Čí vinylová budoucnost?

Dostalo se mi do rukou gramofonové dvojalbum s názvem Vinylová budoucnost. Po radosti z toho, že i v Česku lidé opět svěřují svou hudbu gramodesce, jsem se začetl do sleeve-note:

„Neformální uskupení mladých lidí soustředěné kolem studentského magazínu Postřeh se již podruhé vrhlo do nelehkého úkolu nashromáždit pestrou škálu skladeb autorů do 35 let, které unikají pozornosti komerčních rádií a tím i většinovému posluchači. Vinylová budoucnost (…) je mozaikou vkusu mnoha osobností české hudební scény, jejichž nekonvenční tvorbu máme rádi a jimž jsme nabídli roli porotce. Hlavním cílem projektu je spojit úsilí mladých autorů a společně se lépe dostávat do povědomí veřejnosti bez nutnosti podřizování se dočasným módním trendům.“ Dodávám, že v porotě se sešli Dagmar Andrtová-Voňková, Iva Bittová, Pavla Milcová, Varhan Orchestrovič Bauer, Vladimír i Zdeněk Mertové, Vít Sázavský, Vlastimil Třešňák, zástupci médií, hudební publicista i hudební pedagogové, předsedou byl vedoucí festivalu Bezručova Opava Petr Rotrekl.

Dvojalbum je celkově neposlouchatelnou kolekcí imitací slavnějších idolů: Traband, Bittová, Kočko…, klavírních etud, které na své autory prozrazují, že se v lidušce nikdy nedostali za ragtime (případně za Pro Elišku), a specifického žánru, jemuž pracovně říkám „hudba z poetických kaváren“ – jde v něm o to, aby text byl patřičně „prodchnut“ („popálení od kopřiv stáří“, napsal „mladý autor“, přičemž zpěvačka neintonuje tak vehementně, že to zní, jako by mutovala; jinde „kohout plaší smrt“, aby bylo jasno, že jde o poezii) a hudba nijak nerušila, pokud možno zůstala zcela nepovšimnuta. Ještě dotaz, proč to ta porota vůbec dělala, a můžeme poslat celé album k čertu. Myslím si ale, že stojí za to rozepsat se trochu o ambicích, s nimiž podobné věci vznikají.

Musíme někomu pomáhat

Opět začnu očividným: jak dostat to, co se nepodřizuje dočasným módním trendům, do povědomí většinového posluchače? Mainstreamová rádia přece nehrají ani ten Traband, natož jeho druholigové imitace. O ohlasech romantismu devatenáctého století nemluvě. Pokud tedy projekt mířil na rádia, zcela se míjí účinkem. Kromě Rádia Proglas, které skladby tu a tam odvysílá. A samotné album? Vinylová dvojdeska je sice krásná věc, pokud je ale, jak se píše na stránkách projektu gramodeska.com, neprodejná a vše je zadarmo ke stažení v mp3, vůbec nechápu jeho existenci.

Stojí, myslím, za to pokusit se též najít odpověď na otázku, co je zač ten „mladý autor“ a čím je tak zajímavý. Je mu do 35 let (proč zrovna do tolika?) a je evidentně zcela nesvéprávný, proto je třeba mu pomáhat.
Vždycky, když narazím na podobnou iniciativu, začnou mi naskakovat údaje podobné následujícím: Jim Morrison, Jimi Hendrix a Kurt Cobain změnili svět populární
hudby před svou smrtí ve věku sedmadvaceti let. Bob Dylan napsal Like A Rolling Stone, když mu bylo čtyřiadvacet, Rolling Stones Satisfaction coby ještě mladší hoši. Členům Beatles bylo při rozpadu jejich slavné skupiny mezi třiceti a sedmadvaceti lety. Amy Winehouseové je, tuším, pětadvacet… Mají pořadatelé soutěže pocit, touhu nebo potenciál udělat ze soutěžících nové Dylany apod.? Jsem pevně přesvědčen, že kdokoliv plnoletý by neměl být hájen žádnou podobně dehonestující nálepkou.

„Pomahačské“ akce typu Gramodesky jsou dobře míněnou, ale špatně zacílenou snahou, jejímž výsledkem není nic než školní besídka, tedy událost, na níž generace rodičů téže generaci rodičů prezentuje plody své práce s mladší generací. Více než hudbu zde slyším spokojené mnutí rukou: jak se ta mládež hezky baví a nezlobí.

Být romantikem své doby

Háček je jediný, zcela zásadní. Přijme-li mladý tvůrce tuto nabízenou ruku, vzdává se možnosti hovořit ke své generaci a dostává se do bludného kruhu: mluví ke generaci svých rodičů, která ho k tomu sama přiměla, a tudíž reaguje s povzbudivou shovívavostí. Pro překvapení či jakoukoli neotřelost nezbývá místo.

Takové projekty proto v žádném případě nemohou přispět k jakémukoli hudebnímu posunu či změně, pomáhají zkrátka jen tomu, co chtějí „od mladých“ samy slyšet, a jasně z nich vyplývá, že jejich hybatelé postupovali z pozice starší, moudřejší generace, která ví, co je pro mládež dobré. Hudba, která touží hovořit k „většinovému posluchači“, ale musí rezonovat v současnosti, jinak bude navždy odsouzena k prezentaci adekvátní salonním koncertům a domácím schůzkám amatérských kvartet – což nic nevypovídá o možné opulenci podobných trachtací.

Hudba, především ta „nevážná“, je generační záležitost. Hudebníci a jejich posluchači jsou často vrstevníky, posluchač se svými idoly dospívá i stárne. Volba ale musí být jednoznačně na něm samém: hudebníkova tvorba ho musí oslovit přímo. Navíc zde nemalou roli hrají i mimohudební faktory: sociální skupina, příchuť rebelství atd. I z takového okouzlení ale může vzniknout hudební láska na celý život. Rock’n’roll býval synonymem vzpoury, vzpomínáte? V padesátých letech po něm mládež šílela k nemalému vzteku svých rodičů, té dnešní většinou připadá jako „ta stará hudba, co poslouchá fotr“. Ne-li babička. Vzpomínají si kompilátoři alba na nudu výchovných koncertů? Leckdo z nahnaného dětského diváctva později podobnou hudbu začal sledovat, trapnost a nucenost dopoledních dýchánků ale, jak pevně věřím, více lidí odradila.

A proto ruce pryč od mladých hudebníků! Ať klopotně hledají, perou se s úskalími své lásky a jejího vyjádření a sklízejí všechny úspěchy i neúspěchy sami za sebe. Ti, v nichž „něco je“, snad budou mít dostatek štěstí a vytrvalosti, aby svůj vnitřní svět dokázali předat a někomu jím o fous zkrášlit život. Chceme slyšet ty ostatní?