Drnovické catenaccio - filmový zápisník

Minimálně od dob Českého snu (2004) Víta Klusáka a Filipa Remundy jsme si zvykli i u nás, že dokumenty můžou na základě jednoho tématu vystihnout některé rysy celé společnosti. Důležité přitom ani tak není dozvědět se něco nového, jako spíš snaha některé známé věci pojmenovat, zobecnit, dát do souvislostí a otevřít k diskusi. O podobný přístup se pokouší i producent a režisér Radim Procházka ve svém dokumentu Drnovické catenaccio aneb Cesta do pravěku ekonomické transformace (2010). Na příkladu obřího fotbalového stadionu ve dvoutisícových moravských Drnovicích si klade otázku, odkud vlastně pochází současná mafiánská oligarchie, prorůstající nezřídka až do vlády. Italské slovo catenaccio ve fotbale označuje situaci, kdy několik hráčů vytvoří obrannou řadu, která míč nepropustí; obvykle mívá za sebou ještě pro jistotu „zametače“. Systém catenaccia vystihuje princip, na kterém v devadesátých letech fungovala česká podnikatelská mafie, jež tehdy legální daňové a jiné podvody provozovala systémem „já na bráchu“.

Dokument ukazuje, jak se systém catenaccia osvědčil i v případě hlavní postavy drnovického fotbalu, podnikatele Jana Gottvalda, který v malém moravském městečku postavil nejen obludný stadion, ale i tým později se probojovavší do prvoligového fotbalu (mimo jiné za mohutné podpory Chemapolu). Gottvald představuje právě ten typ podnikatele raného kapitalismu u nás, který byl na ekonomickou transformaci devadesátých let dobře připravený už z dob socialistických přátelství. Jak v dokumentu ukazuje filosof a publicista Petr Fischer, už za socialismu vznikaly struktury či sítě, které se pak plynule v devadesátých letech přehouply v podnikatelskou špičku. Základ tehdejšího podpultového obchodování tvořili především zelináři, řezníci a zaměstnanci Mototechen. K těm posledním patřil právě Gottvald. V devadesátých letech si pak díky socialistickým konexím a zapojením do nejrůznějších kauz, jako byly lehké topné oleje či vytunelování Setuzy, splnil chlapecký sen – onen stadion a první ligu. Ekonom Vladimír Benáček v dokumentu názorně předvádí, jak propracovaně toto podnikatelské catenaccio fungovalo a jak přitom vycházelo z liberálních ekonomických teorií Miltona Friedmana, které ekonomiku ovlivňují dodnes. Podle Benáčka byl tento systém tunelování státních firem značně propracovaný a v podstatě jedinečný, a dokonce se jím prý nechali inspirovat v Rumunsku či v USA při bankovní krizi, která je příčinou současného ekonomického marasmu.

Místo Gottvalda si můžeme dosadit jiná jména – Krejčíř, Mrázek, Pitr…, o jejich případech slýcháme v médiích dodnes. Patří k devadesátým letům minulého století, které Procházka ironicky v podtitulu snímku nazývá „pravěkem“ ekonomické transformace. Když si uvědomíme, z čeho povstala současná podnikatelská „elita“, nemůžeme se současné nešťastné situaci zas tolik divit. V Procházkově dokumentu se objevuje i filosof Václav Bělohradský s názorem, že privatizace znárodněného průmyslu neměla v historii žádný precedent, neměli jsme se z čeho poučit, a tudíž jsme vyrobili řadu chyb. Jako třeba drnovický stadion, který dnes chátrá. Bohužel však dosud nedošlo k jejich nápravě a namísto společenské elity u nás posiluje „elita“ podnikatelská, která z chyb raného kapitalismu nikdy neudělá politické téma. Na Procházkově dokumentu nacházím dvě velká pozitiva: film otevírá s nadhledem a humorem otázku, odkud se vzala současná společenská „blbá“ nálada, a navíc se (coby „televizně pojatý“ dokument) dostal do kin, což je zásluha distribuční společnosti SPI, která uvedla do kin i Český sen.