Mrtvola slídí ve vlastní rodině

Tělesné ostatky marionety

Nejkrásnějším i nejošklivějším místem, kde jsem se kdy nacházel, je stále ještě můj skelet, moje kostra, ve které bydlím od počátku března roku 1953. Doma jsem v ní a v sobě zároveň byl také v indickém Varanasi, v Římě, Berlíně, Paříži, Vídni, Benátkách, Frankfurtu, Bielu i jinde, nebo taky ve školní třídě, do které jednou při hodině přírodopisu dotáhl učitel chřestícího kostlivce. Když jsem ten futrál v barvě slonové kosti uviděl, zapracovala má bázlivá fantazie: A teď je to v háji! Jsem v tom až po uši! Teď si mě odnese! Skončil jsem! Po hodině učitel kostru opět odvlekl, sbalil do krabice a pověsil do šatny, v níž to bylo cítit venkovskou ševcovskou dílnou a dětskou cudností, otočil klíčem v zámku, a než ho vsunul do kapsy, vyhodil ho do vzduchu. O několik desetiletí později rozlámali a rozdrtili jeho kosti. Museli ho zvednout z úmrtního lože, jako marionetu s otevřenými ústy. Když ho dávali do rakve, sklouzl z jeho útlého prstu snubní prsten a kutálel se přes čerstvě nalakované parkety na chodbu bytu, k nohám vázy s rudými gladiolami.

Květiny na svátek Všech svatých orosit, dušičkové taky

Když ve svátek Všech svatých a na Dušičky projíždím v mlze autobusem vesnicemi, bodají do mých očí bílé dřevěné kříže u krajnic, mají připomínat smrtelné dopravní nehody. Hřbitovy voní dušičkově, po bílých a žlutých chryzantémách, po hořících voskovicích, trhavě dohasínajících plamíncích, kouřících knotech, po kouři ze svíček, který se táhne od hrobu k hrobu, zvláště pak po pohřební řeči, když kněz, kryt na křídlech dvěma ministranty, okuřuje hroby kadidlem a kropí je svěcenou vodou. Udělalo se teplo mezi náhrobními kameny a v srdcích zemřelých. Z plamenů vystupují krtci hnízdící v lebečních dutinách, pod černými krtčími prackami leží křížem krážem pohozeny zápalky s kapkami krve. Mnohé z velkých červených svíček, hořících před válečným památníkem, v prvním padajícím sněhu prskají, praskají, blikají a srší. Černá, zpola rozdrobená útlá žebra zápalek leží před mohylami dvou sebevrahů zahrabaných do rodné hroudy.

Prskavky na ledových květech

V parádním pokoji – zvědavě jsem se na Štědrý večer brodil čerstvým sněhem – strojily děti ve vysvěceném koutě stříbrnými lametami a zlatými řetězy vánoční stromek. Tak blízko okna, že se konce jedlových větví dotýkaly okenních tabulek. Děti držely v rukou velmi dlouhé a tenké hořící prskavky a jejich jiskry narážely do zavřených oken pokrytých ledovými květy a do skla obrazu se zarámovanou korutanskou vlajkou a vepsanou hymnou. Z chodby voněly právě uvařené, šťavnaté vepřové klobásky – maso nadito do přírodního střívka – a čerstvě nastrouhaný křen, který dráždil oči. Opilému, klejícímu sedlákovi, který vyhrožoval, že si vezme život, vytrhla selka před očima býků zbraň z rukou – děti dál během toho všeho zdobily ve světnici vánoční stromek –, vysypala z ní náboje a pažbou třískala do žlabu tak dlouho, až brokovnici zlomila. Čtyři synové z velkého obrazu, který visí v chodbě na stěně a za jehož rámem jsou zastrčena dvě paví pera, jsou oblečeni v korutanském kroji, hnědém obleku a zelené vestě s vetknutou alpskou protěží. Tři dny před Vánocemi chytil sedlák na hnojišti do železné pasti káni lesní – slepičí kuna jí říkal –, dvacetkrát až třicetkrát udeřil polenem ztuhlého ptáka do hlavy, až ho zabil, do hnoje ho zahrabali čtyři muži v korutanském kroji.

Obrázek čerta přilepený na perníku růžovým cukrem

Společné okousávání kousku perníku, na kterém byl jemně rozetřeným růžovým cukrem přilepený čert, jenž ve své nůši vězní dvě křičící děti, chlapce a děvče.
Šklebili jsme se – jak malí blázni – zkaženými mléčnými zuby za popraskanými rty, když jsme ve vzduchu lapali vířící sněhové vločky. Dřív než jeden druhému mohl ukázat, že chytil více vloček, rozplynuly se ve vlhkých, studených dětských dlaních.
Při házení rozměklých hrušek připravených k moštování – mířili jsme jen na hlavy – jsme dbali na to, aby z plodu nesklouzla ta jedna nebo dvě vosy, hltající sladkou ovocnou dužinu, a nakonec se i s hnijící hruškou mohly rozplácnout v očním důlku nebo na rozpraskaných rtech školních nepřátel.

Stará dobračka

Postávám často u břečťanového keře, zvláště po lijavci, utrhnu několik listů, rozemnu je, přivoním k nim. Kdysi, když mi byly tři, vzala mě za ruku bezdětná, milovaná kmotra Theresia Ragatschnigová, stará dobračka, jak se této ctěné pomocnici a cukrářce říkalo, a vedla mě po širokých, vrzajících schodech, potažených tlustým, červeným kobercem, do parádní světnice mé babičky z matčiny strany, opustila nás tak brzy, a zvedla mě vysoko nad břečťanem ozdobenou rakev stojící na katafalku, ukázala na popelavou, propadlou tvář mé babičky a zašeptala: dívej se, Pepčo, dívej! Až k tomuto pohledu se mohu vrátit ve svých vzpomínkách, tímto pohledem začíná vlna mých vzpomínkových obrazů. Kéž hřebů kruté znamení mé nitro bídné promění, skrz rány v boku zející přijmi mou duši kající.

Tabernákle vyložený tapetou s kříži, oroduj za nás

Klečím před oltářem. Jsem dvanáctiletý a vzrušený. Červená ministrantská halena byla střižena široce. Pravé koleno klouže do strany. Pravou rukou jsem se opřel o horní schod, znovu se napřímil, sepjal vlhké ruce k modlitbě, konečky prstů na rtech. Nedůvěřivý kněz, přátelící se s mladým pekařem, pootočil pomalu svou hlavu a s lehkým pohrdáním na mě shlédl přes levé rameno, pak zbožně pozvedl do výše velkou hostii, kterou držel mezi palci a ukazováčky levé i pravé ruky, obrátil monstranci stojící před otevřeným, zlatými krucifixy vytapetovaným tabernáklem a zvolal Corpus Christi! Ježíši, krev Tvá svatá smývá ze mne všechny viny, Spasiteli na kříži, duši odpusť hříšné činy. Duši, jež má přičinění na bolestné oběti, pro své svaté umučení přiviň ji v své objetí.

Pravý velikonoční čokoládový beránek

Kdyby se ze mě skutečně stal katolický kněz, na Boží hod velikonoční bych z kazatelny ozdobené bílými a fialovými šeříky zvěstoval: Palmovými ratolestmi národ vítá, Králi, Tebe! Vítězem jsi nad bolestmi, žalmy pěje celé nebe. Kde křik katů, vrahů zloba? Smrti moc je zlomena, trn nedrásá ramena. Velikonoční je doba! Pekla, smrti bylo dosti. Sláva Bohu na výsosti! Aleluja!

A když ráno klečím na svém modlicím koberci, pocházejícím z gruzínské vesnice Besch-taschen, nechávám znovu oživnout bezzubého biskupa, který z kůže staženého, ještě krvácejícího, ale už vyvrženého beránka s korouhví zmrtvýchvstání třikrát pozvedá ve znamení kříže a volá: Hitler nazaretský, král židovský! Cítil jsem ke katolické církvi takovou zášť, že bych nejraději přiběhl se srdcem Ježíšovým nabodnutým na špici kostelní věže.

Zkřížení koníčci na vkladní knížce

Jestli jsem se tehdy cítil nejmizerněji, to už přesně nevím, v každém případě jsem se cítil mizerně, když otec – bylo mi jedenáct nebo dvanáct – přišel na to, že jsem ze své vkladní knížky ukradl peníze, abych si mohl koupit knihy Karla Maye. Mrtvá, tlustá, nezapomenutelná, bezzubá babička, rozená Jesenitschnigová, umřela a zanechala každému z vnuků pět set šilinků, uložila je na vkladní knížky v Raiffaisence. Pár let po její smrti – měla dostat poslední injekci od doktora Planka do bílé zadnice, široké jako koňský bok, a naposledy přecitlivěle křičela Au! Au!, doktore, to bolí! – otec vytáhl balíček vkladních knížek ze zásuvky, položil je na kuchyňský stůl a hledal brýle, které podědil. Rudý v obličeji a s tlukoucím srdcem jsem opustil kuchyň, vyběhl do ložnice po šestnácti schodech dřevěného schodiště – v noci po nich sbíhaly z půdy krysy s dlouhými ocasy, skákaly a hledaly cestu ke klíčícím bramborám ve sklepě – a zalezl jsem pod postel. Bratr, který můj úkryt znal, rozrazil triumfálně dveře a zvolal silným hlasem: Běž důle! Přistižen dupal jsem ošlapanými, hladkými schody dolů, otevřel jsem kuchyňské dveře, hrál nechápajícího a už na prahu se otráveně, arogantně a vyčítavě ptal: Co se děje? Otec si mě jasnozřivě změřil přes okraj zděděných brýlí. Pomalu jsem se blížil ke kuchyňskému stolu. Dacane, kde jsou tvé peníze? Vyklop to! Nikde, koupil jsem si knihy! Odsunul mou žlutou vkladní knížku se zkříženými koníčky stranou a neřekl ani slovo. – Nebylo mi ještě ani pět let, stál jsem v dětské postýlce, doktor Plank mi chtěl dát injekci a přistoupil ke mně s jehlou, na které visela kapka. A já, k obveselení všech, kteří stáli kolem postýlky nemocného, zvolal: Zmizni odsud! Tehdy ještě přecitlivělá a bezzubě Au! Au! křičící babička žila. Žvýkala a oknem obráceným do smrčiny vyhlížela sýčky, ty zvěstovatele smrti.

Indiánek s hoblinkami kokosu

Mizerně jsem se taky cítil, když jsem jednou lískovým prutem šťáral do dutiny betonového patníku u cesty, odkud bylo slyšet pípání čerstvě vylíhlých ptáků. Šel jsem s ukradenou desetišilinkovou mincí k Deutscheovým, abych si koupil indiánka posypaného hoblinkami kokosu. Z patníku se už neozval ani hlásek. Nesčetněkrát letěla vlaštovčí samička přes cestu tam a zpátky, zatímco její mláďata hynula v kosočtverci patníku. Nedaleko toho místa jsem často poklekal na asfalt a modlil se Běž, ó, svatý anděli můj, když záchranka Červeného kříže s modrým světlem a sirénou projížděla silnicí. Ó, svatý anděli, za mne běž, chrám Páně kde tyčí svoji věž. Na mém místě tam poklekni, mši svatou za mne vyslechni. S obětí Těla a Krve Krista i ta má přijata dozajista. Bohu pak vše, co jsem a co mám, na oltář coby dar vždycky dám.

Delfínovec ganžský a plnicí

pero Pelikán

Když srovnávám první poznámky v záznamníku s hotovou větou, už jsou k nepoznání, a začínám doufat, že ne nadarmo jsem se zavázanýma očima prošel svět. Ne, ne, nekrvácím každou větou, právě naopak, krev se vlévá do žil teprve tehdy, až větu dvacetkrát přepracuji, teprve potom se dostaví pocit, že teď to má cenu. Přeformulovat, nebo zničit.

Plnička s tupými, tvrdými ocelovými hroty, které se stále ježí proti větám, mě dokáže rozžhavit do běla. Ke psaní potřebuji do všech stran rozkmitané, měkké křídlo zlatého pera s pěkným názvem Pelikán, které tu a tam, také na břehu Gangy, namáčím do malého indického kalamáře a pozoruji přitom delfínovce ganžské, kteří se potápějí a zase vynořují na říční hladinu. Často mě v noci ze sna vytrhne bušení srdce, bloudím bytem a hledám své pero, které jsem určitě dal na své místo, které jsem večer pečlivě uložil do pěkné, kašmírové, ručně malované krabičky s výjevy gazel, které se pasou nebo běží savanou.

Bělost křídy

Hannes Felfernig a Alberta Felfernigová se při zápisu do školy s křikem vzepřeli na naolejované černé dřevěné podlaze ve školní chodbě a do třídy museli být vtaženi učitelem a matkou. Na jejich skučení a kvílení, které mi zní v uších dodnes, jsem si vzpomněl za děsuplného řevu prasat, vlečených z chléva na zabijačku na konopném, výkaly zamazaném provaze, uvázaném pod růžovou spodní sanicí zvířat.

Měli jsme jít do kina Apollo na Pověste ho vejš s Clintem Eastwoodem, řekl jsem svým spolužákům, když jsme šli přes železniční most kolem plakátovací plochy kina do obchodní školy. Můj školní nepřítel mě pak tahal za ucho tak, že jsem s brunátným obličejem stál na špičkách na asfaltu, a on pořád dokola vřeštěl: Pověste ho vejš!

Velikonoční zvony odletěly

André Breton Co brání Unikovi v pohlavním styku v kostele?

Pierre Unik To mě vůbec nezajímá.

Jacques Prévert Nezajímá mě to kvůli zvonům.

Raymond Queneau Nechodím nikdy do kostela, a také proto tam nikdy nevkročím.

Benjamin Péret Nemyslím na nic jiného než na pohlavní styk v kostele a mám na něj velkou chuť.

André Breton Ztotožňuji se naprosto a zcela s Péretovým názorem a přál bych si, aby se tak co nejrafinovaněji stalo.

Benjamin Péret Velmi rád bych při této příležitosti znesvětil hostie a pokud možno zanechal ve zlatém kalichu exkrement.

Z německého originálu Leichnam, seine Familie belauernd (Suhrkamp Verlag, Frankfurt am Main 2003) přeložil Miroslav Zelinský, modlitby Barbora Vacková. Vydání ukázky umožnilo Rakouské kulturní fórum v Praze.