Londýn je centrum hamižnosti

Před několika lety jste se rozhodl létat už jen v případě nejvyšší nouze, jak jste se tedy nyní vypravil na Festival spisovatelů do České republiky?

Jeli jsme vlakem. Byla to skvělá cesta, zejména ten poslední úsek podél klikatícího se Labe. Na cestování mám rád i ten jeho průběh, proces přesunu. Létání vás prostě jen v jednom místě pozře a jinde vypustí. Přítelkyně i já vždycky rádi cestujeme vlakem, když na to najdeme čas. Budu šťastný, když už nikdy v životě neuvidím další letištní halu zevnitř.

Při jízdě vlakem bývá někdy času nazbyt. Čtete na cestách?

Obvykle ano. Zvykl jsem si číst po vlacích povídky science fiction, ale stejně tak mi vyhovuje i lehké čtivo: noviny, časopisy, nic zvlášť náročného. Nejraději se ale jen tak dívám z oken a sleduju krajinu. Nakonec toho cestou skoro nikdy nepřečtu tolik, kolik jsem si na počátku plánoval.

Co vás k tomu odmítnutí létání přimělo?

Vždycky jsem rád létal, v roce 2005, kdy jsem se rozhodl nikdy více do letadla nevstoupit, jsem si dokonce dělal pilotní kurz a nechybělo mi mnoho do získání soukromé licence. Létal jsem moc rád, hodně mě to bavilo, ale rozhodl jsem se být trochu šetrnější k planetě Zemi. A tak jsem prodal svou sbírku aut – rychlých a, popravdě, ne zrovna úsporných aut – a teď se pokouším žít trochu ekologicky odpovědněji.

Věnujete se jak psaní nežánrové beletrie, tak tvorbě science fiction. Upřednostňoval jste ve svém čtenářském dětství a mládí jeden z těchto proudů na úkor druhého? A mění se nějak vaše preference s věkem a zkušenostmi?

Vždy jsem četl obojí, snažil jsem se to možná až trochu vědomě vyvažovat. A to vlastně platí podnes. Četl jsem, co mi pod ruku přišlo, hltal jsem a nasával.

Co z těch raných inspirací považujete pro své dílo za zvláště důležité?

Toho by samozřejmě byla celá řada: filmy s bratry Marxovými, Monty Pythonův Létající cirkus, The Goon Show, britský komediální rozhlasový seriál, který byl po celá padesátá léta nesmírně populární… Pokud jde o literární vzory, mnohému jsem se naučil od těch zcela tradičních: četl jsem Jane Austenovou i Tolstého, hodně mě oslovil Kafka. Snažil jsem se výběr toho, co čtu, nijak zvlášť neomezovat.

Jaký máte názor na stav současné britské – a skotské – literatury? Má soudobá science fiction nad nežánrovou beletrií v něčem navrch, nebo naopak pokulhává ve stínu silné generace mainstreamových autorů debutujících v osmdesátých a devadesátých letech?

Daří se jim myslím oběma obdobně a oběma – sci-fi i nežánrovému mainstreamu – vlastně dobře. Ostrovní science fiction je možná v posledních letech dokonce o něco dynamičtější než mainstream. Nutno ale podotknout, že zejména skotská literatura posledních desetiletí je velmi dobrá – na tak malý národ nabízí rozhodně víc, než by se dalo na první pohled očekávat. A to i v žánrovém hájemství science fiction, což v předcházejících obdobích rozhodně nebylo obvyklé.

Spolu s autory jako James Kelman, Irvine Welsh, James Robertson či Alan Warner býváte často uváděn coby jeden z prominentních představitelů moderní skotské literatury. Vyčleňuje se podle vás skotská národní literatura něčím specifickým? Existují v ní nějaké společné rysy či poznávací znaky a má podle vás vůbec ještě smysl mluvit v dnešní době o národních literaturách?

Nespatřoval bych mnoho smyslu v uvažování o takových jednoduše identifikovatelných národních odlišnostech, ale zároveň se rozhodně necítím povolaný k tomu takové otázky posuzovat, přenechám je s radostí literárním historikům a kritice. Skotská literatura vždy byla a je součástí celé té velké literatury britské, ale zároveň si uchovala svou identitu. Formálně to zapadá do celého postavení Skotska, máme vlastní historii, vlastní literaturu, vlastní vzdělávací systém, vlastní bankovky…

…které vydává hned trojice různých bank.

Ano, to je zase takové naše „vlastní“ zmatení. Celkově ale myslím, že Skotsku chybí určitý pocit prázdnoty, který bývá Anglii připisován v důsledku toho starého vyprávění o ztrátě impéria a neschopnosti nalézt novou roli. Část těch pocitů zklamání a znuděnosti, které nacházíme v anglické literatuře, všechny ty příběhy o hledání vlastní pozice ve světě, budou částečně motivovány touto ztrátou. Skotské literatuře – a myslím že i Skotům samotným –není takové smýšlení vlastní. Spolu s Iry se těšíme určité výhodě těch „na okraji stojících“: máme k dispozici báječný jazyk, ve kterém můžeme psát, celý ten nesmírně bohatý systém plný synonym, ale zároveň nejsme Angličany (či od dvacátého století Američany), stojíme trochu opodál a přihlížíme. Nemusíme nést onu zodpovědnost, nemusíme se snažit naplňovat nesplnitelná očekávání. Můžeme se tak snadno pohybovat na okrajích, být outsidery. A spisovatel musí být takovým outsiderem, postávat opodál, aby mohl lidskou společnost nahlédnout z odstupu.

Není v tom i určitý prvek subverze, rozvratného působení proti velkým hráčům, utlačitelským národům?

Částečně to tak bude. My Skoti se hodně a rádi hádáme a také vlastně dost pijeme… a co si budeme povídat, to dialogu neprospívá. Ale bude v tom i hodně racionálního, určitý zdravý skepticismus, který Skoti vůči Angličanům pociťují. Nemáme rádi, když se nám někdo snaží něco nalhávat.

Jste signatářem Deklarace z Calton Hill, která na podzim roku 2004 požadovala ustavení samostatné skotské republiky. Jaká je vaše předpověď pro samostatné Skotsko dnes, téměř o šest let později?

Kdo ví? Už nyní máme vysokou úroveň samostatnosti, skotský parlament v Edinburghu disponuje řadou pravomocí, ale nadále nemá kontrolu nad daňovými otázkami. Většina obyvatel Skotska asi o samostatnost v současné době nestojí, ale i to se může v průběhu několika příštích let změnit. Podepsat se na tom mohou třeba nadcházející masivní škrty ve veřejných výdajích, které jsou nezbytné kvůli britskému národnímu dluhu, způsobenému nekompetentností a hamižností převážně anglických bankéřů. Skotska se ty škrty dotknou stejně jako celé Británie a to může společenský náhled na samostatnost výrazně ovlivnit. Původcem vší té lakoty je, zdá se, Anglie, ztělesněním hamižnosti bankéři a politici z Londýna. Mým snem je vidina samostatného Skotska coby plnohodnotného člena sjednocené Evropy. Myslím, že bychom byli dobří Evropané, byli bychom schopni nasazení a práce pro společný evropský projekt. Angličané toho schopni nejsou, pořád nemohou překročit to trauma konce impéria a mě coby Skota britské – anglické – vystupování v evropských záležitostech leckdy až zahanbuje. Neustále nějaká ale, kdyby, případně… Chtělo by se mi Angličanům vzkázat: pokud se vám v EU nelíbí, vypadněte! Přestaňte škodit všem ostatním.

V některých vašich románech se dostává výsostných rolí městu coby dějišti i téměř charakteru – Glasgow ve Vraní ulici či Espedair Street působí místy až jako živoucí organismus se svým vlastním vědomím a konáním. Co vás na těch urbánních krajinách tak fascinuje?

Města jsou fascinující bytosti, kdyby pro nic jiného, tak protože v sobě přechovávají tolik lidí na tak malé ploše. Můj vztah k městům je ale trochu komplikovaný: mám raději menší města, necítím se dobře v obřích metropolích. A opravdu nemám rád Londýn… I když na druhou stranu, v Paříži se cítím skvěle, takže to možná bude jen místní nesympatie. Jedním z důvodů, proč Londýn nesnáším, je skutečnost, že je to jedno z největších center hamižnosti na světě. Všichni ti investiční bankéři, vysoce postavení úředníci – v Londýně je na mě příliš mnoho sobeckých, lakomých, sebestředných a arogantních lidí. Podvědomě se tak metropolím spíše vzdaluji. Po několika letech života v Londýně jsem se přestěhoval do Edinburghu a pak i ještě víc mimo město, do skotského kraje Fife.

Espedair Street je román o rockové hvězdě. V určité skupině britských sci-fi, ale i mainstreamových literárních fanoušků pak coby jistá hvězda, celebrita, vystupujete i vy. Inspirovaly vás při psaní vlastní zkušenosti se slávou?

Když jsem pracoval na Espedair Street, vycházel jsem z věcí, které se v mém životě v té době odehrávaly – stával jsem se zrovna trochu slavným a vydělával jsem o trochu více peněz než dříve –, a to vše jsem potom ohromně zveličil, stokráte vynásobil, připojil několik nul za všechny částky a základ hvězdného působení protagonisty románu byl na světě. Svou popularitu ale vnímám s velkou rezervou: nikdy nedosáhnu, a nikdy bych ani dosáhnout nechtěl, takového věhlasu – jakému se těší? kvůli kterému se trápí? – rockové hvězdy.

Kolik současných spisovatelů ale o sobě může prohlásit, že je jejich životu a dílu zasvěcen celý fanzinový časopis? Změnil ten status „známé osobnosti“ nějak váš život? Jak vycházíte se svými obdivovateli?

Svoje fanoušky mám rád, jsem fanouškem svých fanoušků. Rád se s nimi potkávám a povětšinou mám to štěstí, že jsou to milí a sympatičtí lidé. Nikdy jsem nezaznamenal nějaké podivné, vlezlé či strach nahánějící čtenáře. Nikdy jsem se nestal obětí stalkera nebo něco takového. Ale ono když si to tak vezmete: nebylo by to od toho stalkera zrovna dvakrát moudré sledovat člověka, který napsal Vosí továrnu nebo Complicity. Ví se, co provádím svým postavám. Vymyslel bych ještě mnohem ohavnější věci, které by mohly potkat někoho, kdo by se mě pokoušel na každém kroku sledovat.

Máte pocit, že fanouškovský zájem upřednostňuje jednu z vašich literárních „kariér“ – coby autora mainstreamu a autora sci-fi – nad druhou, nebo je jejich přízeň rovnoměrně rozložená?

Větší fanouškovské popularitě se určitě těší sci-fi romány, zejména cyklus věnovaný Kultuře. Je to ale pochopitelné, svět Kultury, té utopistické anarchosocialistické společnosti budoucnosti, je rozsáhlé univerzum, ohromný komplex sestávající z několika knih, a jako takový mnohem lépe vyhovuje fanouškovským „požadavkům“, umožňuje jim se do světa lépe ponořit, rozebírat jednotlivé události, tvořit vlastní fanfikce…

…sepisovat seznamy kosmických lodí…

No samozřejmě, to dělám také! Popravdě, jsem geek. Jsem nerd. Baví mě chystat si rozsáhlé mapy a soupisy.

Jak detailní vlastně jsou podpůrné materiály, které jste si k vesmíru Kultury lety vypracoval? Jsou světy vašich příběhů předpřipraveny v takové zárodečné formě, následují předem existující časové osy a prostorová rozložení, nebo se charakter vesmíru obohacuje postupně a trochu chaoticky?

Nejrozsáhlejší asi bude ten seznam lodí, ten je skutečně ohromný, nachází se na něm na dva tisíce jmen vesmírných plavidel. Časovou osu nikde sepsanou nemám… většina toho společného nastavení vesmíru Kultury je vlastně uložena jen v mé hlavě. A samozřejmě se tak postupně, nesystémově a částečně náhodně rozšiřuje, pozměňuje a ztrácí s každým novým textem. Zbožňuji svět Kultury, je to můj vlastní vesmír, v něm se cítím nejlépe. Nechci se do něj nastálo uzavřít, nechci skončit jen v té žánrové škatulce science fiction, ale kdykoli se Kultuře ve svém psaní na déle vzdálím, začnu pociťovat okamžitou nostalgii. Vždy se ke Kultuře rád vracím a vždy se tam rád vracet budu.

Jste milovník whisky, oblíbenému nápoji jste věnoval i zatím jedinou vaši non-fiction knihu, Raw Spirit z roku 2008. Čím si vás whisky tak získala?

Mnohostí a různorodostí svých chutí; fascinuje mě ta široká nabídka možností, co všechno lze vytvořit na relativně jednoduchém výrobním základě. Whisky mi ve své výrobě, od výběru vhodného ječmene, přes sušení nad rašelinou až po volbu toho jediného správného dubového sudu připadá taková přirozená, není to chemická výroba vodky, do které nakonec přihodíte citrón, brusinky nebo cokoli dalšího. Vznik whisky je mnohem komplikovanější, je to mnohem větší umění. A výsledkem je mnohem lepší alkohol.

A jaké by tedy byly vaše nejoblíbenější whisky? Která ze single maltů a jaká blended?

Mezi jednosladovými whiskami u mě už po léta vede Glenfiddich Havana Reserve, co se ale míchaných blended týče, popravdě nevím. Na trhu jich je takové množství, že mě zřejmě čeká ještě pořádný výzkum, než budu moci říci, kterou mám nejraději. Musím přeci důkladně ozkoušet, co mi nejlépe zachutná.

Na podzim letošního roku by měl vyjít váš už čtyřiadvacátý román, nejnovější příběh o Kultuře nesoucí název Surface Detail. Prý jste ho celý napsal za tři měsíce. Jak se vám daří udržovat takové tempo?

Tři měsíce trvalo samotné psaní, zaznamenávání do počítače, rozmýšlení celého příběhu samozřejmě zabralo mnohem více času. Snažím se psát tři tisíce slov denně, ale když mám na konci týdne, v neděli večer, hotových patnáct tisíc slov, jsem spokojený. Snažím se psát, jako kdybych chodil do kanceláře. Pravidelně, o všedních dnech, s neměnnou pracovní dobou. Nerad se vzdávám volných víkendů.

Prozradíte hlavní téma nového románu?

Pokusil jsem se v něm dále prozkoumat už dříve v Kultuře představený koncept posmrtného života, ukládaných a znovuoživovaných identit. Možnost posmrtného života s sebou ale přináší i možnost posmrtného pekla, vězení pro nepohodlné duše, a Kultuře se samozřejmě takové nakládání s myslícími bytostmi vůbec nezamlouvá. Dojde ale i na velkou virtuální válku mezi dvěma ohromujícími armádami.

Na jedné internetové stránce jsem našel zmínku, že jste velkým příznivcem počítačové hry Civilization. Jakého konce se obvykle doberete? Končíte světovou nadvládou, nebo se vaše jednotky s celým v míru sjednoceným světem za zády vypraví na své velké kosmické dobrodružství u Alpha Centauri?

Obvykle to bohužel bude ta světová nadvláda. „Banksy the Magnificient“ si podmaní celý svět silou a krutou rukou vojenské dominance. Jsem ale hrozný podvodník, jakmile na začátku hry vycítím, že se vstup nevydařil, jak se patří, okamžitě hru restartuji a zkouším to znovu.