Ekonomové v roli obhájců kapitalismu

Čerstvý nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman vydal knihu Návrat krizové ekonomie (The Return of Depression Economics – k novému vydání v prosinci 2008 přidal podtitul „and the Crisis of 2008“), jiný nositel téže ceny (z roku 2001) George Akerlof napsal spolu s profesorem ekonomie Robertem Shillerem knihu Životní elán. Jak lidská psychologie řídí ekonomii (Animal Spirits. How Human Psychology Drives the Economy) a konečně britský historik Niall Ferguson uveřejnil Vzestup peněz (The Ascent of Money). Všichni čtyři usilují o vysvětlení toho, co německý překlad knihy Akerlofovy a Shillerovy říká v podtitulu: Jak hospodářství skutečně funguje.

Sytém jako porouchané auto

Paul Krugman zastává například názor, že kapitalismus lze pochopit dost jednoduše. Podle něj tržní hospodářství, tento propletenec obchodních vztahů a finančních toků – v němž zdánlivě záhadným způsobem zbankrotuje islandská banka, protože ve Spojených státech nemohou kupci domů splatit své hypotéky –, nefunguje nijak zvlášť odlišně od družstva domácích opatrovnic.

V takovém družstvu se ve Washingtonu před časem spolčilo asi 150 rodičovských párů, které si vzájemně hlídaly děti, aby si čas od času mohly večer vyjít. Kdo hlídal, dostal kupon, jejž „oplatil“, pokud si chtěl vyjít zase on. Krugman pak popisuje, jak se takové družstvo dostane do krize – všichni jsou doma, nikdo nehlídá děti jiných. A jak snadno tomu lze předejít: musí se dbát jen na to, aby byl dostatek kuponů. Autor pak tuto situaci přenáší na kapitalismus. Obdobně jako se zmíněné společenství ocitá v krizi, má konjunkturální zlom málo společného se silou nebo slabostí dané země. „Hospodářské krize nejsou božím trestem za spáchané hříchy,“ píše Krugman, „není to utrpení uložené nám osudem, jež musíme snášet.“

Jako příklady uvádí Mexiko, Japonsko, Jižní Koreu – země, jež prošly těžkou recesí. Žádná z těchto krizí nevznikla tím, že by dělníci vyráběli pouze šrot, nýbrž tak, že předsedové vlád nebo guvernéři národních bank v nesprávném okamžiku znehodnotili měnu, zvýšili úrok, deregulovali finanční trhy. Krugman porovnává kapitalismus také s autem. Když auto nefunguje, hledá se technický problém. Právě tak je třeba nahlížet na kapitalismus – jako mechanik, jenž hledá vadu. Tak to viděl Krugman už před deseti lety, a protože se svět od té doby podstatně nezměnil, můžeme se z jeho staršího – a aktualizovaného – návodu k pochopení poučit i dnes. Otázkou zůstává, je-li svět doopravdy takový, jak jej vidí Krugman.

Na konci knihy autor zjišťuje, že věci přece jenom nejsou tak docela jednoduché – jen to nechce připustit. Jestliže ve vydání z roku 1999 chválil úrokovou politiku, kterou tehdejší předseda Federálního rezervního úřadu (Fed, centrální banka) Alan Greenspan zabraňoval krizi, považuje jej dnes za jednoho z viníků krize současné a v nové knize má kapitolu nadepsanou Greenspanovy bubliny – jako by centrální banku kritizoval odjakživa.

Člověk, nebo prostě zvíře?

Že by kapitalismus spíš fungoval tak, jak jej popisují Georgie Akerlof a Robert Shiller v knize Životní elán? Oba profesoři ekonomie oživují myšlenku formulovanou už před více než sedmdesáti lety Johnem Maynardem Keynesem: ekonomické jednání člověka se neřídí pouze racionální úvahou, nýbrž i „životním elánem“ (animal spirits), emocemi a instinkty. Na nich nakonec záleží, které výrobky uvede podnikatel na trh, které akcie koupí investoři, zda spotřebitelé své příjmy zcela vydají, nebo raději uspoří. Ve středu Akerlofovy a Shillerovy analýzy je člověk – bytost nadaná rozumem, jednající však často jako prostoduché stádní zvíře. Neboť nejedná-li podnikatel bez emocí jako kalkulující robot, jestliže jej ovlivňuje móda, masová hysterie, skupinový nátlak, pak nemohou být vzestupy a pády kapitalismu napraveny náhradou několika šroubů, jak slibuje Krugman. Kdo ví, jak se v příštím okamžiku zachová stádo divokých koní? Bude se klidně pást, nebo se dá na úprk – a kam?

S Krugmanem by jeho kolegové souhlasili v tom, že čas od času musí být trh stabilizován státem. Považují to však za někdy nesplnitelný úkol. Tím navracejí do národohospodářské vědy („vědy“ – neboť pochyby, zda jde skutečně o exaktní vědu, vyjadřují i ekonomové, navzdory používaným matematickým metodám) nejistotu.

Niall Ferguson je na rozdíl od předchozích autorů ekonomů historik. Zabývá se převážně hospodářskými problémy v dějinách. Napsal například knihy o bankovním domě Rothschildů či o vztahu kapitalismu a politiky. V novém díle tvrdí – ať mu jde o umění renesance, nebo americkou občanskou válku –, že „za každým velkým historickým jevem se skrývá finanční tajemství“. Jeho závěr: s penězi a hospodářstvím je to podobné jako s obrovským ekosystémem. V přírodě má každé zvíře jen jeden cíl – přežít. Mění-
-li se prostředí, musí se přizpůsobit. Cílem peněz je rozmnožování. Mění-li člověk prostředí kapitalismu, peněžní hospodářství se adaptuje. „Finanční dějiny jsou v podstatě výsledek institucionální mutace a přirozeného výběru,“ prohlašuje Ferguson.

Nezdá se, že by uvedení autoři poskytli uspokojující vysvětlení, proč současný hospodářský světosystém funguje tak, jak funguje. Přes všechnu kritiku jej akceptují, i když připouštějí jeho vady. Pomíjejí otázku, je-li nahraditelný. To však je právě otázka, kterou dnešní krize – mimo jiné také proto, že je první skutečně globální krizí – vyvolává. Vyhýbají se jí jenom zatvrzelí obránci daného stavu.

Autor je publicista a překladatel.