Zakládání občanských sdružení se v naší společnosti stalo určitým bontonem. Jde o základní formu čehokoli zájmového, dobrovolného, ale třeba i občanského protestu.
O tom, že vznik jakéhokoli sdružení má své opodstatnění, vypovídá i osud teď snad již zachráněného nádraží v Ústí nad Orlicí nebo zatím nejistý příklad měnírny elektrického proudu v Opavě.
Namísto rumiště developerova chlouba
Obě kauzy jsou příkladem rozporuplného vztahu společnosti a především investorů k takzvaným industriálním památkám. Unikátní nádraží mělo být zdemolováno, přestože byla vypracována i variantní studie, kde se s ponecháním budovy počítalo. Ministerstvo kultury budovu odmítlo zapsat jako kulturní památku, neboť pro to neshledalo dostatečné důvody. Rozsáhlé mediální protesty, internetová petice s více než 15 000 podpisy i zaštítění známými osobnostmi kulturního i politického života pomohlo k prosazení varianty modernizace trati, při níž budova nádraží nebude ohrožena.
V Opavě zase stojí budova měnírny, prohlášená za památku již počátkem devadesátých let. Zahraniční investor se dohodl s městem o pronájmu pozemků v bezprostřední blízkosti hlavního opavského náměstí a na vybudování obchodního centra a bytového domu právě na místě, kde měnírna stojí. Měnírna elektrického proudu z roku 1929 s původním zařízením z počátku 20. století je naprostou raritou v celoevropském měřítku. Snad proto, že svým vnějším vzhledem připomíná větší garáž (jde přece o utilitární budovu), nebyl v její demolici a v přesunu zařízení spatřován problém. Občanská iniciativa Za Opavu začala lokální mediální kampaň tím, že zařídila několikeré zpřístupnění dlouhodobě uzavřené památky, oslovila Národní památkový ústav, ministerstvo i technická muzea, ty pak zakročily ve prospěch měnírny a svůj názor na hodnotu objektu zaslaly vrcholným představitelům města Opavy, tedy vlastníkům. Město Opava poté požádalo o vypsání měnírny ze seznamu kulturních památek, ministerstvo mu ale nevyhovělo. Díky několika happeningům na oslavu narozenin vzácné budovy byla opavská veřejnost seznámena s celým problémem. Developer po několika jednáních nakonec vypracoval variantní řešení: památka bude citlivě zakomponována do obchodního centra a on ji bude mj. prezentovat jako hlavní atrakci svého projektu.
Mnoho lokálních občanských sdružení sepisuje petice proti bourání, ničení či přestavbám (což je v podstatě totéž) objektů ve svém městě, obci či blízké krajině. Zaniklé či poškozené drobné sakrální památky v krajině se vracejí na své místo nebo do své zapomenuté krásy díky občanským iniciativám a vznikající síti sponzorů (Nadace VIA, Partnerství ad.). Ti pravidelně vypisují granty na opravy poškozených budov, jež často postrádají památkovou ochranu a tím i možnost získání peněz z ministerských fondů.
Doba letargie je pryč
Občanská sdružení svou mocí pomáhají v řadě památkových kauz, často ve spolupráci s pracovníky památkové péče vstoupivšími do jejich řad. Známá legislativní bezmoc odborných památkářů v boji proti velkým investorům, jimiž jsou často obce nebo podnikatelé se značným vlivem, je totiž dobře známá. Pracovníci národních památkových ústavů píší nezávazná odborná vyjádření pro výkonné orgány památkové péče na městských úřadech, které pak na základě těchto vyjádření vydávají závazná stanoviska, jež jsou v častém rozporu s názorem památkových ústavů; odvolací řízení poté často řeší jen formální stránku věci a rozhodnutí jen potvrdí. Národní památkový ústav jakožto pouhý odborný orgán památkové péče není účastníkem žádných správních řízení, zato občanské sdružení se při troše
obratnosti může stát účastníkem téměř jakéhokoli územního či stavebního řízení a aktivně do něj zasahovat. Tak se ocitá v pozici poslední šance, jak zabránit nepromyšleným zásahům a demolicím. Jednání a diskuse vyvolané sdružením často ukazují na naprostou nepřipravenost a živelnost mnohých stavebních akcí, jak se prokázalo právě v Ústí nad Orlicí či Opavě. Diskuse, protesty, přednášky a především medializace (ztráta politických bodů zainteresovaných) pak vedou k mnohým změnám a nápravám toho, co by bez iniciativy nenávratně změnilo tvář obce, nehledě na kulturní ztráty v podobě zanikajícího památkového fondu.
Entuziasmus naprosté většiny sdružení roste a padá s několika jedinci, kteří tvoří jeho vedení. Nemají-li energii tito lidé, sdružení upadá a zaniká často společně s předmětem svého zájmu (chtěli jsme zachránit starou továrnu a ona byla zbourána, nemáme tedy proč dál být sdružením). Často si členové sdružení nacházejí nové cíle a jejich aktivita nezaniká, jen se přesouvá jinam a v jiné intenzitě. Díky těmto jednotlivcům pak vznikají pozoruhodné weby zájemců o jednotlivé artefakty v krajině – smírčí kříže, křížky a kapličky, patníky, větrné mlýny atd.
Nárůst počtu nových a nových občanských sdružení vypovídá o jedné důležité skutečnosti. Určitá letargie společnosti, která přišla na konci devadesátých let, pomalu mizí, lidé znovu berou záležitosti do svých rukou a snaží se něco dělat.
Autor je historik umění a člen sdružení Za Opavu.