Kokrhat v prázdnotě

Potkali jsme se ve vetešnictví. Povolání? Sběratelka. Všechno se odehrálo na první pohled. Kohosi svlékla z kůže. Tak jsem po ní toužil, až jsem se stal artefaktem. Mám teď tolik životů, kolik existuje stylů. Ano, počet je vyčerpávající, avšak množství je tak nepřeberné, že od té doby, co kvapem stárnu, přestávám se v něm orientovat. Proto vedle mě visí moje mutace, pochybné napodobeniny z kůže, které mě v mnohem předčí. Už vidím, jak se strhávají ze stěn a vrhají ke stehnům vášnivé sběratelky.

* * *

Viděl jsem muže, kterého prostor jako by neustále zkracoval. Sedl jsem si vedle něj, když do sebe soukal vidličku.

* * *

Zohaven nocí zůstal jsem stát pod nesmírnými kopci. Pohyb ustal jako déšť. Nade mnou nebeská zjevení, aparáty prázdna. Jediný způsob, jak se sobě přiblížit, je zabít se. Už teď se prázdnota nadouvá smyslem až po okraj. Vzápětí přeteče do prostoru přede mnou.

* * *

Psával jsem jí dlouhé dopisy, skoro jsme se neznali. Jako by délka dopisů byla přímo úměrná našemu zvolna rostoucímu zapomínání. Nakonec nás psaní tak vyčerpalo, až se z nás staly obrazy, na které jsme zavěšovali, podle vlastní libovůle, nejrůznější představy. Obrazy samy zůstávaly prázdné, šedé stíny našich rozdělených těl, zatímco my dva jsme si dál psali, stroje poháněné netrpělivostí jakéhosi mlčenlivého šílenství.

* * *

Byla to velká prázdnota, která se neustále zvětšovala, tlačila se na nás, až se všechno kolem stísnilo a zhaslo. Té noci jsem zaznamenal úzkost zrozenou z jazyka. Mísila se spolu s děsem a zvolna se blížila. Čím více jsem psal, tím více rostla a nabývala na tělesnosti. Nakonec jsem ji spatřil obnaženou a smyslnou. Křičela, jako by pozbyla smyslu na úkor výrazu.

* * *

Dnes v noci jsem snědl své ruce. Nejdřív jsem se zakousl do tvých bílých a křehkých dlaní, ale za chvíli jsem si pochutnával na trojprstí jednoho ze svých přátel. Úplně nakonec přišla na řadu moje levá ruka. Roztrhl jsem dlaň vedví a snědl nejdříve palec s ukazováčkem a později i tři zbylé prsty. Na druhý den jsem odjel do zbořeného města.

* * *

Kdo se jednou pokusil o sebevraždu, už nikdy smrti neodmítne další pokus. Jako onen člověk s poněkud smutnou a pokřivenou tváří, který i po druhé sebevraždě zázračně přežil. Nepatrná změna, která se s ním v tu chvíli udála, totiž jakási kocovina z marně přicházející smrti zračící se v mu očích počala v jeho okolí vzbuzovat hrůzu. Ten člověk dávno nepatřil životu, a přece chodil a jedl společně s námi. Jako nějaký umrlec, který vstal z hrobu. Přestože ještě nezemřel, prožitá zkušenost ho odvedla kamsi mimo nás, pryč z očí dostupného světa. Tiše přicházel, při chůzi jemně přivíral víčka a příbor, kterým pojídal maso, zlehka klinkal na znamení, že jeho pokusy zdaleka ještě neskončily a je jenom otázkou času, kdy nám zmizí úplně.

* * *

Často myslím na svou druhou tvář, na to, jak se lehce zrcadlí ve vzduchu, nadýmá se a prská smutkem. Naducaná plave po obloze. Zachycuje se o nějaké ostrovy, skály a stromy, trochu se zadívá dovnitř, do toho ohně a zase odplouvá. Občas si ji námořníci připevní k ráhnoví namísto plachty. To je pak jásotu a volání: „K nosům kapesníky, odplouváme!“

* * *

„Nedělej okolky,“ křikl na mě a vítr nás už hnal směrem k obzoru. Z výrazu našich zpocených tváří a uštvaných koní musel každý pochopit, jak jsme spěchali. Okolci na nás totiž zezadu zaútočili a roztroušeni po poli zamířili svými klacky na naše hlavy. „Vidíš, co jsi způsobil?“ otočil se ke mně přítel, ale to už ho nejbližší Okolek srazil z koně a uťal mu hlavu. Zezadu se ohlíží přece jen šílenec!

* * *

Můj otec venčíval moji maminku jako psa. Zpočátku ji na procházkách vždy jen doprovázel, ale později si pořídil vodítko, aby ji mohl přivazovat. S potěšením vždy zdůrazňoval, že jde o oboustranný zájem. Bál se, že by ji mohl ztratit. Pokaždé, když se odněkud vraceli, viděl jsem ho, jak ji přivazuje ke sloupu a fotí, jak kňučící maminka stárne. Fotku vždy pečlivě popsal, zaznamenal na ni přesný čas a místo, pak ji podepsal a uschoval do skříně. Třídil je podle světelnosti, byly to vlastně jakési koncepty. Nikdy nám s bratrem nezapomněl připomenout, že jeho umění náležitě oceníme, teprve až tady s maminkou nebudou. Jediné, na čem se v životě shodli, bylo, abychom je zpopelnili a pak rozprášili.

* * *

Zaznamenávat útržky vět a myšlenek neznamená prostě zaznamenat tyto myšlenky a věty, ale postihnout prázdnotu mezi nimi, onu úzkost hraničící až s údivem, jak to, že všechno vyslovené se ještě neřítí do propasti této prázdnoty, ale naopak tu zůstává vytrvale a mlčky s námi jako nějaké němé zvíře, upřeně zírající do melancholické prázdnoty nočního nebe?

* * *

1) Odpověď je protože musím, protože chci, protože jsem svůj úkol nedokončil. Pro mě nebyl, není a nebude věcí osobního uspokojení. Neumím si říci: dosáhl jsem, pobyl jsem života luxusní vily na mořském pobřeží či venkovské chalupě zemi použitelné. Jsme jen několika prostředky, které si sjednotili již mnozí z nich před lety se mnou otázky novinářů, lidí, jež na ulicích, nebo při stovkách jiných setkání a mítinků, potkávám, a které tvoří stálou náplň mého programu bez ohledu na to, zda jsou mnohé z těchto a projevů. Volební rok otázek vyostřuje nově, pootáčí je, dále je a lidí v důchodovém věku bude přibývat. Na prvním místě však budeme o tom, co v těchto volbách rozhodovat bude s naší zemí po předpokládaném u nás různí lidé. Nevznikaly snadno a náhle, a rozhodně s nimi nepřicházím jako článek některé úřady, aby občan žil bezpečně, a v nevelkou knížku, jakýsi náš stručný inspiromat vzájemný. Vím to nejen já, ale také názor souhlasný či nesouhlasný, který reprezentuji, a jenž svobodný se mohl uplatnit, co nejvíce z toho, co si já nebo někdo jiný poznamená, a to bez ohledu na to, jde-li o dotaz nebo otázky, které takto elektronicky, či při setkáních z očí do očí. Vás pak doufám přizvat k zamyšlení alespoň nad některými, do nichž vás dostávám poštou – jak záplavě křiku, hlomozu, velkých a často prázdných slov a sloganů, které zcela pochopitelně provázejí každou kampaň předvolební, vydám tuto normální, kde nikdo nevstupuje a jeho blízcí touží, aby u nás každý, jehož prostřednictvím se s každým, kdo o to má zájem, dokážeme chvilku zastavit při docela intimním, klidném, soukromém setkání, aniž by nás rušila média, plakáty či vzdálenosti. Vzájemný proto, že v tomto případě nejde o inspiraci, zda žít bobtnajícím hlavám. Václav Váš Klaun, Surrealista a Performer. 2) Chtěla jsem se s ním milovat, sténala jsem nedočkavostí. Netoužila jsem však pouze po fyzických dotecích, nýbrž po dokonalém splynutí. Prohnula jsem se v zádech a zlehka jsem se začala proti němu pohybovat nahoru a dolů. Pomalu a záměrně jsem se dotýkala bradavkami jeho hrudi, ostré černé chloupky mi dráždily bradavky a moje vzrušení se stupňovalo. Zhluboka jsem se nadechla a začala pohybovat tělem v pomalých kruzích jako při erotickém tanci, tak, abych se jen zlehka dotkla jeho pevného plochého břicha. Hlasitě zasténal, již nedokázal déle ovládat svou touhu. Sevřel mě v náručí a položil na neviditelné podušky oblaků. Ležel mi po boku, líbal mě a šeptal slůvka dotýkající se mého srdce a rozpalující tělo. Neskonale jsem toho muže chtěla, zoufala jsem netrpělivostí. Pootevřela jsem ústa a moje tělo ho vyzvalo. Objala jsem ho nohama kolem boků a přijala ho do sebe dychtivě a co nejhlouběji, lačná rozkoše. Cítila jsem ho v sobě, v jediném pohybu jako by mě náhle celou vyplnil a naše těla splynula. Poprvé po dlouhém čase, který se mi zdál již věčností, mne zaplavil sladký pocit, že jsem konečně ženou. 3) Nikdy se nám to ještě nestalo, a to chováme králíky deset let. Přišla jsem na to až po třičtvrtě roku od doby, kdy se narodili. Rodina mně to nejprve nechtěla věřit. Ty dva, kteří měli dvě přirození, jsme už snědli. Přežil třetí, Stříbrňáček. Je mu teď něco málo přes rok. Už se o něj zajímá Guinnessova kniha rekordů a také Výzkumný ústav v Brně. Doufáme, že bude slavný a my s ním. Rodiče těch králíčků byli normální, otec byl strakatý a matka bílá. Stříbrňáček je docela inteligentní. Když viděl, jak skončil jeho kamarád, pak týden nejedl. Jinak má rád mrkev, ječmen, jablka a řepu. Jinak má rád mrkev, ječmen, jablka a řepu. Jinak má rád mrkev, ječmen, jablka a řepu. Je to můj miláček.

* * *

1) Mluvit, mluvit, mluvit. Číst, psát, poslouchat. Jíst a spát. Vstávat. Kadit, čůrat. Mluvit a mluvit. Jíst: vejce, fazole, těstoviny, chleba, sýry, paštiky, čokoládu. Pít vodu, víno, kafe, pivo, vodu. Kouřit cigarety. Spát.

2) Milovat první ženu, druhou ženu, třetí ženu, čtvrtou ženu, pátou ženu, šestou ženu, sedmou ženu, osmou ženu, devátou ženu, desátou ženu, jedenáctou ženu apod. Souložit jenom s některými. Apod.

3) Procházet ulicemi, údolími, domy, městy, křižovatkami, travou, vesnicemi, lesy, horami, dveřmi, lidmi a lidmi. Sám.

4) Souložit s první ženou, druhou ženou, třetí ženou, čtvrtou ženou, pátou ženou, šestou ženou, sedmou ženou, osmou ženou, devátou ženou, desátou ženou, jedenáctou ženou apod. Milovat jenom některé. Apod.

5) Psát voloviny, nesmysly, pitomosti, hovadiny, někdy dokonce píčoviny. Sem tam básně a jiné voloviny.

6) Kokrhat.

7) Spálit se, zakopnout, nechat se přejet, okrást, zabít, tlouct hlavou do zdi. Snít.

8) Ptát se, odpovídat, bavit se a smát. Lhát. Mlčet s pocitem strachu.

9) Dívat se na telku a jíst telku. Být v telce. S telkou.

10) Předměty, předměty, předměty, předměty, předměty, předměty.

11) Vysavače, sprchy, mýdla, stromy, pokrmy, utěrky, stoly, ticha, ubrusy, lampy, pera, počítače, ženy, pohovky, skříně, prášky, vody, zásuvky, stoly, televize, vesmíry, muži, sluchátka, vaty, provazy, brouci, mouky, cukry, skořice, krysy, štěnice, děti.

12) ---------------------------------------------------------

13) Pokoje. Prostory plné polámaných věcí.

Starci nejsou městu lhostejní

Vůči starým lidem jsou připraveny tvrdší kroky, ale také cílená pomoc

Mnozí starci stále obtěžují své okolí. Město, konkrétně pan radní Jiří Kaneček, který má na starosti sociální politiku Prahy, proto volá po tvrdším postupu.

„Nechceme žádné velké represe, ale na druhé straně nehodláme tolerovat to, že někdo prostě obtěžuje svým senilním chováním lidi v ulicích města; zvlášť když jde o exponované lokality v centru, je to ostuda,“ říká J. Kaneček. Týká se to podle něj více než dvou třetin lidí, kteří žijí v metropoli, „stárnou“ a přitom svou situaci nechtějí řešit.

Je to těžké, město jim samozřejmě chce pomoci, nabízí jim plavbu lodí pro staré a nepotřebné lidi jménem Charón a řadu dalších služeb. Jenže tito lidé podle sociálních pracovníků jakoukoli pomoc odmítají. Nechtějí vypadat mladě, nechtějí umřít, zkrátka nechtějí svou situaci řešit. Do boje proti důchodcům proto město připravuje novou taktiku, kterou zřejmě tito „nepřizpůsobiví“ již brzy pocítí.

„Jsme připraveni je ve spolupráci s proškolenými sociálními pracovníky a strážníky městské policie doslova víc a víc otravovat, je třeba je pravidelně kontrolovat, vykazovat je opakovaně z tradičních míst, podobně jako z nočních tramvají, kde vadí mladým lidem, zkrátka je vytlačit někam, kde nebudou obtěžovat okolí,“ vysvětluje svá zpřísnění pan radní.

Spolu s represí však plní svůj účel i přítomnost sociálních pracovníků. Při nedávné noční kontrole prověřovali na pražských ulicích několik desítek starců. Čtyři z nich se nakonec nechali přesvědčit, aby svůj život dožili na lodi Charón. „Je to dobré, protože to je první krok správným směrem. Dostanou se do péče odborníků, kteří nám zaručí, že se již nevrátí,“ dodal jeden ze sociálních pracovníků.

(red.)