Pro české čtenáře jistě nemohla být nijak udivující skutečnost, že výsledek volebního klání v Izraeli, zemi s demokratickým politickým systémem, byl následován zdánlivě nekonečným vyjednáváním o sestavení funkční vládní koalice. Několikatýdenní rozhovory, které po získání druhého místa v izraelských parlamentních volbách vedl šéf strany Likud Benjamin Netanjahu, vedly nakonec k sestavení vlády nesourodé koalice stran Likud, Izrael náš domov, Šás, Židovký domov a Strany práce. Pro arabskou veřejnost byla zajímavá především otázka, do jaké míry se výsledek voleb a sestavení vlády vedené Netanjahuem projeví na izraelském postoji vůči arabským sousedům a zejména vůči palestinskému mírovému procesu. Imád Gád se na stránkách egyptského listu al-Ahrám ve svém článku Kurs směrem ke kolizi netajil značnou skepsí. Samotný Benjamin Netanjahu je podle něj spíše racionální pragmatik. Zejména kvůli spojenectví se Spojenými státy a s Evropskou unií by byl ochoten pokračovat alespoň v opatrném naplňování mírového procesu. Uvědomuje si však, že překážkou tomuto přístupu budou krajně pravicové a náboženské strany. Šéf strany Izrael náš domov Avigdor Lieberman jasně demonstroval svůj postoj na konci roku 2007, kdy opustil vládu Ehuda Olmerta na protest proti jeho účasti na mírové konferenci v Annapolisu. Z pozice nového šéfa izraelské diplomacie pak před pár dny závěry této konference odmítl, čímž podle autora článku nepřímo odmítl i ideu vytvoření samostatného palestinského státu. Netanjahu si na druhé straně uvědomuje neobhajitelnost takovéhoto postoje zejména před západními spojenci a je ve svých prohlášeních opatrnější. Podle Imada Gáda je to dáno i jeho obavami, aby se pravicová koalice nerozpadla podobně jako v roce 1999, kdy předseda vlády Netanjahu neudržel jednotu mezi svými spojenci poté, co podpisem dohody z Wye River přiřkl 13,1 procenta okupovaných území palestinské samosprávě. Aby tentokrát vyvážil příliš radikální postoj pravicových partnerů, snažil se usilovně dostat do své koalice i relativně umírněnou Stranu práce. I ta ovšem podle autora posunuje své pozice vůči Palestincům stále více doprava a Netanjahuově vládě tak nejspíše hrozí vzdalování se nejen umírněným arabským státům, jakým je například Egypt, ale i evropským či americkým spojencům.
Tezi o prohlubující se izolaci Izraele, která bude uspíšena výsledkem nedávných parlamentních voleb, rozpracoval v článku Netanjahu a arabský mír Abdulláh Iskandar z deníku al-Haját. Podle něj nelze od nové izraelské vlády čekat žádný podstatný pokrok ani v jednáních s Palestinci, ani v jednáních se Sýrií. Politiku Netanjahuovy vlády údajně nezmírní ani přítomnost levicové Strany práce. Její šéf, generál a ministr obrany Ehud Barak, prý dokonale vyniká v umění měnit tvář podle aktuální potřeby a spíše než aby v převážně pravicové vládě hájil pozice příznivců mírového řešení, bude mít tendenci vrhat se do dalších vojenských dobrodružství, aby podle současné poptávky izraelské veřejnosti vylepšil image svou a své strany. Podle Iskandara se nová izraelská vláda bude stále více vzdalovat pozicím svých západních spojenců, kteří trvají na doktríně existence dvou států. Pro samotný Západ tak podle autora může být překvapivé, že se ocitne v pozici, kdy jeho postoje budou bližší spíše arabským státům než Izraeli. Potvrdil to údajně i nedávný summit Ligy arabských států v katarském hlavním městě Dauhá, kde se arabští představitelé vyjádřili ve prospěch řešení založeného na respektování principu území za mír. Arabové tak podle Iskandara mluví stejným jazykem jako většina mezinárodního společenství, zatímco Izrael se propadá do izolace. Jeho negativní postoj se pak pravděpodobně dostane do střetu i s jeho dlouhodobými příznivci. Z hlediska vnitropolitického vývoje se prý tento pocit izolace může odrazit v klesající podpoře Netanjahuovy vlády, který by mohl vést i k jejímu pádu. Izraelští voliči se prý v časech konfrontace rádi přiklánějí k radikálním pozicím, což byl případ i posledních voleb. V těch příštích by se ovšem podle Iskandara snad mohli přiklonit spíše k míru a k soužití s Araby, tak jako to učinili, když v roce 1992 volili Jicchaka Rabina.
Zatímco v otázce blízkovýchodního mírového procesu se po posledních izraelských volbách postoje Západu a arabského světa mohou přibližovat, ve stejné době se objevil problém, který mezi ně vnese spíše napětí. Nedávné rozhodnutí Mezinárodního trestního tribunálu vydat zatykač na súdánského prezidenta Umara al-Bašíra pro jeho údajné zločiny v západosúdánské provincii Dárfúr se setkalo s převážně negativními reakcemi na celém Blízkém východě i v Africe. Některé tamní státy či osobnosti se sice na fenomén univerzální jurisdikce dívají shovívavěji, což může být dáno, tak jako v případě Libanonu, čistě pragmaticky, převládá však názor, že Mezinárodní trestní tribunál či různé ad-hoc tribunály jsou pouze nástroji nekoloniálních snah Západu. Právník Mahmúd Mubárak zřejmě mluvil z duše nemalé části Arabů, když na stránkách listu al-Haját psal o „mezinárodních trestních soudech, které sice pracují výkonně, svou činnost ovšem špatně zaměřují“. Podle něj je nestrannost univerzální jurisdikce zásadním způsobem zpochybněna tím, že se její pozornost soustřeďuje pouze na zločiny, při kterých nějakým způsobem utrpěly zájmy Západu. Na častý protiargument, že mezinárodní tribunál byl ustaven i pro vyšetření zločinů, které byly spáchány na bosenských muslimech během války v bývalé Jugoslávii, odpovídá, že právě v tomto případě byla mezinárodní spravedlnost nebývale velkorysá. Někteří zločinci byli zproštěni obvinění z genocidy a v převážné většině jim byly vyměřeny tresty v rozmezí 15 až 22 let. Mrtvých muslimů přitom bylo kolem 200 tisíc. Na druhé straně původci atentátů v Madridu byli odsouzeni na 40 tisíc let, přičemž počet jejich obětí lze počítat ve stovkách. Podle této logiky bychom se podle Mubáraka neměli divit, byl-li by ustaven tribunál, který by měl prošetřit zločiny hnutí Hamás během nedávných násilností v Gaze.