Wagnera slyšeti

Naposledy zněla na pražském jevišti opera Richarda Wagnera Tristan a Isolda v květnu 2000, bylo to pod taktovkou Jiřího Kouta a v režii Jana Antonína Pitínského v Národním divadle. Oproti tehdy domácímu tvůrčímu týmu se na nové inscenaci ve Státní opeře Praha podílí argentinská skupina umělců: režisér Marcelo Lombardero, scénograf Diego Siliano a kostýmní výtvarnice Luciana Gutmanová. Ti vsadili na zdánlivou pohádkovost příběhu; scéna využívá efektních animačních projekcí na průsvitné opony, což na první pohled opravdu vtahuje a ukolébává v slastném kýči, leč po několika minutách se princip vyčerpá a kouzelný efekt se změní v unavující stylizaci starodávných jevištních obrazů.

Co však trčelo z pohádkové koncepce, byla samotná režie. Zůstalo jen u několika gest dle osobní invence účinkujících a ti herectvím šetřili a raději upírali své oči na dirigenta. Místy bylo dokonce patrné, jak si na scéně hledají jen místo pro dobrý výhled a pro svůj pevný a sošně vypjatý postoj. Podcenění sebemenšího aranžmá bylo v inscenaci žalostně znát. Je možné namítat: co v této opeře rozehrávat? Nestačí jen malebná póza, hudba a zpěv? Věčné dilema. V tomto případě dobře míněná koncepce pohádkového příběhu vrhla režii do slepé uličky. Tristan a Isolda se dnes na světových jevištích sice prezentují v postmoderně nebo vysoce stylizovaných výtvarných scénách, ale zásadní a nezbytně nutnou je vždy režie.

Mistři pěvci

Nutné však je vyzvednout stránku hudebního nastudování. Britský dirigent Jan Latham-Koenig, který dnes patří ke špičce svého oboru, připravil orchestr Státní opery Praha k famóznímu výkonu. Zazněla-li tu a tam nějaká nepřesnost, nepůsobila kupodivu v celkové ukázněnosti rušivě a nepatřičně. Orchestru i během představení věnoval dirigent veškerou pozornost, což však už nelze říci o vazbě k pěvcům. Měl jsem dojem, že se pěvci spoléhají více na sebe než na mizivá znamení nástupů od dirigenta, byla-li jaká. Přesto si vedli velmi dobře.

Titulní představitelka byla pro inscenaci alternovaná hned třikrát. Isolda Elizabeth Connellové, kterou jsem slyšel při druhé premiéře, vládla wagnerovsky vyrovnaným hlasem, vypjaté scény zvládala s bravurní jistotou, trochu sice selhávala v parlandových pasážích a i vibrato bylo na hranici únosnosti, ale v celkovém vokálním vystavění náročné role lze nedostatek přehlédnout. Tristana má inscenace pouze jednoho a je jím sólista petrohradského Mariinského divadla Leonid Zachožajev. Jeho hlasová poloha je velmi příjemná, občas je sice cítit únava, ale to lze přičítat různorodé technické náročnosti jednotlivých dějství opery. Je s podivem, že zrovna to závěrečné u něj vyznělo mnohem lehčeji. Ostatně vrcholná čísla opery zněla u všech pěvců velmi jistě. Za zmínku stojí ještě pěvecky excelentní americká mezzosopranistka Amber Wagnerová v roli Brangäne, kultivovaný a přesný projev domácího pěvce Richarda Haana jako Kurwenala a typově velmi vhodný a pěvecky přijatelný Richard Wiegold v roli Krále Markeho.

Wagnerovo reformní a osobně nejniternější dílo ve Státní opeře Praha zazářilo mnohem víc než nedávný pokus o Bludného Holanďana. Pokud se zdálo, že jsou Tristan a Isolda pro tento operní dům velkým oříškem a zlí jazykové se těšili na sladké fiasko, nedošlo k jeho naplnění. Inscenace má i přes nesporné problémy v režijní koncepci obrovskou sílu v hudebním potenciálu. Wagner do Státní opery Praha skutečně patří.

Autor je teatrolog.