Francouzská literatura ztratila smysl pro humor

Váš kolega, spisovatel Pascal Quignard, popisuje frankfurtský knižní veletrh jako „obrovský veletrh, kde se čtou pouze šeky. Svátek zprostředkovatelů“. Vy sám v románu Divná doba nešetříte ironií, když konstatujete, že „skeptičtí zákazníci (…) berou v úvahu obličeje stejně jako díla“. Jsou knižní trhy stále ještě záležitostí čtenářů a autorů, nebo vyjadřují nezadržitelnou komercionalizaci literatury? Jsou pro vás příležitostí, nebo nutným zlem?

V té knize jsem kritizoval přílišné rozšíření knižních veletrhů po celé Francii, kde téměř každé město má svůj vlastní. Tím se z toho stává spíš atrakce pro turisty, kam se lidé chodí dívat na tváře spisovatelů. Ale když mám představit své dílo v zahraničí, je pro mne naopak velmi důležité poznat své publikum. A příjemné.

Lišila se reakce českých čtenářů na vašich vystoupeních od francouzských?

Líbilo se mi, že jsem mohl číst ukázky ze svých knih, protože ve Francii je to dnes na rozdíl od anglofonních zemí vzácné. Taky mě potěšilo, že české ukázky mohla číst moje překladatelka. Čeština je prvním cizím jazykem, do kterého byly moje knihy přeloženy. A brzy to bude země, kde jich je přeloženo nejvíc.

Jaké místo podle vás zaujímá literatura v současné kultuře? Může konkurovat novým médiím, nebo je už jen nostalgickým pozůstatkem starého světa?

Myslím si, že je ohrožena. Čte čím dál méně lidí, i když vášniví čtenáři stále ještě existují. A jsou to většinou ženy. Ve Francii představují téměř osmdesát procent čtenářů, což samozřejmě ovlivňuje vnímání literatury. Situace ve Francii je trochu zvláštní: literatura je stále ještě synonymem čehosi módního. Pro mladé lidi, kteří chtějí jít s módou, a především pro ty z lepších vrstev, je největším sociálním uznáním napsat a vydat knihu. Díky spisovatelům, jako je Michel Houellebecq ve Francii nebo Bret Easton Ellis ve Spojených státech, ale literatura získala možná významnější společenské postavení než v době avantgardy nebo nového románu. Takže moje odpověď je rozporuplná, stejně jako skutečnost sama.

Kteří nefrancouzští autoři jsou vám blízcí?

Zahraniční literaturu jsem bohužel nečetl tolik, kolik bych si přál. Znám především moderní americkou literaturu. Mám rád Toma Wolfa nebo Breta Eastona Ellise. Z anglických autorů mám velmi rád Evelyna Waugha a jeho excentrický humor. Také mě zajímá současná ruská literatura, kde se dějí zajímavé věci. Konkrétně mám na mysli Viktora Pelevina.

Jedním z vašich ústředních témat je vztah Ameriky a Francie (potažmo celé Evropy), tedy velkých kulturních celků. Jakou budoucnost mají podle vás malé národy a jejich literatury? Není světovost vyhrazena jen velkým jazykům? Milan Kundera ve své poslední knize tvrdí, že kdyby Franz Kafka nepsal německy, zůstal by nepovšimnut.

Myslím, že je to pravda. Důvodem zájmu o auto­ry z některých zemí často bývají dějinné události spíš než kvalita jejich díla. Bohužel si myslím, že teď, když budeme všichni ponořeni v jednom globálním celku, tak to pozici menších literatur ještě víc znejistí. Je na každém evropském národu, velkém i malém, aby bránil jazykovou pluralitu. Přistupujeme-li na angličtinu jako hlavní evropský jazyk, ohrožuje nás o to víc.

Další vaše velké téma by se dalo kunderovsky nazvat jako „provincialismus velkých“ neboli určitý druh kulturní arogance a hegemonie, který se ve Francii projevuje a který ve svých knihách zesměšňujete. Naše moderní kultura, a avantgardní období počátku dvacátého století obzvlášť, však byla zásadně formována snahami absorbovat a vyrovnat se s francouzskými vzory. Není to ta pozitivní stránka francouzského kulturního mýtu? Bez osudové přitažlivosti Paříže by (nejen) naše kultura nebyla tím, čím je.

Možná. Na druhou stranu ve francouzském prostředí převládá postoj do sebe uzavřené a nedobytné kulturní pevnosti. Myslím, že takový kulturní nacionalismus není zajímavý. Francie by víc získala tím, kdyby bojovala za kulturní rozmanitost Evropy. Kundera řekl pěkně, že Evropa je společný příběh utvářený svou kulturní rozmanitostí. Francie prosazuje svůj kulturní model na základě politických argumentů, ale ve skutečnosti za žádnou evropskou kulturní pluralitu nebojuje. Dnes prosazuje myšlenku frankofonie, ale měla by stejně tak bojovat za německy nebo italsky psanou literaturu, za všechny malé jazyky. Francie brání svou kulturní výjimečnost, ale zároveň si nechá vybudovat Disneyland a ve státní správě se rozšiřuje angličtina. Takže její postoj je někdy čistě teoretický.

Není problém „institucionalizované avantgardy“, kterou kritizujete, jen ryze francouzský, živený její tradicí elitářského intelektualismu a akademismu? Není v ostatních zemích jakékoliv avantgardní myšlení jen trpěnou minoritou na okraji masové kultury, spíš než silou ovládající část veřejného mínění?

Určitě je to hodně francouzský problém. Zabýval jsem se jím především v oblasti hudby a literatury. Ve Francii vliv státu v kultuře hraje velkou roli. Je to paradoxní, ale tuto roli je třeba bránit, protože vůbec nejsem pro liberální ekonomiku ani pro liberální přístup ke kultuře. Francouzský kulturní systém zachránil třeba francouzský film. Dnes ovšem ti, kdo ke kulturní avantgardě nepřináleží, jsou z její strany kritizováni. Vytvořil se jakýsi avantgardní akademismus a všichni kdo k němu nepatří jsou označováni za konzervativní tradicionalisty a reakcionáře. Problémem francouzské kultury je její značná centralizace. Existuje jen jedno kulturní centrum a tím je Paříž. Ta byla vždy velmi bohatým a výjimečným centrem, v němž ale vždy byla nějaká malá skupina, která ovlivňovala celou francouzskou kulturu a vytvářela oficiální vkus. Třeba v Německu nebo v Itálii takový problém nemají, protože kulturních center tam je více. Francouzský centralismus způsobuje, že v kultuře dominuje pouze jeden proud a není více alternativ.

Jste považován za konzervativce v tomto smyslu?

Samozřejmě. Byl jsem označován za konzervativce, reakcionáře, dokonce i za fašistu. Všechna tato označení jsem získal proto, že jsem vždy kritizoval, jak se avantgarda nebo nový román a všechno, co z něj později vyšlo, stalo oficiálním literárním směrem. Podobně se ve filmu nová vlna stala absolutním modelem, který převládl. Právě proto, že se vysmívám těm, kteří chtějí být provokativní a avantgardní a zároveň přijímají všechno, co jim moc nabízí, nemají mě tito lidé rádi. Samozřejmě je nekritizuji, protože jsou moderní, ale protože svou modernost popřeli. Ztratili kritický odstup a přistoupili na pozici, kterou zaujali.

Přátelíte se s Milanem Kunderou, pro něhož měl značný význam Breton a francouzský surrealismus, stejně jako Apollinaire, kterého překládal. Ovlivnil surrealismus i vaši tvorbu? Jaký meziválečný avantgardní proud je vám nejbližší?

Vím, jak je pro vás francouzská kultura důležitá. Byl jsem v Národní galerii, kde je celé jedno patro věnováno francouzským umělcům. Je zajímavé, jak byli čeští umělci blízcí těm francouzským – Kupka, Picasso, Braque. Já sám jsem byl avantgardou samozřejmě velmi okouzlen, především surrealismem a dadaismem. Když jsem začínal psát, psal jsem „avantgardní“ poetickou prózu. Pak jsem se chtěl zaměřit na to, co předcházelo. Vrátit se k ostatním románovým možnostem. Vytvořit postavy a příběh, všechny ty věci, na které avantgarda, když jí jde jen o čistou formu, zapomíná. Psal jsem minimalistické knihy s jednoduchými a srozumitelnými popisy a příběhy. Dnes mám větší potřebu vracet se ke hře se skutečností, více se blížím surrealismu. Mám velmi rád literaturu, která popisuje skutečnost tak, jako Houellebecq nebo američtí spisovatelé, které jsem jmenoval. Na druhou stranu si myslím, že nás takové psaní může přivést do slepé uličky, jejíž jediné východisko představuje fantazie a imaginace. Zajímá mě hra mezi hyperrealismem a surrealismem. Třeba když vyprávím příběh člověka, který ztratí mobilní telefon, a postupně se z toho vyvine něco neskutečného, téměř kafkovského.

Vloni u nás vyšla jako zatím vaše poslední kniha Služba zákazníkům. Podtitul zní „krátký román“. V tomhle si s vámi dovolím nesouhlasit. Považuji jej spíše za novelu, u které se zajímavě spojuje Chaplinova Moderní doba s Kafkou a Voltairem. V čem vidíte podstatu románového žánru? Jaká myšlenka stála na počátku této knihy? Proč jste nezvolil třeba žánr fejetonu nebo eseje?

Vzniklo to tak, že jsem psal článek pro jeden literární časopis, ve kterém jsem popisoval své problémy s mobilním telefonem. A když jsem si to znovu přečetl, uviděl jsem v tom románovou zápletku, protože problémy, které můžeme mít s dnešní technikou, vytvářejí naprosto neuvěřitelné situace. Dostal jsem chuť rozvinout ten článek v příběh, jít ještě dál v obsesi toho člověka a jeho zápasu s technikou. Když Kafka popisoval svět přebujelé byrokracie, musel pro to vytvořit snové vize. Ale když dnes popisujeme příběhy člověka s technikou, je to stejně absurdní a přitom popisujeme realitu. A ve skutečnosti pro mě kromě délky není velký rozdíl mezi novelou a románem. Mé romány jsou vlastně novely, které na sebe navazují, protože novelistický žánr mi je velmi blízký. Kniha Divná doba je pro mě spíše soubor novel, ale pro některé mé přátele, jako třeba pro Kunderu, je to spíš román.

Podobně jako Kniha smíchu a zapomnění.

To je jedna z mých oblíbených knih. Kvůli jejímu posunu od reality k surrealitě.

Jeden z našich avantgardních básníků, Vítězslav Nezval, oceňoval na Mallarmém, že zavedl do poesie slovo „česnek“. Služba zákazníkům se zase věnuje tak aktuálním jevům jako je mobil, internet, kreditní karta, počítačové systémy. Nemáte obavy, že to, co je dnes nejvíce aktuální, zároveň nejdříve zastará?

To hrozí vždy, když se věnujete velmi aktuálním tématům, to je pravda. Tato kniha je krátkým románem nebo dlouhou novelou, ovšem není esejem o mobilu. Přestože si hlavní hrdina klade teoretické otázky týkající se techniky, služeb zákazníkům a moderního kapitalismu, děje se tak v románovém prostředí, protože zároveň uvažuje o kapitalistickém komplotu, který ho má zničit. Zajímá mě právě ten paranoidní postoj postavy, která se snaží svou situaci pochopit a analyzovat, a o to více se k ní upíná a stává se jeho obsesí. Ta postava, její románová situace a její postoj k určitému problému snad zůstane aktuální. V knize je také několikrát naznačeno, že možná je ten člověk jen nešikovný a neumí zacházet s technikou.

Ve Službě zákazníkům mě překvapila míra levicově orientovaného myšlení. Kritika současného kapitalismu se v podobné, byť vyhrocenější podobě, objevuje i u zmíněného Quignarda, mám na mysli jeho Bludné stíny. Dá se to považovat za odraz společenské atmosféry současné Francie?

Podle mě to není jen případ Francie. Je to obraz současné společenské situace na celém světě. Třeba v Jižní Americe se v současné době velmi uvažuje o vývoji kapitalismu a jeho důsledcích pro současný život. V mé poslední knize je to ještě vyhrocenější. Její postavy jsou odrazem naší doby, která v nás vyvolává úzkost z proměn, ke kterým dochází. Můžete mi namítnou, že postkomunistické země střední Evropy prožívají od revoluce kapitalismus s naprostou euforií a všichni jsou v něm šťastní.

To už také není pravda. Došli jsme ke skepsi a vystřízlivění.

Všechny tyto politické a společenské úvahy mě samozřejmě velmi zajímají a snažím se jim porozumět, ale v mých textech, to bych chtěl upřesnit, je to fantazie a románová hra, jejichž prostřednictvím na tyto problémy nahlížím. Je to především příběh, který chci vyprávět, se kterým si hraji, i když jsem prosáklý těmi teoriemi a úvahami. Služba zákazníkům není teoretická úvaha, ale vyprávění.

Vaše rozhovory i tvorba prozrazují vaši anglofonní orientaci. Jaké kvality anglofonní literatury ta francouzská postrádá?

Velká část francouzské literatury se uzavírá do stylistického hledání, je prosáknutá formálním přístupem. Chce navazovat na avantgardu a cílem každého spisovatele je, aby si vytvořil vlastní styl. Anglofonní je naopak založená na konkrétní skutečnosti, na zachycení každodennosti na úkor stylistického hledání. Francouzským spisovatelům by prospělo, kdyby se, tak jako impresionisté, zvedli od svých psacích stolů a vyšli ze svých literárních laboratoří ven. Podívat se na svět, který se změnil a který je plný románových příběhů.

Možná je to také anglosaský excentrický humor, sternovsko-joyceovský, který francouzská literatura postrádá?

I francouzská literatura má svou velkou tradici – Molièra, Balzaka, Flauberta, kteří se vyznačovali ironickým až cynickým pohledem na skutečnost. Ale je pravda, že dnes je takových autorů bohužel méně. Smysl pro humor, pro směšnost, byl většinou spojován se společenskou kritikou. Francouzská literatura od padesátých let hodně ztratila smysl pro humor. Kdybych byl jedním z autorů, který vrátí humoru jeho místo ve francouzské literatuře, byl bych hrdý.

Nemohu se ubránit, abych se na závěr nezeptal na Milana Kunderu. Vím, že jste se Kundery zastal, když ho před čtyřmi lety kritizovali za to, že odkládal vydání Nevědomosti ve Francii. Tehdy jste prohlásil, že by Francouzi měli být poctěni, že se rozhodl stát francouzským autorem. Jak vnímáte jeho tvorbu (nejen) ve francouzském kontextu? Co Vás osobně kromě hudby spojuje?     

Kundera má dnes ve Francii významnou pozici. Zažil sice určité obtížné období, které jste zmínil, ale jeho poslední romány sklidily velký ohlas. Spojuje nás postoj ke psaní a k literárnímu stylu. Přesvědčení, že román a poesie není totéž, ačkoliv román může obsahovat mnoho poesie. Že román není jen záležitost prozaické hry a originálního stylu, ale něco mnohem bohatšího; je třeba budovat kompozici, zápletku, vytvářet postavy, rozvíjet intelektuální úvahy a tak dále. Kundera vrátil románu jeho svobodu a celostní rozměr. Znovu poukázal na význam fantazie, myšlení a hry, což francouzská literatura velmi potřebuje.

Autor je student komparatistiky a filmové vědy na FF UK.

Autorka je překladatelka, pracuje pro Bureau du Livre Francouzské ambasády.