Estetika recyklace již slyšeného a důležitost živého zážitku, to jsou spojnice mezi dubem na jedné a noisem a psychedelickou hudbou na druhé straně.
Když koncem šedesátých let vrcholila na Jamajce první vlna reggae, na svět se pomalu začala drát hudební revoluce nedohledných rozměrů. Původně jako odštěpek, nedopatření, se zrodil nový hudební žánr dub. Producent Osbourne „King Tubby“ Ruddock při studiovém masteringu skladby Coxona Dodda nedokázal sloučit instrumentální podklad s Doddovým zpěvem, a tak vznikla čistě instrumentální verze skladby, jejíž úspěch na parties pomohl k novému způsobu komponování a reprodukování hudby. Často se o dubových nahrávkách hovoří jako o hudební kostře reggae. Původní roots reggae kompozice je totiž studiově významně redukována. Omezuje se pouze na bicí a basu, další prvky jsou z originálu vymazány. Postupem času začala na významu získávat i časoprostorová manipulace zvuku a vynalézání zvukových efektů.
Dub jakožto subžánr reggae se nejprve uchytil na b-stranách vinylových desek a jeho oblíbenost stoupala především díky fenoménu soundsystémů a také možnostem, které nabízel pro mixování DJských setů. Reprodukovaná hudba se najednou obešla bez pauz mezi skladbami a posluchačský zážitek přechýlil své kvality od intenzity směrem k extenzitě. Přiblížil se tak tradici afrických rituálních tanců, přičemž pozměnil jak jejich formální výraz, tak obsah. Prožívání hudební produkce proměnily mohutné basové vibrace, jejichž tělesné zakoušení znovu definovalo vztah díla a recipienta. Nové technické možnosti, které přinesla víceméně kutilsky vybavená jamajská studia, umožnily do té doby v taneční hudbě nevídanou práci se zvukem. Umělé manipulace s časoprostorem skladby jako delay, echo či reverb vyvázaly dub z kontextu tradiční hudební produkce živých nástrojů a vnesly do populární kultury syntetické prvky, které se odrazily i v esteticko-ideologických aspektech nově se rodícího žánru. Pradávné, zvířecí se snoubí s futuristickým a mechanickým.
Čím dub přitahuje hlukaře?
Vliv dubu na současnou taneční hudbu je zcela evidentní a byl již několikrát komentován a rozvíjen. Stranou ovšem zůstává vliv dubové estetiky na interprety psychedelického, post-hlukového hnutí. Co konkrétně na jamajském hudebním žánru fascinuje umělce typu Yellow Swans, Pocahaunted, Sun Araw či Peaking Lights? Většinu z nich k lásce k dubu přivedl Pete Swanson z Yellow Swans. Jeho nepřeberná kolekce dubových nahrávek ovlivnila jejich hudební výraz a zároveň skvěle zapadla i do výrazu ideologického.
Swanson mezi jinými jamajskými producenty jako svůj hlavní inspirační zdroj vyzdvihuje Keithe Hudsona. Hudsonovo revoluční a dnes již klasické album Pick a Dub z roku 1974 nad ostatní nahrávky žánru vyniká nadměrným užíváním echa, delaye a osekáním struktury skladby na opravdové minimum. Ačkoliv se jeho skladby vyznačují primitivním rytmem a sporou basovou linkou, meziprostory ucpává zpožděnou rytmikou a vytváří přeplněný a mnohovrstevnatý syntetický zvuk. Důraz na plnost zvuku je jasnou afinitou k výše uvedeným umělcům. Pozoruhodný je i obdobný charakter dubových a neopsychedelických nahrávek, ve kterých se explicitně používají hudební postupy minulosti, jejichž bezpředsudečné kombinování a zároveň jejich mechanická dekonstrukce napomáhají k vytvoření retrofuturistické atmosféry.
Životodárné přetváření
Spřízněnost posthlukového a dubového hnutí se ovšem netýká pouze hudby samotné. Dotýkají se také velkým důrazem, který kladou na živou reprodukci skladeb. V tehdejší jamajské subkultuře bylo navštěvování soundsystémových večírků jednou z mála možností, jak se dostat k nové hudbě. Vinylové desky si mohla koupit jen hrstka vyvolených, poněvadž jejich cena byla mimo finanční možnosti většiny fanoušků. V nynějším americkém a evropském psychedelickém hnutí se můžeme setkat s obdobným přístupem k obcházení hudebního průmyslu. Základem jsou živá vystoupení a i většina nahrávek vzniká jako improvizační jam, jenž je nahráván a okamžitě připraven k vydání. Koncertní vystoupení má punc jedinečnosti a neopakovatelnosti.
V rozhovoru pro internetový blog Rose Quartz se Aaron Coyes z kalifornských Peaking Lights vyjádřil ke svému vztahu k ranému dubu: „Velmi mě oslovuje idea raného dubu. Zbožňuju ten nápad použít něco, co je tu hodně dlouho, a přetvořit to po svém. My si taky vyrábíme mnoho přístrojů a amatérských efektů. Pokud mám dub brát jako svého druhu světlo, které mi pomáhá udržet se na cestě vedoucí k stále novým možnostem, jež hudba nabízí, můžu říci, že jeho vliv na mě je opravdu významný.“ Tvorba je zde spojena s dovedností a manuální prací. Nejde jen o ovládnutí nástroje, ale též o jeho zhotovení. Konkrétně Aaron Coyes pravidelně objíždí různá odkladiště vyřazeného hardwaru a zastaralých elektrických komponentů a doma z nich pomocí pájky sestavuje nová zvuková náčiní. Nadšenecké kutilství namísto prefabrikované technické dokonalosti opět přibližuje Peaking Lights duchu dubové revoluce. Drahé technologické vymoženosti byly mimo dosah umělců typu Lee „Scratch“ Perryho či Mikey Dreada, a tak jejich studiová výbava sestávala z kreativních mutací dostupného materiálu.
Ze všech současných experimentálních tvůrců nejzajímavěji rozvinul odkaz dubové estetiky Cameron Stallones, a to nejen ve svém skvostném sólovém projektu Sun Araw. Jeho stopa je velmi dobře patrná i na nové desce Make It Real kolegů Pocahaunted, jíž trochu překvapivě dominuje houpavá dubová basa. Aktuální dvojalbum Sun Araw On Patrol v sobě kloubí smysl pro strohý repetetivní rytmus naprogramovaných bicí, výraznou basovou linku a hojné užívání různorodých efektů. Oscilace primitivních syntetizátorů, fragmenty afrických bubnů, donekonečna se rozplývající zechovaná kytara, klouzavá basa, tropické rytmy o sebe otloukaných skořápek kokosu či zefektovaný vokál tvoří spletité chuchvalce významů, podřízených prapodivné atmosféře, v níž se kapitán Piccard z kosmického korábu Enterprise vylodí uprostřed rituální slavnosti Kromaňonců.
Autor je hudební publicista.