Vůle uchopit celistvost světa

Práce na díle rozsahu románu Tam, kde jsou tygři domovem jistě vyžaduje pevné odhodlání a závazný řád, důslednou autorskou sebekázeň. Jak píšete? Tvoříte nepřetržitě, dodržujete určité penzum stránek denně, nebo upřednostňujete spíše nahodilý režim, někdy více, někdy méně?

Už velmi brzy ve svém životě jsem se naučil pevné disciplíně. Chcete-li jakýkoli text kdy dokončit, nikdy nesmíte čekat na inspiraci, nic takového neexistuje, nic takového nikdy „nepřichází“. Když se rozhodnu psát, v sedm hodin sedím za stolem a píšu, třeba i přes celý den a skrze noc. Někdy to jde lépe, někdy ne tak dobře, ale zásadní je se o to neustále pokoušet. Nekladu si před sebe cíle jako „dnes musíš napsat patnáct stránek“. Jediným imperativem je „musíš psát“. Když to nefunguje, pak edituji už napsané, opravuji nedostatky, rozvíjím naznačené náčrty, a to mi nabízí příležitost uvažovat nad dalším směřováním připravovaného textu. Psaní je pro mě takové tajemné a rozvážné bojové umění.

Při pohledu do vašeho životopisu se nabízí otázka, kde při vší té činnosti na psaní berete čas? Stručný výčet vašich profesí uvádí podmořskou archeologii, redakční vedení odborného časopisu či učení… Snažíte se psát neustále, nebo je to vždy jednou za čas cílené rozhodnutí „teď mám psát, teď budu pracovat na románu“?

Když jsem začínal připravovat Tygry, musel jsem kvůli tomu opustit své tehdejší zaměstnání. Do té doby jsem učil francouzštinu na Tchaj-wanu, ale abych vůbec měl šanci ten román vytvořit, rozhodl jsem se zanechat výuky a věnovat se plně psaní. Tou dobou jsem se těšil té radosti, že jsem byl ženatý a moje žena mě milovala dost na to, aby respektovala, že jen píšu a nevydělávám žádné peníze. A dnes je to podobné. Už roky se snažím organizovat si svůj čas tak, abych v něm nacházel dostatek možností jen a jen pro psaní. Když mám psát, musím všeho ostatního nechat, zavřít se do své domácí knihovny a pracovat; tři, čtyři měsíce nedělat nic jiného. No a potom? Potom si třeba jako teď vyrazím do Prahy. Na cestách nepíšu, spíš sbírám nápady, zapisuju si poznámky, drobnosti a jednotlivosti…

Píšete na papír, nebo rovnou do počítače?

Na papír, potřebuju si neustále k napsanému něco poznamenávat, připisovat, přikreslovat. Vždycky, když mám pohromadě tak tři stránky, jdu s nimi k počítači a začnu je přepisovat, skládat do nějaké ucelenější podoby. A právě tímhle psaním, tímto procesem „překladu“ vzniká ten opravdový text. Přechod z papíru do souboru je tím okamžikem, kdy upravuji, leštím, vylepšuji nedostatečné formulace. Tady možná probíhá to vlastní kreativní psaní. V téhle fázi převodu od poznámek k textu, z papíru do počítače. Už samotné psaní na klávesnici převáděnou materii proměňuje. Nikdy doslovně nepřepisuji, v takových chvílích se fráze či jen jednotlivá slova přeměňují v celistvější věty, v text. Když připravuji první verzi na papíře, nezáleží mi tolik na gramatice, na rytmu, nevadí mi opakování slov a stylistické nedodělky. Důležité je nepřestávat, psát dál, vytvářet onen základ. Na čištění bude ještě času dost.

V románu se dovídáme, co na Athanasiovi Kircherovi lákalo jednoho z vašich vypravěčů, Eléazarda von Wogau, byla to prý ona „nekonečná schopnost vytvářet příběhy“. Čím ale ten jezuita-všeuměl fascinoval vás?

Prvně jsem se o Kircherovi dočetl někdy v roce 1972, 1973, byl jsem tou dobou ještě studentem filosofie a šťastnou shodou náhod jsem narazil na pár stránek shrnujících biografii jezuitova života. V ní se argumentovalo, že Kircher byl nejslavnějším vědcem 17. století, dozvěděl jsem se z ní, že napsal čtyřicet knih, vynalezl řadu přístrojů, hraček… a že se ve všem mýlil.

Dnes je Athanasius Kircher úplně zapomenut, vyloučen z dějin vědy, a je to pochopitelné, protože vědě v jejím růstu nijak nepomohl – na rozdíl od svých současníků, jako byli Leibniz, Torricelli, Spinoza či Descartes, se ve všem pletl. A to mi na něm bylo sympatické, ta jeho donkichotská existence, ten jeho boj s novým světem, souboj s nadcházejícím věkem racionality a vědy. Kircher se snažil zachránit ten stávající, starobylý svět kuriozit a zázraků. Svět Rinascimenta, renesance. To vše mě přivedlo k záměru transformovat tohoto mýlícího se vědce v literární postavu, v Dona Quijota sedmnáctého století.

Jakým způsobem jste při svých kircheriánských studiích postupoval?

Dostalo se mi příležitosti prožít dva roky v provensálském Nîmes, kde se nachází knihovna, v níž Kircher pracoval, když pobýval v nedalekém Avignonu. V této knihovně jsem nalezl všechny Kircherovy spisy, téměř unikátní kolekci. Celé ty dva roky jsem tak strávil studiem Kircherových textů, čtením těch čtyřiceti svazků, zkoumáním jeho představ a zápisků o Číně, hieroglyfech i Babylonu, jeho náhledů na náboženství, filosofii a Boha. Studoval jsem jeho korespondenci, dopisy, které si vyměňoval s nejvýznačnějšími mysliteli své epochy, a nacházel jsem přitom mnoho zajímavého a neznámého.

Narazil jsem třeba na zásilku, kterou Kircherovi poslal jeden antikvář z Prahy. Psalo se v ní: „Vlastním knihu, jež pochází z majetku Rudolfa II. a je sepsána jazykem, který nikdo nedokáže přeložit. Obracím se tak na vás coby znalce mnoha jazyků, rozluštitele hieroglyfů, zda byste nebyl té laskavosti…“ A Kircher mu odepsal, že se na text rád podívá, ale nikdy k tomu nedošlo, kniha se ztratila a zůstala nezvěstná až do roku 1912, kdy ji jeden Američan nalezl v odlehlém sicilském klášteře. Ten text, Voynichův manuskript, zůstává dodnes nerozluštěný. Dohady o autorství knihy se různí, největší shoda ale panuje v tom, že se vlastně nejspíše o žádný skutečný jazyk nejedná, že je to dobový, z 16. století pocházející falzifikát, působivá nápodoba alchymistických spisků.

A jak jste pak rozhodoval, co ještě do románu použít, kde se zastavit, co nechat stranou?

Nezbylo mi než přísně vybírat, mísit zajímavosti a klíčové momenty tak, abych přemírou faktografie nebránil literatuře. Nejdůležitější bylo nahlédnout a snažit se zprostředkovat ten hlavní Kircherův impuls vrátit se k „bezproblémovým“ počátkům světa, k oné jednotě v Bohu, jednotě v jazycích, k ztracené harmonii Ráje.

Proměňoval se nějak váš pohled na Kirchera s tím, jak jste se do studií jeho osobnosti, díla a doby ponořoval stále hlouběji?

Postupně jsem se – jak už to při téměř každém detailnějším zkoumání bývá – dovídal, že to s Athanasiem Kircherem bylo ještě o něco složitější, než jsem si původně myslel. Někdy se opravdu jen mýlil, pletl se, jako se pleteme občas všichni. Mnohem častěji se ale mýlil záměrně. Snažil se totiž ochránit náboženství, dobře pochopil, že nová doba, reprezentovaná oním vědeckým paradigmatem nových učenců a vynálezců, totiž nadcházející osvícenství, představuje pro křesťanství velké nebezpečí. Našel jsem nějaké Kircherovy dopisy, ve kterých doslova píše: „Vím, že Galileo Galilei má pravdu, vím, že Země není středem všeho. Nikdy to však nenapíšu, nikdy to veřejně nepřipustím. Bylo by to příliš nebezpečné.“ Kircher místo toho proti Koperníkovu a Galileovu heliocentrismu podpořil mylný model Tychona Brahe. Jen aby uchoval ten stávající, původní náboženský svět, svět křesťanské jednoty a nezpochybnitelnosti.

Říkal jste, že pro vás bylo nutné zabránit tomu, aby fakta převládla nad fikcí. Moderní historický román takové otázky přímo akcentuje, leckdy se nemaskovaně táže, nakolik je smysluplné či vůbec možné pokoušet se o přesnou historickou relevanci. Jak vnímáte ten vztah historie a fikce vy?

Jakákoli úplná historická věrnost rozhodně není mým cílem. Spojení historický román mi ostatně zní trochu jako protimluv. Román je přece fikce – literatura, ne věda – dějiny! Nepokoušel jsem se psát Kircherův životopis, chtěl jsem napsat román o jezuitském Donu Quijotovi 17. století.

Mluvil jste o zdrojích Kircherovy linie, čím jste se ale nechal vést při vytváření oněch paralelně vyprávěných příběhů odehrávajících se v dnešní Brazílii? Kde jste se inspiroval při popisu rituálů původních kmenů či odkud jste čerpal pro své líčení způsobů života a přežívání ve slumech?

Dva roky jsem žil v Brazílii, a měl jsem tak příležitost sledovat brazilské reálie přímo z první ruky. Řada těch věcí je samozřejmě fikce, ale všechna ta fikce vyrůstá z reálného nebo historického substrátu, který jí dodává na opravdovosti. Třeba ten domorodý kmen, který se nikdy nepotkal s naší civilizací, není žádným literárním výmyslem, nedávno byl zrovna jeden takový objeven hluboko v amazonské džungli. Bavilo mě – a je to myslím substanciálně pravdivé, možné – uvažovat, jak by takový kmen ovlivnilo dávné setkání s misionářem disponujícím, jak bylo v té době docela běžné, některým z Kircherových spisů. I v tom je celý román vlastně takovou hrou, hrou s reálnými prvky, domýšlenými pravděpodobnostmi a fantazií.

Pseudonym jste si zvolil podle Cervantesova vydavatele, motto románu i jeho titul pocházejí od Goetha… Nabízí se tak otázka po vášem vztahu k literárnímu kánonu evropské vzdělanosti…

Je to náš společný základ, je to naše sdílená vlast, protože pro mě vlast představuje jazyk a jeho literatura. Nechci se ale omezovat jen na kontext evropský, platí to pro literaturu jako takovou. Literaturu jihoamerickou, čínskou… všechny literatury jsou mi blízké a jsem přesvědčen, že veškeré literatury bez rozdílu by měly být součástí nás všech. A když se ptáte přímo na Cervantese a Goetha… O Donu Quijotovi už jsme mluvili, Goethův výrok, že „nikdo se neprochází beztrestně pod palmami/ a není pochyby, že se i názory mění v zemi,/ kde jsou domovem tygři a sloni“, lze vyložit několika způsoby: důležitý je pro mě výklad tohoto tvrzení coby kritiky exotismu, ale klíčový je pro román i onen obraz tygra. Je tomu tak díky Borgesovi, ale tygr je mi tou nejlepší, absolutní metaforou reality se vší její nepolapitelností. Reality, kterou můžeme nalézt jen v hrách světla a stínu v džungli.

Mluvil jste o sdíleném literárním kánonu, ale při čtení Tygrů se nabízejí i současnější literární kontexty. Jak chápete postmodernu? V Tygrech citujete či parafrázujete desítky a stovky nejrůznějších osobností a děl; jedna z postav románu, „postmoderně“ pojmenovaný badatel Euklides, dokonce vystupuje s plamennou obhajobou plagiátu, apologetikou živelné intertextuality. Jsou opravdu všechny dnešní texty nevyhnutelně už jen tu lépe, tu hůře seškrábanými palimpsesty? A může něco přijít „po postmoderně“?

Pro mě ono konečné „postmoderno“, všechna ta tvrzení Jacquese Derridy a ostatních, nemá význam. Jsem přesvědčen, že i nadále, ostatně vždy a neustále, setrváváme v kreativním procesu, a nevěřím, že v kulturním vývoji kdy došlo k takovému zlomu, který by veškerý další postup zastavil. Postmoderna je jen součástí toho vývoje, určitým dalším stupněm. Všichni autoři se vlastně snaží o to samé: být kreativní a neustále rozvíjet svoji tvorbu. Neděláme ale nové věci jen pro jejich novost. Nejdůležitější je, že si stále ještě klademe otázky po smyslu existence, po smyslu života, kteréžto tázání probíhá již od počátku světa. Čtete-li Montaigne, vrátíte-li se k Flaubertovu Bouvardu a Pécuchetovi, narazíte na texty plné podobných odkazů, citací a výpůjček. Intertextualita je jen vůle uchopit celistvost světa, který nás všechny obklopuje.

Tam, kde jsou tygři domovem je mimo jiné i román o koncích, koncích osobních i celospolečenských, o soumraku epoch, o zániku někdy až apokalyptickém. O Kircherem obávaném konci stávajícího světa jste už mluvil, domorodý kmen z brazilské džungle vykročí na svou cestu vedoucí k zániku hned ve chvíli, kdy se prvně střetává se „západní kulturou“. Čeká i naši kulturu takový soumrak? Nebo už jím procházíme?

Snad je se světem něco špatně, něco ho vychýlilo z rovnováhy, a tím něčím je – domnívám se – industrializace. A to je i jeden vyprávěcí svorník těch příběhových linií, protože právě industrializace vychází z osvícenství, jehož se Kircher tolik obával a s nímž, z dějinného pohledu zákonitě marně a neúspěšně, zkoušel bojovat. Všichni se občas chceme vrátit do svého soukromého zlatého věku. Šťastné doby, kterou jsme kdysi ztratili. „Poznáváme přírodu proto, abychom ji mohli ovládat,“ prohlásil Descartes, a v tom výroku, v tom silovém argumentu by mohl být původ toho všeho. Dnes se setkáváme s důsledky a limity takového tvrzení.

To zní dost bezútěšně. Existuje z té situace nějaké východisko, je možné hledat možnost úniku?

Řešení nemám, ale možná, budu-li parafrázovat Heideggera, čím větší je beznaděj, tím více roste naděje. Určitě máme možnost najít řešení. Nachází se však až na samém dnu beznaděje.