Asi žádný ministerský rádce u nás dosud nevyvolal pouhým svým jmenováním tak vášnivé reakce jako Roman Joch. Proč vlastně? Jocha za ta léta docela dobře známe, víme, co od něj čekat. Jeho programová antikorektnost je zcela korektní v tom, že nás sotva něčím překvapí. Spojení s ODS také není zarážející, ačkoliv její ideové zázemí má původně pestřejší podobu, než jaká odpovídá vyhraněnému profilu Občanského institutu. Nelze ovšem popřít, že dosazení do funkce premiérova poradce je krok novým směrem; Jochovy názory tím dostaly punc oficiálnosti, z ředitele formálně nezávislého think tanku se stal dvorní filosof.
Bylo vysloveno mnoho důvodů, proč je kontroverze vzbuzující Joch pro takovou funkci nepřijatelný, zvlášť pokud mají být jeho agendou lidská práva. Já chci ale poukázat na jiný důsledek, který může být pro levici – neboť právě odtud většina kritiky vyvěrá – pozitivní.
V jaké době vlastně Jochovo jmenování přichází? Klíčovým rétorickým nástrojem, který pomohl pravici porazit levicové oponenty, bylo vyvolávání obav z „řecké cesty“. Problém státního zadlužení a potřebnost vyrovnaného rozpočtu byly nastoleny jako poslední pravda politiky. Tato „nezpochybnitelná“ teze blokuje samotnou možnost politického života. Tváří se totiž jako nadstranický neideologický postulát, jejž všichni, kdo chtějí vládnout, musí respektovat; lze diskutovat o konkrétní podobě rozpočtových úspor, ne však o nutnosti škrtat. Dobrého politika pak kvalifikuje nepolitická image kalvinistické spořivosti, zde zvané „rozpočtová zodpovědnost“. Paradoxem je, že v konečném materiálním efektu se ona kapitalistická ctnost vyžaduje jen u nejširších vrstev obyvatelstva, tedy spíš lidí (bez) práce než lidí kapitálu.
Protože morálka si ke svému respektu žádá apokalyptické běsy, visí nad obcí hrozba rozpočtové katastrofy, bankrotu a exekuce (jinak zcela reálného strašidla naší doby). Máme tak před sebou jednu variantu toho, čemu Naomi Kleinová říká disaster capitalism – hrůza z katastrofy vede k pasivnímu, ba vděčnému přijímání „spásných“ neoliberálních opatření v podobě privatizací, deregulací a snižování veřejných výdajů. Prostor politiky je zásadně omezen přítomností kvazipřírodních sil, před nimiž musí všichni zmlknout a držet krok.
Do této depolitizované atmosféry vnáší jmenování Romana Jocha premiérovým poradcem střet, který je až překvapivě politický – Jochovy autoritářské názory nás nutí k obhajobě „práv člověka a občana“ jako nesamozřejmých principů, které konvenují části společnosti a jsou v rozporu se zájmy a pohledy jiné části společnosti. Demokracie, kterou jsme brali jako samozřejmost, je nynější vládou implicitně zpochybněna – a tím politizována. Vrací se do dějin.
Tím ale pozitivní aspekty končí. Nelze totiž přehlédnout, že Jochovo vystupování současně nese rysy, které pravici připisuje francouzský filosof Jacques Rancière: jedinou politikou pravice je vposledku samotné popření politiky – totiž popření toho, že by na rozhodování o věcech veřejných měli právo všichni členové obce, včetně méně (a ne)majetných.
Navíc, z Jochových prvních reakcí na kritiku se zdá, že něco jako politický střet opravdu nepřipouští. „Kdyby tolik energie věnovali svému vzdělávání, jako věnují demonstrování, tak by nyní měli názory jako já,“ odpověděl na protesty proti své osobě. Dal tím najevo, co si myslí o demonstrování. Ale také zcela souzněl s chováním vlády, která při jednání o důvěře sice nechala levicovou opozici mluvit (jak demokratické!), avšak neuznala ji za hodnou odpovědi. O svých postojích nepochybujeme. Nesouhlas je irelevantní, mohl vzniknout jen omylem. Nebo ze špatného úmyslu…
Autor je filosof.