Británie byla strašidelný dům

Po prvních třech románech zasazených do viktoriánského období jste se ve dvou dalších knihách vypravila do čtyřicátých let dvacátého století. Půjde i tentokrát o „trilogii“?

Mohlo to tak být, vlastně jsem o tom dost přemýšlela, lákalo mě zasadit do čtvrté dekády minulého století ještě jeden román. Nakonec jsem ale došla k závěru, že by to nefungovalo. Viktoriánská éra mi svou rozlehlostí umožňovala pohyb desetiletími, celým tím ohromně proměnlivým obdobím druhé poloviny devatenáctého století. Ale zůstat i na potřetí ve čtyřicátých letech století dvacátého už by mi dělalo potíže, nemám dojem, že bych měla ještě co nového říci. Pro další román se tak zase posouvám časem zpět, do dvacátých let minulého století. Jsem ale ještě úplně na začátku, takže se stále může leccos změnit.

Nebudu se vás ptát, zda se chystáte někdy v budoucnu napsat román zasazený do přítomnosti, ostatně odpověď na tu otázku jste umístila přímo na své internetové stránky, takže předpokládám, že je vám takový dotaz pokládán snad až příliš často. Zeptám se jinak: proč jste se rozhodla věnovat právě historickému románu? Co je pro vás tou rozhodující a nejdůležitější vlastností historické fikce?

Částečně to souvisí s tím, jak jsem se vůbec k psaní beletrie dostala. Přišla jsem z akademického prostředí, vždy mě zajímalo, jak můžeme o minulosti psát, jak ji zaznamenávat, a tím vlastně i do určité míry proměňovat. Právě tyhle otázky mě směřovaly při psaní mého prvního – historického – románu. Fascinuje mě rozmanitost minulosti a její odlišnost od každodenně zažívaného, a to i když se nevracíme časem nikterak daleko. Zajímají mě dobové názory na sociální třídy, na sexualitu a další klíčová témata naší společnosti. I když vykročíte jen nějakých čtyřicet, šedesát let do minulosti, vše najednou vypadá zcela jinak. Všechny konvence se mění.

Vaše zatím poslední kniha, Malý vetřelec, je svého druhu gotický román, duchařský tajemný příběh plný nevysvětlitelných jevů a strašidelných situací. Současně jej ale můžeme číst i jako román o zániku jedné společenské třídy, o konci jedné epochy. Co vás vedlo k tomuto propojení, proč jste svázala nadpřirozené vyprávění ve stylu Ann Radcliffové s tematikou sociálně-politickou, onoho „konce šlechty a zrodu kolektivu“?

Už když jsem začínala Malého vetřelce psát, věděla jsem, že se chci věnovat otázkám proměn společenských tříd. V průběhu práce na předcházející knize, Noční hlídce, jsem se dozvěděla mnohé o čtyřicátých letech a některá z těch témat jsem chtěla dále prozkoumat detailněji. Zajímal mě onen konec jedné třídy a současný vzestup tříd ostatních. Četla jsem množství dobové konzervativní literární tvorby, která k tomuto napětí mezi třídami přímo odkazovala, když pracující líčila ve velmi negativním světle. A vedle toho jsem stále měla na mysli a před očima ten typický obraz strašidelného domu, nešťastného sídla odrážejícího vzestupy i pády svých majitelů. Vždyť Británie té doby byla takovým strašidelným domem, proto mi dobovou úzkost umožnil popsat právě žánr gotického románu, duchařské vyprávěnky.

Jaké vlastně potřebuje autor předpoklady pro psaní duchařského příběhu? Setkala jste se někdy s něčím nadpřirozeným? Lákalo by vás takové střetnutí?

Vlastně ne, nesetkala. A zda bych se chtěla s duchem či něčím nadpřirozeným setkat? Nemyslím. Před několika lety jsem byla pozvána do jednoho honosného domu, kde se měla uskutečnit seance s psychickým médiem. Dorazila jsem tam, ale pak jsem si uvědomila, že nechci nic podobného zkoušet, nechci riskovat, že bych cosi takového zažila. Protože kdybych opravdu byla svědkyní něčeho nadpřirozeného, otřáslo by to mým pocitem bezpečnosti ve světě, úplnými základy mé existence. Proto se nechci s žádným duchem setkat. Samotná idea ducha mě ale nepřestává fascinovat a hrozně ráda se potkávám s lidmi, kteří takové střetnutí zažili. Zajímá mě vše nadpřirozené.

Vraťme se ještě na okamžik k otázkám vztahu politiky a literatury. V jedné recenzi na nejnovější román Jima Craceho All That Follows si recenzent posteskl, že současné ostrovní kultuře chybí výraznější politický román. Je tomu tak i podle vás? A pokud ano, čím si ten pokles zájmu vysvětlujete?

Opravdu to tak bude. Příčiny bych hledala v určité apatii, kterou dnes lidé ve vztahu k politice pociťují. Posledním obdobím, kdy se občané – a spisovatele nevyjímaje – výrazněji aktivně vymezovali, byla osmdesátá léta, napjatá doba vlády Margaret Thatcherové. Současná britská literatura skutečně není tak politizovaná, nelze ale říct, že by nebyla politická v nejširším smyslu toho slova. Nadále se zajímá o společnost: o gender, sociální stratifikaci a tak podobně. Možná tolik neanalyzuje, nerozebírá dnešní britskou společnost. Ale nejspíše to bude jen taková dočasná vlna. Velká soudobá témata se zase navrátí.

Noční hlídka je jediný váš román, který není napsaný v ich-formě. Vstupní pasáže vašich knih leckdy připomínají až jakési příkladné scény začátku ústního vyprávění, jako když starý člověk obklopený vnučkami a vnuky počíná vyprávět své životní osudy. Co vás jako autorku láká na této subjektivní vyprávěcí strategii plné osobního vzpomínání?

Při psaní v ich formě se cítím sebejistěji, subjektivní vyprávění je mi nejbližší. Když jsem psala Noční hlídku, neustále jsem se potýkala s obtížemi, jak ten příběh vyprávět, kterou cestou se vydat. Na třetí osobu jsem ale nijak nezanevřela a v novém románu se o ni opět budu pokoušet. Ráda si při psaní zkouším nejrůznější postupy a možnosti.

Při čtení Malého vetřelce jsem měl občas chuť zakřičet na protagonistu, ať už konečně něco dělá, ať se probudí ze své pasivity. Odmlouvají vám někdy postavy? Mají svou hlavu a odmítají poslouchat?

Někdy se to stává. Ne snad že bych jim nechávala úplnou svobodu, vždy mám docela přesnou představu o tom, co od nich potřebuji, aby se příběh vyvíjel zamýšleným směrem. Ale jejich vnitřní rozpoložení, jejich motivace a pocity se v průběhu psaní výrazně proměňují. Doktor Faraday z Malého vetřelce se tak změnil velmi výrazně. A máte pravdu, pro spoustu lidí je jeho finální podoba těžko přijatelná.

Už jste mluvila o tématu společenských tříd, které se ve vašich románech neustále navracejí, ať už se jedná o příběhy ze století minulého či devatenáctého. Nancy ze Špičkou jazyka si ne vždy dle své vůle těch sociálních úrovní vyzkouší hned několik, doktor Faraday z Malého vetřelce s rozpačitostí komentuje svá setkání s těmi výše či níže „postavenými“. Změnilo se v těchto oblastech něco klíčového mezi obdobími vašich románů a dneškem?

Určitě, a právě v oněch čtyřicátých letech minulého století se začaly odehrávat skutečně výrazné změny. Když jsem psala Malého vetřelce, neustále jsem měla na paměti osudy svých předků, takový vlastně typický příběh jedné britské rodiny. Mí prarodiče byli služebnictvem, ale jejich potomstvo už takové práci uniklo. Jejich generace, generace mých rodičů, už si našla lepší zaměstnání, obstojné bydlení a společenské postavení a má generace, generace dětí narozených v šedesátých letech, společenskou změnu završila, když nastoupila na univerzity. Během tří generací tak bylo dvacáté století dějištěm ohromného vzestupu původních nižších tříd. Obávám se ale, že se tento pozitivní trend poslední dobou zpomalil, nebo dokonce zastavil. V současnosti mám pocit, že taková pozitivní sociální mobilita ve Velké Británii nefunguje. Když se podíváte na naši novou vedoucí koaliční dvojici, Davida Camerona a Nicka Clegga, oba jsou vlastně dost „posh“, nóbl. Jen malá část pracující třídy a jejích potomků dnes odchází studovat medicínu, žurnalistiku či právo, vyšší třídy se opět uzavírají. To mě trochu znervózňuje.

Dvě z vašich knih byly stanicí BBC adaptovány pro televizi, podle třetí vznikl celovečerní film. Dokonce jste si v nich zahrála malé „cameo“ role, když vás bylo možné zahlédnout v davu. Jaký je to pro autora pocit, vstoupit v průběhu natáčení do oživlého světa, který stvořil?

Nejintenzivněji jsem to prožívala při natáčení televizní minisérie podle Špičkou jazyka. Účastnila jsem se scény ve starém londýnském divadle, seděla jsem v hledišti a dívala se na představení na pódiu, stejně jako na začátku knihy Nancy fascinovaně hledívá na vystupující Kitty. Byl to pro mě ohromně silný zážitek. Jistě, neustále se vše zastavuje a všude jsou kamery, natáčecí „realita“ nikdy není taková jako vámi vytvořený svět představivosti, vše působí uměleji. Přesto to bylo velmi zajímavé. A ohromná zábava.

Recenze Malého vetřelce často zdůrazňují, že se jedná o první váš román, ve kterém nevystupují žádné lesbické charaktery. Bylo to nějaké cílené rozhodnutí, nebo to jednoduše vyplynulo v průběhu psaní?

Přesně to druhé, román si o to jednoduše neřekl a já mu to téma nenutila, nechala jsem se vést příběhem.

Na ostrovní literární scéně působíte jako určitá prominentní představitelka lesbické literatury, což je pojem, který sama na svých stránkách označujete za trefný a vám sympatický. Proměnilo toto vaše postavení „celebrity“ nějak váš každodenní život?

Těžko mluvit o celebritách, spíše je to taková minimální známost. Jinak mám ale jen ty nejlepší zkušenosti. Mé lesbické čtenářky vždy byly entuziastické, v jejich čtení funguje určitá „přidaná hodnota“. Kamkoli cestuji, vždy se potkávám se svými lesbickými čtenářkami, chodí na má čtení a povídají si se mnou. Potkala jsem třeba jednu čtenářku, která mi říkala, že na mé knihy narazila, když uvažovala o sebevraždě, a mé texty jí pomohly. Pro každého autora musí být takové vyznání ohromnou poctou a samozřejmě mě těší, že pro tu čtenářku a snad i některé další byly a jsou mé romány něčím důležité. Angažuji se jako patronka některých GLBT akcí, charit a podobně, o své lesbické orientaci otevřeně mluvím, a to snad může být pro některé mladší gaye a lesbičky v Británii přínosné, třeba mohu zapůsobit i jako určitý vzor.

Trochu se mi zdá, že když se zaměříme na současnou britskou gay a lesbickou literaturu, dostává se největší mediální a snad i čtenářské pozornosti textům, které jsou zasazeny do nedávných či vzdálenějších historických období – Alan Hollinghurst situuje své romány do thatcherovských osmdesátých, Adam Mars Jones v Pilcrow začíná ještě o tři dekády dříve, v padesátých letech. Čím je to podle vás způsobeno? Je to náhoda?

Těžko říct, v souvislosti s tím mě napadá spíše obava, že se možná obecnému zájmu dostává pouze gay a lesbické literatuře odehrávající se v minulosti. Znám spoustu současných lesbických autorek, jejichž příběhy se odehrávají v přítomnosti, ale jejich knihy se neumisťují v nominacích na literární ceny a nejsou adaptovány pro film či televizi. Trochu se obávám, že v historickém ukotvení té „viditelné“ části GLBT literatury je určitý předpoklad „bezpečnosti“, pohodlně neproblematické dějinné distance. Ale ještě spíš to může být vlastnost celé současné britské literatury. Všichni teď píšou historické romány. Loňský užší seznam knih nominovaných na Bookerovu cenu snad ani jiné než historické romány neobsahoval. Bude to tak spíš obecnější trend dnešní literatury, snaha vystopovat počátky současného stavu věcí, zjistit, kdy a jak to vše začalo.

Nejčastěji skloňovaným jménem, které se vyskytuje v recenzích vašich románů, je nesporně Charles Dickens. Jaká by ale byla vaše další literární východiska, které autory minulé či žijící považujete za pro sebe důležité?

Jsem pomalá čtenářka, a navíc musím studovat množství odborné literatury pro historickou relevanci svých textů, takže ani zdaleka nestihnu číst tolik současné prózy, kolik bych chtěla a asi i měla. Se zájmem ale sleduji celou řadu dnešních autorů: Kazua Ishigura, Iana McEwana, Angelu Carterovou… Právě její knihy byly asi pro mou tvorbu klíčové, hodně jsem ji četla po dvacítce. Sledovala jsem tehdy ženské americké autorky, Toni Morrisonovou, Alice Walkerovou a další, a právě tehdy se asi opravdu ustavovaly mé literární zájmy a má osudová témata.

Snad ve všech vašich knihách lze nalézt důkladná a barvitá líčení interiérů. Nabízí se proto klasická otázka. Kde píšete?

Píšu doma, ve své studovně. Když jsem začínala, bydlela jsem ještě ve skromnějších podmínkách, tehdy jsem psala v ložnici. Nejde snad ani tolik o to, kde píšu, důležité je mít k tomu dostatek prostoru. Ale opravdu mě zajímají budovy a všechny jejich možnosti a funkce. Londýnská věznice Millbank, dějiště románu Vzájemná přitažlivost, mi byla jedním takovým fascinujícím prostorem, bavilo mě líčit i chátrající sídlo Hundreds Hall v Malém vetřelci stejně jako divadelní honosnost londýnských sálů ve Špičkou jazyka.

Kladete si před sebe při psaní nějaké každodenní cíle? Minimální počty slov či stran, které chcete mít na sklonku dne splněné?

Mou denní kvótou je tisíc slov, tedy něco jako tři strany. To ale platí pro to první psaní, vytváření zcela nového textu. Hodně pak přepisuji; upravuji už napsané, cizeluji. Celkově se pokouším přistupovat k psaní jako k zaměstnání, se vší tou denní povinností a pravidelností. Je to pro mě prostě práce. Skvělá, zábavná, fascinující… ale stále práce.