Mýty o vidoucím člověku

Lynkeus se díky své schopnosti pokouší o čisté zření: idoly a modly, jež jsou mu představovány k uctívání, jsou mu směšné – proto je pro společnost nebezpečný a je bytostným vyhnancem. Jeho život je soubojem s duševní leností. Předvést, co znamená život s takto bystrými smysly, je cílem souboru šestnácti esejů Lubomíra Martínka.

„Nezbývá než se spokojit s náznaky, útržky, zlomky.“ Velké výkladové teorie vedou k zakrývání nepříjemných skutečností­ a umísťují lidský život do určitého řádu, čímž vyhovují potřebě hledat poslední smysl všech věcí a dějů a dávají člověku naději do budoucnosti. Lynkeus se nebojí ztráty domnělé rovnováhy, rozbití zvyků a ustálených představ – naopak po tom touží, a proto velké teorie vidí jako falešné.

Iluze bez předsudků

Kniha tedy začíná velmi nadějně. Problémy se vynoří, když přichází na řadu vlastní argumentace. Víru Martínek definuje jako „přesvědčení, proti němuž jsou jakékoli argumenty marné“. A dále tvrdí, že „poznávacím znakem věřícího je neschopnost přijmout do svého vnitřního světa cokoli, co podkopává jeho opory“, aniž by však někde naznačil, o jaké víře nebo věřícím mluví. Pokud by hovořil o stoupenci monoteistického náboženství, minimálně druhá věta by neplatila. Je snad víra v Boha slučitelná s „potřebou útěšného dogmatu, prismatu, jež činí okolí čitelným, srozumitelným, přehledným a chlácholivým“, jak se nám autor snaží naznačit? Soudě podle osudů věřících, ale třeba i knih, které napsali, nikoli – je tomu spíše naopak. Vzniká podezření, že navzdory slovům o prozíravém pohledu nahlížejícím realitu bez předsudků propadá Lynkeus vlastním chybným představám. Zdá se tedy, že Lynkeovo prisma je velmi útěšné a činí jeho okolí podezřele srozumitelné.

Martínek nevěří protivníkům materialistických teorií, neboť mohou „oponovat pouze emocemi mystiků a nedoložitelnými spekulacemi“. A pokračuje: „Občas se sice objeví zoufalec, který se snaží oba přístupy sjednotit, ale jeho patetické úsilí je zcela marné.“ Škoda, že Martínek alespoň některé „zoufalce“ – třeba Blaise Pascala nebo Alberta Einsteina – nejmenoval a nezamyslel se nad tím, jak by pak musel pojmenovat sám sebe. Autor zaklínající se od počátku potřebou analyzovat a neustále očišťovat své vidění kritickým postojem rozleptávajícím každou hodnotu, jež se zdá být absolutní, má sám v mnohém jasno předem a bez argumentů: „Existuje… momentálně daleko schůdnější odpověď, která není v rozporu s ověřitelnými fakty. Totiž že život je pouze jednou z vlastností hmoty a vzniká kdykoli, kde nastanou jen trochu vhodné podmínky… Příroda ho vytváří z materiálu, který má k dispozici, a je jí naprosto lhostejné, jakou nabude podobu.“ Martínek, pro své výklady bohužel příznačně, nevysvětluje, proč je tato teorie pro něj „schůdnější“. Pravděpodobně je tomu tak i proto, že jí sám nerozumí. Také na mnohých dalších místech ukazuje, že si libuje v těchto hrubě nastíněných zajímavostech, vyčtených zřejmě z populárních časopisů – pokud ovšem podporují jeho vlastní teorie.

Kdybych zde vystupoval jako zastánce víry v ideály a Boha, s autorem bych vedl pouze neproduktivní spor založený na rozdílnosti našich názorů. Snažím se však ukázat, že Lynkeův „pronikavý zrak“ buďto pálí po příliš snadných cílech (například tezi, že lidský osud je determinován silami stojícími mimo něj, „vyvrací“ kritikou astrologie), nebo předmět, na nějž míří, zplošťuje tak, aby si výklad usnadnil. „Pátrat po odpovědích na složité otázky, jež přináší technicko-vědecká civilizace, v předpisech, které vytvořila pastevecká patriarchální společnost, je sice oblíbené řešení, ale to mu na směšnosti nijak neubírá,“ říká Martínek, jako by se tak mohl vyrovnat se spisy konstituujícími některá velká náboženství. Jsou snad práce Platónovy a Aristotelovy, dokonce ještě starší, rovněž tak směšné, nebo míří k otázkám obecně lidským, které nemohou být jednoznačně zodpovězeny, ať je technický stav civilizace jakýkoli, a které založily dodnes živé proudy filosofického myšlení?

A tečka!

Politiky bez rozdílu považuje za nešťastníky stižené „mocomanem“, „kteří si dokáží představit jen animální slasti“, za „zoufalce“, kteří „prostě především neodkáží ovládnout pudy, které jimi zmítají“. Martínek globálně posuzuje jakési politiky, aniž by jediného jmenoval. Ti, kdo dělali politiku tak, že si zničili kariéru nebo přišli o veškerý majetek, se mu do výkladu nehodí. Tento postoj, založený na proslulém „všechno vím, protože všichni jsou stejní“, se nápadně podobá postoji těch lidí, již svou moudrost uviděli v pivní pěně. Když přitom autor píše, že „jej zajímá víc politik než politika, víc umělec nežli umění“ (tedy jedinec, a ne abstraktní veličina), dělá si bezděky legraci sám ze sebe.

Všimněme si: člověk, který se pokouší bezpředsudečně myslet, užívá slova prostě a „Tečka.“ nebo zoufalec. V textu se neobjeví sloveso v první osobě singuláru, všechny teze jsou tedy předvedeny v neosobní, značně apodiktické podobě. U textů je lhostejné, co autor píše: jeho styl užívání slov na něj všechno, co skrývá, prozradí. „Čím spornější je obsah slov, tím mocnější jsou erupce vášní“ – zde je autor výjimečně přesný – jeho kniha skutečně vášně tohoto druhu může vzbuzovat.

Na mělčině jakýchsi rozměrů

Martínek přiznává, že existují takzvaní věřící, kteří svou víru nenabízejí druhým a prožívají ji čistě vnitřně, a přiznává: „Takto založení umělci skutečně mohou tvořit věci, z nichž vyzařuje jakýsi rozměr (zvýraznil autor), jehož existenci dokáží popřít jen barbaři a primitivové.“ Tam, kde by si problém zasloužil hluboký výklad, však text s železnou pravidelností utíká k jiným tématům a zůstává u těchto jakýchsi rozměrů. Chápavě se usmívat je snadné, kdežto odhalit kritéria, podle kterých mám v určité věci zalíbení nebo někomu či něčemu přikládám váhu, vyžaduje práci a odvahu.

Kritikou zastánců domněle absolutních hodnot se Martínek s vervou pouští do dávno vykonané práce. Proto je jeho kniha pramálo objevná a autor v ní paradoxně upadá do toho, čemu se tak okázale brání: ze své pozice zastánce „otevřeného myšlení“ mentoruje zbytek světa. Jeho přesvědčení, že vidí svět v pravém světle a může většinou společnost považovat za spolek duchovních mrzáků, je neotřesitelné a je příčinou jeho duchovní pýchy – tedy toho, proti čemu se domnívá bojovat. Lynkeus se chytil do lepkavé pasti vlastního myšlení.

Autor je bohemista.