Paměti generála Radoly Gajdy představují zajímavé osobní svědectví, ale odborníci je znají a někdo jiný po nich sotva sáhne. Předešlé vydání z roku 1996 je běžně dostupné. Proč tedy nakladatelství Jota pocítilo nutkání znovu je vydat, navíc v podobě, která nic nového ani objevného nepřináší, vědí nejspíš jen mágové knižního marketingu.
Radola Gajda, vlastním jménem Rudolf Geidl, nepochybně patřil k nejtalentovanějším důstojníkům československé branné moci. Jako velkou část generace i jeho utvářela, a posléze vynesla téměř na vrchol (v březnu 1926 byl pověřen vedením funkce náčelníka hlavního štábu) zkušenost z bojů v československých legiích v Rusku v letech 1917–1920. Věhlas „sibiřského lva“, nemilosrdného bojovníka proti bolševikům, doléhal v jednu chvíli do celého světa. Ztělesněním legionářské legendy se Gajda přesto nestal.
Nulová odpovědnost nakladatele
Důvody byly primárně politické. Generál se s režimem rozešel už po půli dvacátých let, zakotvil mezi radikály na pravici, postavil se do čela Národní obce fašistické. Hlubší příčiny je ovšem třeba hledat v Gajdově ustrojení osobním. Měl v povaze hodně z dobrodruha, a ještě více z hochštaplera. Mezi jiným opakovaně lhal o svém vzdělání, v černohorské armádě se vydával za lékaře, žil v bigamii. Osudy pestré, nicméně do čítanek nevhodné.
Vloni uplynulo šedesát let od Gajdova úmrtí a patrně při této příležitosti přišlo nakladatelství Jota, v nabídce militarií jinak zaměřené na překladové tituly, s generálovými vzpomínkami na československou anabázi.
Gajda Paměti sepsal během několika měsíců na jaře a v létě 1920, prakticky okamžitě po svém návratu (přes Šanghaj a Francii) ze Sibiře domů. K ruce měl bývalé důstojníky svého štábu Husárka, Šorma ad. Jádrem líčení je příběh československých legií v Rusku a Gajdova vlastní role v něm, časově zhruba od čeljabinského incidentu po boje ve Vladivostoku, pád vlády v Omsku a smrt admirála Kolčaka.
Těžko vyčítat nectnosti, které padají na vrub žánru – jistěže je autor neobjektivní, často nepřesný, mnohé, ať záměrně či bezděčně, zveličuje, překroutí či zamlčí. Nelze však nevidět, že Gajda svým způsobem aspiroval na autoritativní výklad událostí, do textu vložil řadu autentických dokumentů – přepisy rozkazů, telegramů, proklamací atd. A zde nastupuje odpovědnost nakladatele: samozřejmá by měla být pečlivá redakce, korektivní a upřesňující poznámkový doprovod, stručná biografická informatoria. Bez toho všeho je edice téměř bezcenná. Ve své době tkvěla hodnota Gajdových Pamětí v bezprostřední informaci, ale tato kvalita pominula. Bohužel, nakladatelství Jota veškerou práci jen špatně markýruje. Ke čtvrtému vydání Gajdovy knihy (podle tiráže; ve skutečnosti jde o vydání páté) připojilo chronologii života legionářského generála, dvoustránkový přehled organizačního vývoje čs. jednotek v Rusku, výběrovou bibliografii (do roku 1996) a vskutku užitečný „výkladový slovník historických a méně obvyklých pojmů“ – to kdyby snad nebohý čtenář netušil, kdo byl menševik či co je knuta…
Účelová historiografie
Za zmínku stojí i závěrečné „slovo historika“, portrét Radoly Gajdy od doc. PhDr. Vladimíra Fice, CSc. Asi bychom právem očekávali, že badatel, který se sám krajní pravicí v meziválečné ČSR zabýval (monografie o Národním sjednocení z roku 1983), předvede víc než jen výtah z práce A. Klimka a P. Hofmana Vítěz, který prohrál (1995). Daleko horší je tón a sloh Ficova elaborátu: autor se prohřešuje proti základním pravidlům profese, s fakty nakládá voluntaristicky, podle potřeby s nimi manipuluje, afinitu k vůdci českých fašistů ani příliš nezastírá. Na pohled korektním a neutrálním popisem Fic tak skicuje (přinejmenším nepřesný) obraz čestného, byť i zmateného hrdiny, štvaného svými protivníky: „… [Gajda] je vtahován do dalších afér, šikan a soudních jednání organizovaných pod taktovkou Hradu. Přesto z justičních pří vychází většinou s čistým štítem a mnohdy nejen se sympatiemi české nacionalistické veřejnosti, nýbrž i se sympatiemi nezaujatých soudců a přísedících.“ Skvělá ukázka účelové historiografie.
Autor je historik.
Radola Gajda: Moje paměti. Jota, Brno 2008, 336 stran.