Walter Benjamin kdysi formuloval slavnou tezi, že moderní doba změnila na postavení uměleckého díla jednu podstatnou věc – mizí rozdíl mezi originálem a kopií. Zatímco originál klasického obrazu je spjatý s jedinečnou historií svého vzniku a uchovávání, film žádný takový originál nemá, existuje jen v nekonečném množství kopií, které jsou všechny stejně nahraditelné a stejně (ne)hodnotné; dílo tak ztrácí svoji auru.
Mohli bychom Benjaminovi namítnout, že i film má svůj jedinečný originál, jímž je původní negativ. Ztrátu negativu bychom ale těžko mohli označit za ztrátu díla samotného; toto dílo totiž vzniká až vyvoláním negativu, což nelze označit za pouhou reprodukci, je to už určitá interpretace. Ta pak rozhoduje o tom, jaké obrazy si vybavíme, když se vysloví název příslušného filmu. Ztráta negativu při existenci už jen ohraných kopií pak povede k tomu, že budeme hovořit o zachování „ve zhoršené kvalitě“ – ale pořád o zachování.
Nedávno jsem se vracel z projekce Markety Lazarové. Zážitek kalila zloba na nekvalitní kopii, z níž se promítalo. Některé záběry jsou tak špatně rozlišitelné, že sabotují působivost obrazu jako klíčového prostředku uměleckého sdělení. Nedlouho po tomto smíšeném zážitku jsem si dopřál jinou svoji oblíbenou lahůdku, ba přímo trojitý šťavnatý stejk – Coppolova Kmotra. Ač to už nebylo na velkém plátně, ale v podstatně skromnějších podmínkách, zážitek byl jednoznačně skvělý. Film je totiž snadno k sehnání v digitálně restaurované podobě, která je vizuálně uhrančivá – an offer you can’t refuse!
Nejde mi tu jen o Marketu Lazarovou, ta je pouze nejkřiklavější případ. O možnosti jejího digitálního přepisu se ví dlouho a svědčí to jen o neschopnosti a indolenci příslušných aktérů, že se v té věci neudělalo prakticky nic. V zahraničí mezitím vyšlo několik DVD vydání, která ale prakticky nemohou vyřešit problém zmiňovaný výše – nemají jako východisko k dispozici nic jiného než běžnou pozitivní kopii.
Nějaký purista by mohl namítnout, že k případnému novému přepisu originálního negativu se nedochovaly příslušné autorské pokyny, takže výsledek by nemusel vždy odpovídat původní režisérově představě. Tady je ale vhodné ocitovat tvůrce výše zmíněné mafiánské ságy – Coppola totiž v rozhovoru k novému přepisu filmu přiznal, že už si sám nepamatoval, jak film v době své premiéry přesně vypadal. To ale přece není rozhodující, důležité je, že v současné podobě je možná krásnější než kdykoliv předtím.
Františka Vláčila se nezeptáme. Filmové dílo je ale už technikou svého vzniku výsledkem interpretace, nemá žádnou nezpochybnitelnou podobu, kterou by stačilo reprodukovat. Setmělé záběry Markety Lazarové můžeme rozsvítit novou, skutečnou aurou coby výrazem ne nějaké fetišizované originality, ale našeho vztahu k její kráse, k její ideji, jíž jsme spolutvůrci. Režisér nás k takové interpretaci neautorizoval, pokud k ní ale přesto nenajdeme odvahu, bude to znamenat, že nejsme ochotni brát své kulturní dědictví do vlastních rukou a tím mu vdechovat život. Barokní hudbu si také nezakážeme hrát s odůvodněním, že nevíme, jak přesně se dobové partitury mají interpretovat.
Kdesi na MK ČR prý nedávno vznikl seznam dvou stovek nejvýznamnějších českých filmů, které by bylo třeba převést do digitální
(po)doby. O ochotě financovat takový projekt alespoň zčásti si nedělám iluze. A přesto mi nějaká obdoba amerického National Film Registry, tedy korpusu nejvýznamnějších filmů uchovávaných v Kongresové knihovně a těšících se privilegovanému zacházení, připadá nezbytná. Zvykli jsme si brát filmy jako samozřejmost. Stejně jako jiné památky ale časem ztrácejí svou auru – a my s nimi ztrácíme kus vlastní paměti, sebeinterpretace a také kus vlastní krásy! Digitální věk nám nabízí jedinečnou možnost jejich uchování. Je to nabídka, kterou bychom neměli odmítnout.
Autor je filosof.