Flexibilita, časová a finanční nenáročnost, ekologická úspornost: to jsou mantry aktuálních trendů v mnoha oblastech a nevyhýbají se ani architektuře. Ta ve stále větší míře objevuje možnosti stavění z modulů různých typů, od těch vyrobených na míru k už existujícím, sloužící původně úplně jinému účelu. Fenoménem dneška jsou dopravní kontejnery, které se v 80. letech rozšířily po celém světě, přičemž převažující směr obchodu z východu na západ zapříčinil jejich hromadění v Evropě a Severní Americe.
Množství dostupného a odolného „materiálu“, tedy typizovaných ISO kontejnerů (ty největší mají rozměry 12×2,4×2,6 m), v přístavech velkých měst inspirovalo architekty k jeho proměně na garáže, mobilní sklady, galerie, kavárny, studentské koleje nebo bytové domy. Ideové koncepty jsou ještě odvážnější. Container City (Kontejnerové město, 2002) ateliéru MVRDV, lokalizované do rotterdamského přístavu, přetváří úložiště 3 500 kontejnerů na aglomeraci o rozloze 90 tisíc m2 s proměnlivou skladbou, reagující na pohyb kontejnerů z přístavu a zpět.
Většina architektů má ke stavění z modulů vcelku vyhraněný přístup. Jedni považují jejich použití za omezující, vhodné jen pro krátkodobé projekty, pro jiné znamenají přitažlivé zadání, potřebný výchozí rámec nebo složitou logickou úlohu, kde promýšlejí, jak nejlépe vyplní minimální prostor a jak z „buněk“ vytvoří funkční městotvornou strukturu. Stále aktuální téma minimálního bytu poprvé otevřela architektonická avantgarda reagující na bytovou krizi evropských měst po první světové válce. Za neudržitelné považoval bydlení v rodinných a bytových domech Le Corbusier a intenzivně hledal univerzálně aplikovatelné ideální míry vedoucí ke vzniku stavební jednotky, která by umožnila výrobu „koordinovaných harmonických sérií“. Svou teorii Moduloru, antropologické normy vycházející z postavy průměrného Evropana (175 cm později pozměnil na 183), od níž odvozoval velikost místností – minimálních modulů, publikoval v roce 1946. Ve stejném roce započal stavbu Obytné jednotky v Marseille, kde beze zbytku uvedl teorii v praxi. (Spartánské rozměry nejmenšího pokoje z Marseille o šířce rozpětí paží zopakoval i v celách mnichů kláštera La Tourette nedaleko Lyonu.)
Chodící architektura
Od nové formy bydlení k promýšlení úplně odlišné městské struktury posunuli diskurs vizionáři z Archigramu Peter Cook, David Greene, Michael Webb a další. Ve futuristickém konceptu Plug-in-City (Zapojené město, 1964) načrtli obraz města-megastruktury bez budov, ohromnou síť, do které se teprve vkládají samostatné buňky-obydlí. Architekti by podle Archigramu měli lidi vést tak, aby sami objevili, jak chtějí žít, a člověka prohlásili za chodící architekturu. Jeden z prvních, kdo nové ideje realizoval, byl izraelský architekt Moshe Safdie. Ve svých projektech nazvaných Habitat, konstruovaných z prefabrikovaných „krabic“, řešil urbanismus hustě obydlených území. Své první Habitat sídliště v Montrealu představil u příležitosti tamní světové výstavy v roce 1967, ty co následovaly, už zůstaly většinou jen na papíře. Skuteční experimentátoři s novými formami bydlení byli japonští metabolisté. Ti stavby pojímali jako nestálé objekty, kopírující „metabolismus“ přírody s obdobími růstu a úpadku. Navrhovali k nosné struktuře připojit obytné kapsle třeba z papíru nebo umělé hmoty, které podle potřeb, módy a životního stylu snadno nahradí jiné. Ikonickou stavbou hnutí je tokijská Nakagin Capsule Tower (Kapslová věž Nakagin, 1972) Kisho Kurokawy. Každou ze sto čtyřiceti kapslí s kruhovým oknem poutají ke komunikačnímu jádru pouze čtyři šrouby (dnes většina obyvatel pro špatný stav požaduje demolici, odborníci prosazují výměnu kapslí).
Vyskládat, vysouvat, přemístit
Stavění z modulů prý patří budoucnost, vyhoví totiž požadavkům na stále více individualizované bydlení, které půjde snadno zakomponovat do městského organismu. Takovým typem sofistikované rezidenční jednotky je na trhu úspěšný Spacebox (Prostorový box) Holanďana Marta de Jonga. Je vyrobený z lehkých kompozitních materiálů a dají se z něj „vyskládat“ libovolně velké celky. O něco luxusnější variantou je LoftCube (Loftová krychle) německého designéra Wernera Aisslingera, navržená jako solitérní bydlení na střechy domů. Newyorské studio LOT-EK přišlo s experimentální mobilní obytnou jednotkou MDU, rozdělenou na několik pohyblivých funkčních sekcí. Více prostoru se dá uvolnit jejich libovolným vysouváním. Z MDU v ocelových rámech pak staví hypotetické „Vertikální přístavy“: až se budete chtít přemístit, nalodíte se i se svým bytem a přistanete v jakémkoliv větším městě, kde vás jeřáb opět zasune do připraveného sektoru. Pak už se jen připojíte k síti. Takové sci-fi představy (i když nejspíš nijak vzdálené) odpovídají myšlenkám W. J. Mitchella, že důležitější než budova samotná je elektronický systém, na který je připojená. S tím jak se rozšiřuje naše propojení, roste i náš „obrys“. Naplňování rigidních architektonických programů je podle Mitchella pasé a předpovídá vznik městské struktury složené z „telepracovníky“ obývaných nezávislých elektronických obydlí.
Snadná přemístitelnost hotových buněk je jejich nespornou výhodou. Mobilní domy (mobilheims) jsou ve světě na vzestupu. V Americe postaví nejjednodušší varianty rodinných domů během čtyřiadvaceti hodin téměř kdekoliv, stačí se jen napojit na infrastrukturu a v případě stěhování za prací přepravit po dálnici jinam. Vzhledem jsou často od těch tradičně postavených k nerozeznání (katalogy nabízejí množství stylů: koloniální, středomořský, „současný“, atd.). Firem zabývajících se výrobou prefabrikovaných domů jsou i u nás desítky (první obytný kontejner prodala v roce 1994 vizovická firma, která navázala na tradiční výrobu maringotek!), i když většinu své produkce vyvážejí (do Německa, Beneluxu, Skandinávie). Zakázek jim ale v poslední době rychle přibývá, klienty láká jednoduchost celého procesu a třetinová úspora v ceně. Vedle rodinných domů začínají vznikat např. první modulární školky, krizová centra, mobilní galerie (centrum umění BLOX na letošním festivalu Street For Art).
Jsou fexibilní, ale jsou také ekologické?
Čeští architekti jsou k výstavbě z prefabrikovaných dílů poměrně skeptičtí a odkazují ji do patřičných mezí dočasných staveb, povodňových domků, vestaveb, nástaveb a rekonstrukcí (výjimky existují, jednou z nich je skvělý logistický terminál v Písku architektů Novotného a Zmeka z roku 2003, kde se kancelářské buňky podle potřeby vkládají do ocelové „klece“). Vadí jim nedostatečná velikost i vybavení modulů (velikost omezují možnosti přepravy: aby byla zachována optimální cena, vychází maximální půdorysný rozměr 12×4 m při světlé výšce 3 m). Naopak výhody, na kterých se většina shodne, jsou rychlá výroba (v ideálních podmínkách tovární haly), montáž v každém ročním období a možnost podle potřeby stavbu rozšířit, zmenšit, celou ji přemístit nebo změnit její funkci. Nejvíce kritizovány bývají neúměrné tepelné mosty (obzvlášť u ocelových konstrukcí kontejnerů), jejichž řešení zvyšuje náklady, sporná je i výrobci avizovaná ekologičnost. Autor pasivních domů Aleš Brotánek k tomu říká: „Když má být něco absolutně flexibilní, těžko to může být hospodárné.“ V obecném povědomí u nás panují předsudky, že jde vždy o nevzhledné, nekvalitní, podřadné nebo zdraví škodlivé stavby. Že je takové bydlení vnímáno jako za trest, potvrzují i nechvalně známé „Čunkovy kontejnery“ pro neplatiče v Poschle na okraji Vsetína. Chomutovská primátorka Řápková obdobné plány své radnice komentovala slovy: „Já bych to bydlení nikomu nepřála.“
Studenti architektonických škol takové problémy evidentně nemají. Ve svých konceptech využívají skladebnosti kubických hmot, vytvářejí z nich variabilní prostorové rastry a hierarchizované struktury, jejichž narušením vznikají terasy, dvory, ulice a náměstí. Od počátečního modulu postupně skládají pokoj, byt, dům, město a současné velkoměsto, které rychle mění svůj dosavadní způsob života, rozpadá se do menších celků a opět se spojuje v kontinuální sídlo.
Autorka je historička umění.