Hledání významu

Sigmund Freud kdysi napsal článek, který v průběhu času zcela zapadl. Jmenoval se O typech neurotického onemocnění. Zapadl proto, že si to Freud z velké části přál. Poměrně neochotně a s pocitem „nevelké teoretické hodnoty“ se v něm totiž věnoval tomu, co považoval za druhotné –vnějším okolnostem vzniku neurózy. Ve Freudově době se vedl – a vlastně i v naší době se stále vede – zásadní spor, zda psychické onemocnění vzniká z vnitřního deficitu, nebo protože nás vnějšek, tak řečený reálný svět, nějak poškozuje. Freud v článku nabádá, abychom se ve svém myšlení „vzdali tohoto neplodného protikladu“, a jelikož byl považován za velkého příznivce první varianty, pro pořádek vyjasňuje, jakou roli při vzniku neurózy vnější faktory hrají.

Netykavka a zagorka

Nalézá čtyři typy vnějších spouštěčů neurózy, přičemž ale druhé dva jsou jen jakési subtypy prvých dvou, takže si věc můžeme zjednodušit a říci, že z hlediska role vnějšku existují jen dva druhy neuróz. Jeden typ neurózy vzniká tak, že lidskému subjektu je cosi uspokojujícího nabídnuto a posléze je mu to odepřeno (primárně je to jistě pramateřský objekt). Jedinec na situaci pak reaguje buď vystupňováním snahy po dosažení odepřeného, sublimací (zaměněním cíle za jiný, podobný, dosažitelný) nebo odvratem od reality (řešení patologické).

Druhou základní variantou iniciace neurózy „z vnějšku“ je, že subjekt čelí nějaké vlastní bytostné touze, nějakému chtění, jež přichází, aniž by realita toto chtění nějak sama iniciovala, načež subjekt pro toto chtění hledá nějaké řešení, nějaké vyústění a za tím účelem se pokouší pře/tvořit sebe či realitu, přičemž naráží na potíže, neboť realita není na plnění dráždící touhy – kupodivu – nějak nastavena nebesy.

První neuróza je situací, v níž je realita jakousi potrhlou holkou, která nejdřív na diskotéce svádí, naslibuje a pak, když přijde na věc, se cuká a dělá zagorku. Druhá neuróza je situací, kdy je realita už od počátku netykavka a svině, ale právě to nás na ní z nějakého neznámého důvodu dráždí a právě proto ji chceme dostat.

Zapomeňme nyní prosím na spor, nakolik je tento popis užitečný při výkladu etiologie neurózy, neřkuli pro její terapii. A povšimněme si jaksi holé struktury obou situací. Nepřipomínají vám ty dvě kostry, z nichž si odmyslíme neurotické maso, cosi důvěrně známého? Vám, kterým je aspoň třicet, to už určitě docvaklo. Těm mladším napovím, že první model nápadně připomíná uspořádání společnosti v socialistických režimech, jež vznikly v Evropě podle sovětského vzoru ve druhé polovině 20. století, a model číslo dvě zase jako kdyby popisoval fungování běžného kapitalistického systému, tak jak ho známe ze své současné všednosti.

Dvě reality

Jsem tak trochu milovníkem analogií „psychické – sociální“, a tak mi dovolte krátce upozornit na nejzákladnější podobnosti: socialistický režim vznikl jako systém slibující řešení rozporů kapitalismu, a tedy i všech sociálních problémů. To byla ona „diskotéka“, ono nalákání, ono nastavení pramateřského ideálu. Avšak vzápětí bylo řečeno (a pečlivě realizováno), že „něco bude“, teprve až něco nebude. Nejen že byl oddálen ideální cíl, ale i sama cesta k němu měla být realizována jako závažné odpírání všeho možného – nejprve je třeba něco jedněm vzít (kapitalistům), nejprve je třeba se uskrovnit a nasadit síly (mobilizace budovatelské éry), nejprve je třeba akceptovat nedostatkový konzum, aby mohl přijít konzum dostatkový, ba překonání konzumu jako takového a tak podobně. Lidé na tuto situaci – mimochodem – reagovali přesně dle Freudova personálního modelu: stupňovali své úsilí získat, co je slíbeno a odepřeno (budovatelské nadšení, chalupářská a kutilská improvizace, úporná tour po obchodech čelících problémům se zá­sobováním), a v určitých případech též volili útěk do jinosfér.

Co je zajímavé, že druhá „neurotická struktura reality“ tolik připomíná uspořádání kapitalistické: systém zde nic neslibuje, ale vytváří takový typ reality, která na jedné straně svou strukturou nevychází vstříc lidské touze (kapitalistická strukturální nejistota šťavící z lidí výkony), na straně druhé však (pravda, to přišlo až s vývojem) realitu konstruuje tak, aby vytvořila iluzi, že touha je ukojitelná, když ji člověk trochu přeformátuje, reifikuje, načež učiní nějakou akci, nějaký výkon – vydělá peníze – a touhu pak ukojí na spotřebitelském trhu, jakoby v náhražce.

Nerad bych se dnes pouštěl do debat, který systém ze dvou představených je lepší, etičtější, svobodnější, efektivnější či cosi podobného. Chci se soustředit na jinou – podle mne mnohem zajímavější – skutečnost. A to, že oba systémy, ač plodí každý jinou realitu, jsou v jakémsi radikálně psychoanalytickém (či přesněji psychoanalyticko-strukturalistickém) smyslu strukturovány stejně: neuroticky.

Choroba jako lék

O stejnostrukturaci kapitalismu a socialismu již psali mnozí – například filosof Václav Bělohradský často píše o tom, že oba systémy jsou dvěma verzemi stejné modernistické podstaty, a obejde se přitom kupodivu i bez Freuda. Ale mne zaráží vlastně jiná věc. Ani ne tak stejnost, nýbrž ona neurotičnost.

Proč má modernita potřebu realizovat se vytvářením neurotických strukturálních podmínek? Patří to k její podstatě? Je v tomto smyslu „chorobností lidské subjektivity převedenou do kódu dějinnosti“? Je jakýmsi psychodramatem, které člověk rozehrál na scéně dějin, aby dal vyvstat pradávné lidské tenzi vznikající z nekompatibility subjektivity a přírodnosti? Přijměme prozatím takovou nějakou odpověď, neboť se mi nezdá, že došli-li jsme až takto daleko, máme šanci učinit cokoli jiného.

Ale pak nás nutně čeká úvaha finální a fatální: existuje možnost léčby? Existuje nějaké řešení, které by člověka zbavilo potřeby manifestovat svou nekompatibilitu s přírodou v dějinnosti (o zrušení této nekompatibility vůbec nechci blouznit) a přimělo ho tak opustit neurotické strukturování reality? Anebo se snad musíme smířit s nezrušitelností oné potřeby a máme napnout síly k otužování lidstva, ke kreativitě v únikových strategiích, zkrátka k natrénování, jak se vyhnout bolesti v podmínkách bolest předurčujících?

Odpovědi budou asi odviset od vnitřních dispozic, tužeb a strachů každého z nás. Dovolte mi však jako freudiánovi říci závěrem jednu, zcela záměrně poněkud tajuplnou větu: vždy je tu možnost, že jisté uvedení bolesti i reality, jež má v sobě bolest zakódovánu, do příběhu, do výkladu, mění zdánlivě zacyklenou a neřešitelnou situaci revolučním způsobem.

Ano. Dnes, po zkušenosti obou neurotických realit, jde o to pochopit, že nic – ani touha, ani realita, ani utrpení – není tak podstatné jako naučit se přisuzovat tomu všemu význam. Pak se choroba, tak řečená subjektivita, snad může stát sama sobě lékem a všeobecným osvobozením.

Autor je absolvent mediálních studií.

Kresba David Böhm