Estetické téma nejnovějšího čísla Sešitu (zdobeného obálkami různých periodik věnovaných vizuálnímu umění) je podnětem ke zpochybnění relevantnosti (Kantovy) estetické teorie pro porozumění současnému umění.
Poslední číslo Sešitu pro umění, teorii a přidružené zóny je věnováno „estetice a jejímu komplikovanému vztahu k současnému vizuálnímu umění a kultuře obecně“. Většinu textů v Sešitu spojuje snaha obnovit či udržet platnost estetického hlediska. V tomto směru zvlášť vynikají a zároveň jsou si blízké (nejen konkrétní oblastí umění, ke které se vztahují) texty Ondřeje Dadejíka Estetický problém současného umění, Thierry de Duva Kantova „svobodná hra“ ve světle minimálního umění a Diarmuda Costella Kant podle Greenberga aneb Osud estetiky v současném umění; v případě obou zahraničních autorů se jedná, jak lze odhadnout z názvů článků, specificky o restituci hledisek Kantovy estetiky. Jejich snažení vyvolává dvě otázky. Zvědavou, jestli se jim to daří, a polemickou, má-li taková snaha smysl.
Porcování Kanta
Ve všech zmíněných textech jejich autoři tvrdí, že estetická teorie (Dadejík), potažmo Kantova teorie (Duve, Costello) je relevantní i pro tzv. neoavantgardu, popřípadě konkrétně pro konceptualismus. Žádný z nich to ale spolehlivě nedokládá. Oba texty jsou motivovány spíše snahou vyrovnat se s vlivnou Greenbergovou interpretací Kanta než zájmem o Kanta samotného nebo dokonce o umění. V přístupu obou autorů z Kantovy Kritiky soudnosti moc nezbude. V jednom případě se formalisticky rozvádí vkusový soud, ve druhém Kantův termín „estetická idea“. Po tomto „porcování“ Kanta, který může být velkým inspiračním zdrojem, ale jen těžko objasněním povahy umění (o což se ani nijak sveřepě nepokoušel), a vytrháváním částí jeho spisu z kontextu autoři nabízejí spíše prostor k námitkám než odpovědi, nebo ještě lépe – nové otázky. První text se zase hroutí do kruhové pasti, jelikož vychází z předpokladu, že umění má estetickou povahu, což má teprve ukázat. Konzistentní tvrzení by bylo, že libovolná estetická teorie umění má smysl, tedy i estetické vymezení umění, ovšem toto vymezení si nemůže klást nárok na obecnou platnost, jelikož ani příslušná estetická teorie taková není. Především je tedy nutné odmítnout klam, který produkují obě strany pseudosporu o povaze umění, prezentující se jako tzv. estetická a antiestetická, tedy jako jediná možná dualita.
Mondrian na toaletu
Pokud bychom hledali oblast, kde je Kantovo pojetí použitelné lépe, byl by to design. Nejen proto, že se Kant v Kritice soudnosti zabývá tapetami, ale i vzhledem k tomu, co je naším životním prostorem, přírodou v širším slova smyslu. Žijeme dnes ve světě, kde přírodou nerozumíme totéž co filosof na sklonku 18. století v Královci. Obyvatelům měst je nejbližším okolím prostor města, designované plochy a útvary, u kterých někdy vůbec nevíme, jak fungují. Jen nejasně tušíme, že k něčemu jsou, a jejich vnímání plyne z jejich neproblematické povrchové struktury a opakovatelnosti (i když ne totožnosti). To může být i důvod, proč se naivnímu divákovi líbí Mondrian nebo lecjaký minimalismus jako plakát na toaletu, zvlášť v takzvaně moderně designovaných bytech. Kant nepředkládá jasnou typologii umění, jen podivnou a rozostřenou. I například Duvem formalizovaná Kantova představa estetického vnímání jako harmonické souhry poznávacích schopností, ze které plyne krása, dnes konvenuje spíše s názorem, že tím, kdo dělá svět krásným, je designér (současný důraz na „návrat“ k přírodním tvarům je pochopitelný, jelikož nám chybějí, když je nevidíme kolem sebe), zatímco umělec vnáší jen neuspořádanost, dělá problémy nebo se exhibuje něčím, co není krásné a nedává smysl. Zde se dostáváme k tomu, co je tedy to umění.
Umění sahavé a hmatové
Otázky „co je umění?“ a „proč je toto umění?“ jako by zastiňovaly palčivější otázku „k čemu je umění?“. Estetické koncepce jsou cestou, jak umění vyčlenit v samostatné oblasti, kde bude možné tuto otázku zodpovědět samotnou estetickou povahou umění. Jakého umění se to ale týká?
Tam, kde Dadejík, Duve i Costello mluví o zpochybňování estetických koncepcí u nových avantgard, shodně odkazují na minimalismus a konceptualismus (a shodně je také shledávají jako estetické koncepce nerušící). Tyto směry ale i ve své reakci na abstraktní expresionismus zachovávají jemu podobný heroismus, svrchované gesto umělce jako génia, jsou součástí romantismu, který stvořil i estetiku. Opravdová roztržka přichází spíše v sedmdesátých než v šedesátých letech v tom umění, které směřuje k politizaci, roztříštěnosti a opuštění artefaktovosti. Když Dadejík mluví o třech sálech, v nichž se nacházejí Velázquezovy portréty, Mondrianovy abstraktní malby a instalace Josepha Beuyse, měl by přidat ještě čtvrtý sál pro performance, body art, feministické a politické umění nebo street art. Problém s tímto čtvrtým sálem je, že by do značné míry ani žádným sálem být nemohl. Příkladem může být Sahavé a hmatové kino rakouské umělkyně VALIE EXPORT. V této performanci si připevňovala na horní část odhaleného trupu skříňku, jejíž předek byl zakryt oponou. V ulicích pak vybízela kolemjdoucí, aby touto oponou prostrkovali ruce. Možnost estetické recepce je tu narušena dvojím způsobem. Ač jsme o této performanci četli, viděli fotografie jejího uskutečnění, a ač se stala nepochybně součástí dějin umění, přesto ji ve vlastním slova smyslu „nevnímáme“. A zároveň je jejím obsahem politická akce, odhalující objektové postavení ženského těla, která je mimo „esteticky specifickou zkušenost“.
Implicitním předpokladem jakékoli snahy restituovat univerzální dosah kantovské nebo jiné estetiky je, že bez ohledu na rozdíly chápeme různá umělecká díla v zásadě stejným způsobem. Ale právě vztahování se k různým dílům je velmi rozličné: zcela jinak vnímáme Caravaggia, Roberta Morrise, VALII EXPORT nebo street art. Zaujímáme jiný vztah ke starým mistrům bezpečně posvěceným tradicí a k feministické performanci splývající s politickou akcí. Estetika ustrnuje stále v romantismu tím, že se snaží přiřadit umění specifický přístup k jeho vnímání, okruh nespojený s ostatními. Proto si autoři článků vybírají za příklady svých tezí umělce setrvávající v heroickém romantismu uměleckého génia, dobu před nástupem útoku na ideologie, gender, subjektivitu či vlastní tělo u umělců jako Vito Acconci, Chris Burden nebo Carolee Schneemannová.
… znovu a znovu
Americký historik umění James Elkins ve své knize Proč lidé pláčou před obrazy říká: „Naše reakce na dílo je vždy neúplná a emoce jsou vždy prostoupeny různými postranními myšlenkami.“ Tím, jak se estetika snaží „zabrat“ teritorium umění celé pro sebe a ostře ho oddělit od ostatních oblastí lidské zkušenosti, podřezává si sama pod sebou větev. Odmítá tak nejen šíři lidských zkušeností s uměním, ale i možnost, že neexistuje jen jedno umění, že – a k tomu je čeština obzvlášť vstřícná – „umění“ je plurál. Není umění specifické právě v tom, co ho neodlišuje od neumění? Možná pouze v něm se pozorně obracíme k témuž světu, v kterém jinak jen bez zájmu jsme. Kdyby umění neexistovalo, museli bychom ho vymyslet. A právě to děláme. Vymýšlíme ho znovu a znovu.
Matěj Metelec je publicista.
Ondřej Pomahač je komparatista.