Knihu Tam, kde jsou tygři domovem lze číst jako mnohohlasý román o nejrůznějších druzích divočiny: o džungli amazonské, která se stále marněji vzpouzí svému industriálnímu zneužití, o džungli rozpadajícího se světa křesťanských hodnot a přicházejícího osvícenství nebo o džungli, již si každý nosíme v sobě. Tam, kde jsou tygři domovem, nemusí být totiž vždy dostatek místa pro člověka. S autorem přinášíme rozhovor na stranách 24 a 25.
Román Jeana-Marie Blas Roblèse působí majestátně už svým rozsahem a hned první nahlédnutí do rozmáchlé kompozice, sestávající z několika paralelně se rozvíjejících linií, naši domněnku o výrazných autorských ambicích jen potvrdí. Téměř sedm set stran potištěných poměrně malými písmeny nabídne pozornému (a chvílemi možná i nezbytně trpělivému) čtenáři mnohé: rekonstruovaný životopisný spis věnovaný jezuitskému vědci a věhlasnému učenci své doby, Athanasiu Kircherovi, dobrodružný příběh z nitra amazonské džungle, intelektuální disputaci o hraničních možnostech originality a nevinnosti, respektive nevyhnutelnosti plagiátu či akčně-detektivní thriller z prostředí brazilské politiky.
Nekonečná schopnost vytvářet příběhy
V rychlém sledu, který jen málokdy připouští čtenářovo znavení, tak text střídá jednotlivé linie, které, jakkoli od sebe vzdálené, spojuje důkladná síť souvislostí a paralelismů. Ačkoli se tak leckdy jedná o značné přesuny v čase (ze 17. století přeskakujeme do současnosti), i v prostoru (barokní Evropu střídá urbánní i přírodní džungle Brazílie), Blas de Roblès neustále drží koherenci celého románu pevně v rukou a jednotlivé příběhy dávkuje s přesností nejzkušenějšího televizního producenta, který pečlivě odměřuje každotýdenní pravidelnou dávku emocí.
Vyprávění o jezuitském učenci, který domněle rozluštil hieroglyfy, hovořil bezpočtem jazyků a vynalezl desítky roztodivných zařízení, je tak rámováno osudy Eléazarda von Wogau, badatele, který se dnes Kircherem důkladně zabývá. Právě jemu byl svěřen úkol připravit k vydání spis jednoho z Kircherových žáků, který po vzoru těch nejzářnějších hagiografií líčí osudy a zázraky svého učitele. Eléazardova bývalá manželka, paleontoložka Elaine, vyráží do džungle s vidinou výjimečného nálezu unikátních zkamenělin a jejich dcera Moéma, těžce se vyrovnávající s rozchodem rodičů, se bez jakéhokoli směru potácí od jednoho drogového večírku k druhému.
Rozvětvené zahradní cestičky jednotlivých linií se důkladně proplétají a prostřednictvím důmyslně konstruovaných řetězců vedlejších charakterů a dějových paralel se neustále střetávají: jednou je to křížení mimoúrovňové, to když se zrovna akcentovaná linie pohybuje nad společnou motivickou parcelou, jindy dojde na přímé setkání, kdy okamžik střetnutí promění další směřování všech zúčastněných příběhů. „Nekonečná schopnost vytvářet příběhy“ byla tím, co k jezuitskému vědci záměrných i nezáměrných omylů připoutalo Eléazarda von Wogau. Není, zdá se, nepatřičné odůvodňovat obdobně fascinaci románem Blas de Roblèsovým.
Babylon jazyků i žánrů
„V tento den, jenž jest zasvěcen svaté Jenovéfě, třetí to den léta Páně 1690, já, Caspar Schott, sedě kterak jakýs školák za jedním ze stolů v naší knihovně, jejímž jsem správcem, počínám úkol vypravování po všech stránkách příkladného života ctihodného otce Athanasia Kirchera. Tento muž, jehož poučné dílo vtisklo našim dějinám pečeť rozumu, ve vší pokoře skryl se za své knihy: snad tehdy dojdu uznání, a o to ve své duši usiluji, když jemně poodhalím onu roušku & skrovně osvětlím osud, jejž sláva již nyní & navěky nesmrtelným učinila,“ zahajuje Kircherův žák svůj vzpomínkový spis, a je to právě tato autorova suverénní práce s nejrůznějšími jazykovými vrstvami, která zpřehledňuje jinak leckdy dosti komplikovaný, neustále přerušovaný, přeskakující sled vyprávění.
Působivou stylizací do mluvy vzdálené nám na čtyři staletí, jež dala náležitě vyniknout překladatelské akribii Ladislava Václavíka, ale diferenciační lišení jednotlivých příběhů nekončí. Vybrané cesty jsou lemovány žánrovými patníky, zdánlivě pevně vymezujícími hranice přípustného, občas na některé cestě potkáme důkladné vydláždění, to když sledujeme postupně gradovaný příběh pádu zlotřilého guvernéra, jindy čtenář jen kodrcavě poskakuje po kočičích hlavách Eléazardova fragmentárního zápisníku.
Omyl jako poslední obrana
Postrádalo by valného smyslu pokoušet se o jakékoli shrnující popsání všech těch tematických polí, jimiž vyprávěcí cestičky Blas de Roblèsova románu procházejí. Jistě, některé cesty jsou lépe osvětlené, některá pole pozorněji obdělávaná, přesto však těžko vybírat, kterým přiřknout vyšší důležitost. Jednotlivé příběhy o to, zdá se, vlastně ani nestojí, pokojně koexistují a společně vytvářejí strhující labyrint, který přímo volá po znovuprocházení, po opakovaném čtení.
Nesporně výsadního postavení se ale dostává linii kircherovské, jako jediné přítomné ve všech dvaatřiceti kapitolách. Ta líčí osudy onoho omylného jezuity, který ve své době patřil mezi nejváženější myslitele a který se prakticky ve všem svém počínání pletl. Jak se brzy dovídáme, pro Kirchera i omyl může být záměrnou strategií obrany, možná jednou z těch z posledních, nejzoufalejších. Právě Kircherovo působení, jeho cílené vzdorování nastupujícímu věku racionality, který představuje konec jedné epochy, reprezentuje ono skryté jádro celé tygří románové kompozice.
Přespolní
Blas de Roblèsovo mnohostupňové odkazování, propojování a parafrázování se ale nijak neuzavírá pouze dovnitř románu, desítky a stovky intertextových odkazů nabízejí další možnosti čtení. „Abychom si mohli dovolit jednu jedinou větu bez uvozovek, museli bychom si pamatovat všechno, co kdy bylo napsáno či řečeno, a to od počátku věků!“ argumentuje v debatě o plagiátu Eléazardův přítel Euclides. Blas de Roblès některé své zdroje a vzory uvádí přímo, dočkáme se dle očekávání Eca i Borgese, dojde na Calvina i Conrada.
Závisí už pak jen na rozpoložení každého čtenáře-výletníka, rozhodne-li se do svého procházení se světem, kde tygři jsou domovem, zahrnout i tyto míhající se přespolní cestičky postmoderny. Nutno ale k autorovu dobru připočíst, že snad nikdy nepůsobí bezúčelně, nikdy nesklouzávají k pouhé intelektuální exhibici. Nabízejí další klíče ke čtení, elitářsky ale nevyžadují, abychom se je všechny snažili rozluštit.
„Jakmile si člověk začne se životopisem, musí se smířit s rolí Sancha Panzy,“ říká jedna poznámka z Eléazardova zápisníku a je možná na místě obdobné tvrzení vztáhnout i na celý Blas de Roblèsův román. Mnohostěnný tvar celé jeho příběhové kompozice se brání jednoduchému uchopení a rozluštění, na to je příliš komplexní a proměnlivý. Blas de Roblèsovo desetileté potýkání se s Kircherem dalo vzniknout působivému textu, který nejenže nabízí celý katalog strhujících příběhů, ale pokouší se i sdělovat něco obecnějšího. O možnostech a limitech literatury, dějin i každého jednotlivce.
Autor je bohemista.
Jean-Marie Blas de Roblès: Tam, kde jsou tygři domovem. Přeložil Ladislav Václavík. Host, Brno 2010, 680 stran.