Vidět, vědět nebo pochopit?

Populárně-vědecké filmy mají v Olomouci dlouholetou tradici. Zdejší festival prezentuje tyto dokumenty už od šedesátých let minulého století. Od roku 2007 převzala jeho organizaci Katedra divadelních, filmových a mediálních studií Univerzity Palackého a jeho heslem se od té doby stalo „vidět a vědět“. Pomocí viděného se dozvědět něco nového. Programově se tak přehlídka vymezuje proti autorsky zaměřenému festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, který proslul mottem „myslet filmem“. Jakkoli jsou obě hesla obecná, vymezují typ filmů, na který se zaměřují. Zatímco v Jihlavě najdeme filmy, u kterých je důležité hlavně pojetí a způsob uchopení nějaké myšlenky či tématu, v Olomouci jde přednostně o téma samotné. Zdejší filmy tak nabízejí každoročně velmi různorodá témata, od přírodopisných snímků po snímky z produkce BBC či NASA; například letos si návštěvník mohl vybrat z tak disparátních témat, jako byl autismus, bioakustika pojednávající o zpěvu zvířat, fraktály v přírodě nebo anarchie či squating ve filmu. Nabízí se otázka, pro koho je tato tematická změť vlastně připravená. Pro odborníky v dané oblasti? Na to je myslím přehlídka příliš populárně pojatá. Odborníci na určitou problematiku vyhledávají spíše konkrétní, specializovaná témata, na která jsou prezentované filmy moc obecné. AFO míří svou různorodostí a hlavně na širokou veřejnost. To mi potvrdil i olomoucký blok filmů o autismu.

Jaký je svět podle Rainmana?

Většinou se jednalo o dokumenty připravené pro televizi, u kterých šlo hlavně o představení této zvláštní nemoci nejširší veřejnosti. Forma byla kolísavá, stejně jako úroveň snímků. Britský TV dokument Skutečný Rainman (2006, r. Sarah Feltesová) lehce skandalizuje osobnost geniálního savanta Kima Peeka, který byl předlohou pro slavnou postavu autistického Rain Mana ve stejnojmenném filmu s Dustinem Hoffmanem v hlavní roli. Jako cvičená opička vystupuje Peek ve stále stejných situacích, kdy na potkání před lidmi žongluje se svou geniální pamětí a vypráví, co přesně se stalo ve sportu či v politice v tom kterém roce. Podobně i další britský TV dokument Brainman: Chlapec s neuvěřitelným mozkem (2004, r. Steve Gooder) prezentuje geniální matematické schopnosti Daniela Tammeta, který trpí Aspergerovým syndromem. Oba snímky bůhvíproč několikrát opakují tytéž scény či situace a dokonce obsahují i navzájem několik identických pasáží. Mnohokrát se přesvědčujeme o Rainmanově i Brainmanově geniální paměti, jako by to byla exotická zvířata, na jejichž show jsme přišli. To, co však z lékařského hlediska porucha autistického spektra přesně znamená, se dozvídáme jen velmi okrajově. Jak vzniká? Jaké obtíže v životě činí třeba Peekovi a jeho otci, který mu obětoval celý život a denně ho obléká a myje? To zazní v dokumentu jen mimoděk. Spíše než odborně působí oba dokumenty (a ten s Peekem obzvlášť) lehce skandálně. Vidět, to ano, ale těžko se z nich něco skutečně dozvíme. Ne všechny dokumenty o autismu se však pokoušely o show. Většina filmů z cyklu držela věcný, informativní tón a zaměřila se na poruchu autistického spektra především u dětí (autisté se vyššího věku dožívají vzácně). Hlavními hrdiny povedeného snímku The Horse Boy (2009, r. Michel Orion Scott) se stali spíše rodiče postiženého chlapce, kteří neváhali vyzkoušet na cestě Mongolskem léčivou moc zvířat a magii šamanských obřadů, které by mohly jejich nemocnému chlapci pomoct. Snímek M. O. Scotta tak nabídl podobně tápajícím rodičům možnou cestu, jak zmírnit příznaky této zatím nepříliš prozkoumané nemoci. Obdivuhodnou trpělivost prokázali rodiče i v čínském dokumentu Děti hvězd (2007, r. Rob Aspey), kteří čekají léta v pořadníku, až na ně přijde řada ve škole Stairs and Rain, jež jako jediná svého druhu v celé zemi pomáhá prostřednictvím behaviorálních technik zmírnit potíže autistických dětí.

In their language

Za nejsilnější v celé sekci však považuji dva zcela nevědecké a „nepopulární“ snímky, které oproti tomu velice osobitě zprostředkovávají svět tak, jak ho vnímají postižení. Tříminutový film Jak se Aleš potkal s Harry Potterem (2007, r. Aleš Koudela; film je dostupný na YouTube) napsal, natočil i vypráví autistický mladík Aleš Koudela. Neskutečné zvraty a nápady, nevšední fantazie a bizarní humor blízký surrealismu („A všechny rostliny byly slepé.“) přibližují autorův vlastní vesmír mnohem sugestivněji než řada informací. Podobně i jedenáctiminutový kreslený snímek A jako autismus (1992, r. Tim Webb) skrze kresby a promluvy představuje sondu do odlišného, autistického vnímání dětí. Namísto „vidět a vědět“ se pro oba snímky hodí spíše heslo „chápat“. Škoda, že festival nepromítl známou fascinující výpověď autistky Amandy Baggsové In my Language (viz článek Miloše Vojtěchovského Broadcast Yourself v A2 č. 6/2009; film dostupný na YouTube), která se snaží v první části svého videa ukázat lidem, jak odlišně vnímá zvuky a materiály kolem sebe, zatímco v druhé se pokouší o pomyslný vzkaz „z druhého břehu“ a „překlad“ svého autistického „jazyka“ do toho našeho.

Filmy (spolu)vytvořené autisty nevyužívají filmové médium pouze jako možnost záznamu předávajícího nějakou informaci, ale pracují s jeho jazykem. A skrze něj nám zprostředkovávají zkušenost, která se nedá omezit na vědění či vidění. Jde spíše o pochopení, které se navíc snaží uvažovat filmově. Fakta se dají v dnešní informační době dohledat, ale vždy jde o to, jak se utřídí, podají a v jakém kontextu se ocitnou. A kdo je zpracovává. Přehlídka AFO bude jedinečná i bez úpěnlivé snahy vytěsnit na okraj autorsky laděné výpovědi o světě kolem. Kde jinde u nás najdeme filmy sdružené konkrétním tématem, třeba autismem nebo zpěvem ptáků? Místo vědět bychom toho mohli jako diváci potom i víc pochopit. Nehledě na to, že by podobné dokumenty dobře rezonovaly nejen na několikadenní jarní olomoucké přehlídce, ale hlavně na kvalitním televizním kanálu typu BBC. To je ale u nás asi hudba budoucnosti.