Mají porobené národy právo snažit se o to, aby vedly normální život, nebo je jejich jediným osudem neutuchající boj za nezávislost? Toto dilema řešil 23. května Azmi Bišára ve svém komentáři s názvem Chceme žít! na stránkách deníku al-Ahrám. Zmíněný problém rozebírá samozřejmě na příkladu Palestinců a jeho text je v první řadě kritikou politiky současného předsedy vlády Palestinské samosprávy Saláma Fajáda. Výše jmenovaný politik a bývalý představitel Světové banky razí tezi o nutnosti vybudování státního aparátu, infrastruktury a ekonomiky tak, aby byli Palestinci připraveni na řízení vlastního státu po vyhlášení nezávislosti. Pro svůj konstruktivní přístup se stal oblíbencem mezinárodního společenství. Rovněž svým způsobem zkomplikoval situaci Izraelcům, pro které je nyní složitější líčit palestinské představitele jako bojovníky a teroristy, s nimiž nelze rozumně jednat. Podle Azmiho Bišáry je však takový přístup naprosto chybný. Fajád a jemu podobní se stali rukojmími Izraele a Západu. Právě od nich totiž získávají jediný zdroj legitimity. Od vlastních lidí se přitom naprosto vzdálili. Salám Fajád si vysloužil přezdívku „palestinský Ben Gurion“ a nálepku umírněného politika. Stačí však drobné zostření diskursu či zaujetí asertivnější vyjednávací pozice a rázem bude označen za radikála, se kterým není jednání možné. Ještě horším Fajádovým prohřeškem je však podle Bišára to, že jeho politika zakrývá skutečnou, velmi neutěšenou situaci běžných Palestinců. Díky Fajádovi přetékají obchody v Rámalláhu zbožím a tamní ulice a restaurace pulsují životem. Většina návštěvníků tak získává dojem, že je řešení palestinského problému po ekonomické stránce prakticky na dosah. To ovšem snižuje aktuálnost politického řešení. Palestinská kauza se nyní stala obětí public relations, ryze americké disciplíny. Mediální obraz problému je tak stále častěji symbolizován záběry Palestinců posedávajícími pod olivovníky nad talířem národního jídla „musachan“. Jenže tato idyla je vydána na milost a nemilost okupační moci. Je totiž odvěká pravda, ze není možný život pod okupací bez boje proti okupaci. Trvale podrobené lidi totiž žádný život nečeká, uzavírá autor.
Zatímco Salám Fajád pracuje na svém projektu budování palestinského státu, několik milionů Palestinců žije v dlouhodobém exilu, zejména v okolních arabských zemích. K jejich největší integraci došlo v Jordánském hášimovském království, kde dnes Palestinci tvoří více než polovinu populace. Pro řadu původních obyvatel království, kteří se rekrutují většinou z beduínských kmenů, je tato situace dlouhodobě neuspokojivá. Předpokládají totiž, že po vyhlášení palestinského státu a uzavření konečné dohody s Izraelci podstatná část Palestinců ze země odejde a původní Jordánci tak opět budou tvořit ve „své“ zemi většinu. Zablokování procesu však vyvolává u velké části Jordánců rostoucí nervozitu. Svědčí o tom prohlášení vlivné skupiny vysloužilých důstojníků na serveru Ammon ze začátku května. Důstojníci, kteří tradičně pocházejí právě z řad původních Jordánců, se rozhodně ohrazují proti současné jordánské vládě, jež se podle nich nedostatečně brání izraelským záměrům, majícím vést k vyhnání Palestinců na území dnešního Jordánska, kde následně vznikne „náhradní palestinská vlast“. Důstojníci varují, že vláda rezignovala na udržení původní podoby Jordánska jako kmenové konfederace v čele s hášimovskou dynastií. Ohrazují se také proti pokračující demokratizaci, která vede k faktickému zvýšení vlivu Palestinců. Bezprecedentní byl v prohlášení i útok na královnu Ranju, která je sama palestinského původu. Rozlícení důstojníci mezi řádky vyzvali krále Abdulláha II., aby si doma udělal pořádek a roli určenou mu ústavou vykonával sám a bez manželky.
Rok 1994 znamenal začátek konce Arabů. Alespoň pro syrského básníka Nizára Qabbáního, který tehdy napsal báseň Kdy oznámí smrt Arabů?. Populárního barda tehdy k napsání pesimistických veršů přiměl mír uzavřený mezi Palestinci a Izraelci a následně mezi Jordánci a Izraelci. Tento krok měl být zradou, která předznamenala konec arabského národa. Podle komentátora Džiháda Cházina z listu al-Haját nabyla Qabbáního slova znovu na aktuálnosti. Ve svém pravidelném sloupku z 22. května tvrdí, že se chmurná předpověď syrského básníka už naplnila. Nejedná se přitom o ukvapený soud, ale o závěr dlouhodobého pozorování. Autor vzpomíná na začátek svého novinářského působení v sedmdesátých letech, kdy pokrýval problematiku Západní Sahary. Je příznačné, že v roce 2010 je tento problém stejně daleko od svého vyřešení, jako byl tenkrát. Ze západní výspy arabského světa se komentátor pohybuje směrem na východ, aby čelil stále stejné míře zklamání. Libyjská diktatura, egyptské nezdařené ambice stát v čele „arabského národa“, občanská válka v Súdánu, nekonečný boj Saúdské Arábie proti terorismu, kuvajtský nezdařený pokus s parlamentarismem, okupace Iráku, tyjící z vnitřních neshod a sektářství, radikálně umíněná Sýrie, roztříštěný Libanon, nevyjasněná identita Jordánska a národněosvobozenecký boj Palestinců, který byl zmařen kvůli vnitřnímu rozkolu. Ke komu se Arabové mají obracet pro inspiraci či pomoc? K Íráncům, kteří jako ropná velmoc pro sebe ani neumějí zabezpečit dostatek nafty a kteří jsou vnitřně rozpolcení a svorně nenávidění většinou lidstva? Nebo k Turkům, kteří k Arabům natahují přátelskou ruku, ale brzy poznají, že pro ně Arabové nejsou partnery? „Až oznámí smrt Arabů, na kterém hřbitově je pohřbí? Kdo bude jejich smrt oplakávat? Nezbudou po nich dcery ani synové. Nebude žádného truchlení, ba ani nikoho, kdo by truchlil!“ končí citací Qabbaního básně komentátor Cházin svůj článek.