Hauntologie jako návrat do dětství

Leyland Kirby, anglický hudebník a současný berlínský rezident (který pod pseudonymem The Caretaker položil základy současné hauntologie – hned se dozvíte, co to je) společně s názvem své poslední (čtyřhodinové) desky deklamuje názor, který spojuje celou generaci současných hudebníků: „budoucnost již bohužel není to, co bývala“.

„Kdysi jsme se všichni na něco těšili, měli jsme spousty plánů. Teď jsou všichni pesimističtí a v době, kdy by měli dělat velké věci, jenom stagnují.“ Kirby se v rozhovoru o své poslední desce vyrovnává s pocitem, který je blízký spoustě lidí – v dětství si každý představuje, že bude mít konečně volné ruce a prostor dobýt svět, skutečnost je ale často jiná. Člověk sice volné ruce má, chybí mu ale energie, případně všechny sny dávno ztratil.

Zklamání z dospělosti…

Zklamání z budoucnosti, kterou si člověk představoval jako dítě, je zároveň zklamáním z dospění. Scenárista Charlie Kaufmann svůj režijní debut Synecdoche, New York (2008) zakončuje verbálním propadem přímo do zhmotnělé propasti zklamání a v závěru snímku nechává proplouvat (neznámý) hlas, který vysílačkou ujišťuje hlavní postavu, že „to, co bylo kdysi před tebou, vzrušující, tajemná budoucnost, už je za tebou. Budoucnost už jsi prožil, pochopil – a jsi z ní zklamaný.“

Vnitřní dítě většiny dospělých se snaží vší silou dostat zpátky do dětství, tedy do doby, kdy intenzivní zážitky přicházely v podstatě samy od sebe (protože všechno bylo tenkrát poprvé) a na stimulanty rozjitřující ještě nevyčerpanou fantazii člověk narážel na každém kroku – stačilo zavřít oči, vyjít z domu, na chvíli někam utéct. Touha vracet se do dětství a uměle si vyvolávat zašlé vzpomínky spojuje celý proud hudebníků, které hudební kritika zastřešuje pojmem hauntologie, případně hypnagogický.

Snad nejčitelnějším pojítkem mezi různě znějícími hudebníky hauntologie je záměrné používání rozostřených samplů, případně čerpání z nevídaně širokého inspiračního zdroje – vše je možné použít a větrné mezery v hudební kostře je možné zaplnit jakoukoliv známou hudbou. Příznačné je právě především ono navrtávání zřídel celosvětové hudby, které je posledních několik let snadnější než kdy dřív. Hudebníci se můžou odvolávat na prakticky nekonečné zdroje, uchvacuje je africký disco funk z konce sedmdesátých let, swingové kapely padesátých let, dřevní ambient nebo raritní nahrávky Velvet Underground. Cokoliv, co hudebník zaslechne, matně si pamatuje z dětství, cokoliv, co mu připomíná jeden vzdálený den, může fungovat.

…vyřeší třeba BBC

Existující nahrávky jsou vytrhávány z kontextu, respektive napůl vědomě a napůl intuitivně jsou vsazovány do kontextů naprosto nečekaných. Příznačně tyto tendence ilustruje příběh pracovníků v laboratořích BBC Radiophonic Workshop, kteří na konci padesátých let vytvářeli zvukové efekty pro rozhlasové hry. Technického vybavení studia se jim ale (zcela pochopitelně) zdálo škoda nevyužít, a do podkladů proto začali vědomě vkládat hudbu, která se měla co nejvíc podobat „hudbě budoucnosti“; pokoušeli se zachytit zvuky světa tak, jak budou znít za několik desítek let.

Na anglických dokumentárních filmech a jejich obskurních zvukových doprovodech vyrostla celá generace lidí (a tedy i hudebníků), kteří se ve své tvorbě cíleně snažili evokovat si vzpomínky na dětství právě tím, že hledali hudbu, která pro ně dokreslovala ospalá školní dopoledne u dokumentárních filmů. Dnes hudba ze starých dokumentů BBC vychází v reedicích na vinylových deskách a stala se naprosto legitimním inspiračním zdrojem. Je pokroucená, vsazená do jiných kontextů a ve skladbách sousedí s takovými zvuky, že už vlastně s původní hudbou BBC nemá společného nic – přesto je to pořád ona.

Právě nesnadná rozluštitelnost původních inspiračních zdrojů (které jsou „maskovány“ jiným kontextem) také evokuje dětství, lépe řečeno pocity, kterými člověk prochází v době, kdy se coby dospělý snaží na dětství rozpomenout. Rozhraní spánku a bdění, k němuž je často poslech „hauntology music“ přirovnáván, je analogické k nejistotě, kterou člověk prochází při třídění vlastních vzpomínek. Opravdu se to tenkrát stalo, nebo jsem si to celé jenom vymyslel? A opravdu mi zvuk v téhle skladbě připomíná věc, kterou jsem naposledy slyšel v televizi v mateřské škole?

Když už hudba jednou není

O poslechu hauntologie se mluví jako o „poslechu hudby, která tu ani není“. Může to dobře ilustrovat samotnou žánrovou rozvolněnost, především se ale tahle myšlenka dotýká tendence, kterou hauntologie zlegitimizovala, tedy poslouchat hudbu za jiným účelem, než za jakým byla stvořena. Tento přístup zapadá do konceptu dějin hudby, které jsou spíše dějinami jejího poslouchání a dějinami reakcí na hudbu.

Hauntologie ukazuje hudbu v jiném světle, mění naše představy o tom, co je poslouchatelné – nutí nás nořit se do výukových filmů, sledovat doprovodnou hudbu v dokumentech, odkrývat duchařské praktiky v současném ambientu, hledat inspiraci v každém zvuku, na který člověk narazí. Právě na hudbu, která člověka donutí změnit posluchačské návyky, se pak nikdy nezapomíná – často na ni ani zapomenout nelze, nakonec je totiž všude kolem nás, podobně jako „hlas zpěváka, který producent dubového tracku prostě smazal“.

Mnozí čtenáři hudební blogů hauntologii označují za výmysl kritiků, svěřují se, že „pátrali několik hodin, ale nezjistili, co to hauntologie je“. Nejvíce se nabízí tato definice: hauntologie je pocit nebo vzpomínka. Neurčitá a rozmlžená, každopádně několikrát prožitá.

Autor je hudební publicista.