Isaak Babel (1894–1941) a Guillaume Apollinaire (1880–1918), dva autoři, kterým nebylo souzeno setkat se osobně. Na jedné straně avantgardní básník a výtvarný kritik, zastánce kubistů, vlastním jménem Kostrowicki. Jeho dílo si samozřejmě připsala francouzská literatura, ačkoli Apollinaire francouzské občanství získal teprve roku 1916, až poté, co byl raněn na frontě, kam dobrovolně narukoval. Na straně druhé prozaik a scenárista, který celý život balancoval na hranici mezi dvěma světy, mezi židovsko-orientální tradicí rodné Oděsy a modernismem, ztělesněným především milovaným Guy de Maupassantem, mezi světem literátů a světem prostého lidu, kam nesmělého obrýleného mladíka poslal sám Maxim Gorkij.
Přesto se jejich umělecké cesty na jednom místě proťaly. Bylo to setkání v bodě básnické invence, v prostoru imaginace spojujícím obě strany rozděleného kontinentu. V prostoru jediné, zářivé metafory. Setkání nenápadné, o to cennější pro hledače spodních proudů evropské kultury. V roce 1926 vychází knižně povídkový soubor Rudá jízda, v němž Babel líčí své otřesné zkušenosti s první jízdní Buďonného armádou v Haliči během sovětsko-polské války. Hned v první povídce souboru, nazvané Přechod přes Zbruč, v překladu Jana Zábrany čteme: „Tichá Volyň se svíjí, Volyň před námi prchá do perlové mlhy březových hájů, plazí se do květnatých pahorků a vysílenýma rukama se zaplétá do chmelových houštin. Oranžové slunce se kutálí po nebi jako useknutá hlava, křehké světlo se rozhořívá v trhlinách mraků a standarty západu vlají nad našimi hlavami. Do večerního chladu kane zápach včerejší krve a zabitých koní.“ Metafora slunce jako useknuté hlavy, jak zde neslyšet ozvuk slavného Pásma, které otevírá Apollinarovu sbírku Alkoholy z roku 1913. „Sbohem sbohem/ Slunce uťaté“ (přeložil Petr Kopta), tak zní poslední dva verše této básně. V originále: „Adieu Adieu/ Soleil cou coupé“ doslova: „Sbohem sbohem/ Slunce podřezané hrdlo“.
Apollinare se takto nad ránem loučí s protoulanou nocí, obrazem nadějným a hrozivým zároveň. Nový den začíná jako akt násilí, poznamenaný rozlitou krví. Na podzim roku 1912, tedy dva roky před světovou válkou, Apollinaire touto metaforou dokonale vystihl morbidně apokalyptické naladění své doby, která měla zanedlouho vykrvácet v zákopech. Na rozdíl od Babela měl však francouzský básník větší štěstí, většinu svého života prožil mezi pařížskou avantgardou, kde jediným skutečným násilím bylo to páchané na tradiční měšťácké kultuře, přesně v duchu militantního Marinettiho futurismu, vrcholícího surrealistickým třeštěním. Ostatně sám název surrealismu byl vypůjčený z Apollinairových Prsů Tiresiových (1918).
Zaklínadlem prvních surrealistů byla spontánnost – kult automatické tvorby, osvobození lidské podstaty spoutané zkostnatělými společenskými konvencemi, spontánnost vůle a v nezbytném případě i násilí. Zbavit se všech omezení, i za cenu anarchie. Jenže zatímco pařížští umělci se verbálně snažili uvést do života surrealistickou revoluci (stejnojmenný časopis vycházel od roku 1924), o dva tisíce kilometrů dál zažívá Babel tuto anarchii, tento rozklad všech morálních norem vedoucí nikoli ke svobodě, ale k novému barbarství, na vlastní kůži. Šílenství surrealismu a šílenství bolševických masakrů, šílenství paradoxně nijak vzdálená. Dvojí akt revolty, násilné a utopické, revolty proti světu otců a dědů – proti měšťanským literárním a morálním konvencím a proti carskému samoděržaví.
Dvacátá léta, období po pádu starého světa, biedermeierovského spořádaného 19. století, jsou plná neklidu, násilné energie a revolučního nadšení. Zatímco Západ zažívá revoluce povýtce umělecké, avantgardní, Východ většinu své energie, svého dědičného mesianismu a zoufalé naděje vrhne do revoluce politické, bolševické. I zde jsme svědky umělecké revoluce, Majakovského futurismus byl souputníkem Marinettiho, nicméně vítězný bolševismus brzy tuto revoluci zadusí. Jako by realita politických dějin měla na Východě větší váhu než umělecké ideje, jako by konkrétní fyzická zkušenost vždy předčila vše vyfabulované, imaginární. A tak zatímco Apollinaire volá po syntéze modernosti a tradice a má na mysli především literaturu, Babel ji zažívá v Haliči ve zcela nesymbolické, konkrétní podobě – když Rudá armáda a její poselství vstupuje do středověkých židovských ghett, kde se potkávají dva časy, ten starý biblický a nový revoluční.
Nicméně mladého citlivého spisovatele nemohou politické ideje zaslepit natolik, aby si do svého válečného deníku z roku 1920 nezapsal: „Jsme avantgarda, jenže čeho?“ Zatímco pařížský surrealismus vzývá absolutní svobodu a autenticitu, Babelovi stačí dívat se okolo sebe, aby pochopil, že svobodou je jedině nebytí („Jak my přinášíme svobodu – to je příšerné!“) a že skutečnou autenticitu lze nalézt pouze v utrpení. V polovině srpna roku 1920 je Rudá armáda u Varšavy zastavena, končí tak vítězné tažení bolševismu na Západ. To, co z té doby přetrvalo, je několik desítek povídek židovského intelektuála, jenž sice přežil občanskou válku, nakonec byl ale pohlcen molochem dějin a svůj život skončil v gulagu. Povídek, jejichž krása a šílenství nás dodnes dovádí až na hranici surrealismu, zalitého krví rudé revoluce.
Autor je kritik, dramaturg a nakladatelský redaktor.