„Tato skladba je nejlepčí, protože je nejlepčí,“ huláká z pódií olomoucká kapela Havárna. „Drogy jsou špatné, protože jsou špatné, áááno,“ nyje pan učitel Mackay v seriálu South Park. Tahle kombinace cimrmanovského absolutního rýmu a tautologie, je-li vhodně načasována a umístěna, působí jako velmi osvěžující vtip. Jindy tomu tak není.
Úplněk…
„Nevadí, že to bude trochu osobní?“, zeptal jsem se šéfredaktorky nového hudebního měsíčníku Full Moon Apačky, když jsem jí odevzdával článek do druhého čísla. Prý ne. Když jsem potom ve schránce našel jedničku, pochopil jsem, že jsem se mohl odvázat mnohem víc. Redakční tým vsadil na karty kamarádství, pokeců a bohorovného to je přece jasný, ne? Takže se v něm můžeme dočíst o tom, jak se ten který autor textu má, představovat si opilou šéfredaktorku ve sprše (v reportáži o festivalu tento výjev tvoří poměrně dlouhou vsuvku – co se jí ve stejné zemi stalo vloni) a hlavně si mohutně zasouhlasit: jó, některý kapely jsou prostě dobrý. Bez debat nejlepší, o tom prostě žádná.
Reakce na nový časopis jsou všelijaké: od údivu nad tím, že tady a teď vůbec vznikl, přes nadšení až po zatracování stylu jeho přispěvatelů a redaktorů. Možná jde o dětské nemoci, které časopis překoná, zatím ale musím souhlasit spíše s kritickou stranou. Subjektivní psaní samo o sobě není nic špatného a bojovat proti němu v době, kdy se velká část žurnalistiky dávno přesunula na blogosféru, je boj s větrnými mlýny. Problém je, že přispěvatelé Full Moonu mají k Nicku Kentovi asi tak blízko jako Tobiáš Jirous k Bukowskému a že postrádají schopnost tlumočit svou subjektivní výpovědí obecnější téma. Dočítáme se, že „kapela je prostě dobrá“ případně „nejlepší“ nebo „geniální“ a spoustu dalších hodnotících adjektiv bez většího významu.
Full Moon by díky tomu bylo lze označit za Fanzin, tedy periodikum, které nemusí nikomu nic dokazovat a vystačí si se smečkou poučených a nepochybujících oddaných. Nevím ale, jestli o něco takového Apačka a spol. stojí a nejsou-li jejich ambice přece jen větší – například netouží-li po nových konvertitech. Pak je třeba připustit, že Full Moon má problém.
…nad psychiatrickou klinikou
Ale zdaleka v tom není sám, otázku jak a proč o hudbě vůbec psát, by si měl pokládat každý, kdo tak činí. Už kvůli známé floskuli, že psát o hudbě je jako tančit o architektuře. Hudba je do velké míry abstraktní a verbálně nepostižitelná a díky tomu na posluchače působí na neobyčejně intimní rovině. Otázky, které nyní naznačím, jsou nezodpověditelné, přesto je třeba si je neustále klást.
Jeden můj redakční kolega říká, že napsat recenzi na dobrou desku je totéž jako ji pokálet nebo přinejmenším vnutit autorovi hudby svou vůli. Někdo zase rád věší své hudební lásky na internet, zatímco jinému to připadá podobně (ne)patřičné jako sdílení vlastních erotických fotek tamtéž. Někteří publicisté vidí každé hudební dílo v co nejširším socio-politickém kontextu, jiní se (coby „naivní strukturalisté“) soustřeďují téměř výhradně na samotné dílo. Někdo usiluje o co nejpřesnější popis slyšeného a pokud není hudební vědec schopný pracovat s partiturou a nezabývá se vážnou hudbou, uvízne mnohdy v nekonečném přirovnávání. A protože přirovnávání je jednoduché jako facka, těší se takové oblibě mezi publicisty a posluchači všechno, co je retro a „něco připomíná“. Vystihnout slovy podstatu hudby, která je pro autora článku nebo recenze úplně nová, je totiž mnohem těžší. Jinou tušenou brankou do hlubin zajímavého díla je vršení poetických metafor, které se občas zvrhne v psaní jakýchsi paralelních básní.
Někteří publicisté milují novinky a předhánějí se v tom, kdo nejrychleji reaguje na zahraniční dění. Co je doma, to se pro tyto lidi obvykle nepočítá, neb to není posvěceno modlou jménem Wire či Pitchfork. Jiní čekají, až to, co zrovna tolik letí, trochu „zamře“, neboť sezónní senzace pro ně nejsou zajímavé. Tato sorta pisálků profesně rychleji stárne a její floskule a preference se stávají smutně směšnými pomníčky čím dál omezenějšího rozhledu. Ti dříve zmínění – z nichž někteří jsou neuvěřitelně pružnými „sběrateli žánrů“, jejichž vývoj stojí zato časosběrně sledovat –, ale dost možná skončí jako rádoby věčně mladí staříci, ekvivalenty Jiřích Korna a Krampola.
Když už jsme u toho, je třeba hlídat, co píšou kamarádi a světový tisk, abychom se neznemožnili před kamarády-kolegy. Sorta opatrných – za patrona by si mohla zvolit milovníka Radiohead Vojtěcha Lindaura – je nezměrně větší než autoři, kteří se mohou chlubit nezávislou myslí a neochvějným názorem. Takový v Čechách nyní asi nepíše, alespoň párkrát se ochvěl každý. Přispěvatelé deníků a týdeníků s vyšším nákladem samozřejmě častěji, obzvláště tehdy, je-li jejich odbytiště mediálním partnerem desky, festivalu či turné. Výsledek? Čtení mezi řádky: kdo s kým.
Na závěr jedno z velkých lákadel: přísun desek a cédéček, na která by člověk jinak neměl. Kdo není fetišista, může novinky prostě krást z internetu, ti, kdo tak nečiní a čekají na zásilku nových nahrávek z vydavatelství, která neúnavně bombardují dopisy žádajícími promokopie, zase nejsou tak rychlí a aktuální. Ano: hudební publicisté se, pokud jde o shánění materiálu, dělí na zloděje a obsedantní hromadiče.
A teď si z těch úchylů vyberte. Má cenu někoho z nás číst?