní půvab motorismu a létání. Kůň jest však „nástroj“, který nemá jen vlastní zdroj energie, ale je nadto schopen i vlastní iniciativy, na niž jezdec může a někdy i musí spoléhat. Tak třebas musí koni ponechat volnost, aby si našel schůdnou cestu v obtížném terénu nebo zvolil vhodné místo a okamžik odrazu ke skoku přes překážku. V tomto směru jest tedy jezdectví sportem vskutku jedinečným.

V tak zvaném atomovém věku se člověk neobejde bez občasného „úniku“ z nepříliš příjemného životního prostředí. Existuje dokonce už i tak zvaná úniková literatura. Zdá se však, že nejlépe je možno dočasně uniknout všem nepříjemným zplodinám soudobé kultury právě na koni.

Text byl napsán pravděpodobně v druhé polovině šedesátých let (pod názvem Über das Pferd). Pochází z rukopisné pozůstalosti. Pro vydání ho připravil Viktor A. Debnár.