Není koncept výstavy, deklarující překračování tabu, dekadentní v jiném smyslu, než bylo zamýšleno?
Prostor výstavy Decadence Now! Za hranicí krajnosti v Galerii Rudolfinum v Praze uvozuje varování podobné těm na krabičkách cigaret. Výstava může šokovat, dětem do patnácti let je pro jistotu bez doprovodu rodičů vstup zakázán. Její kurátor Otto M. Urban jí představuje tezi o aktuálnosti dekadentního v umění: o jeho jasně vyprofilovaném pohledu na moderní civilizaci, o vyhrocenosti, subverzi a bourání těch nejcitlivějších tabu. Víme ale, co jsou tabu dnešního světa? A čí tabu se zde bourají? Rychle se ukáže, že šok, před nímž jsme byli varováni, je snad vkladem vzbuzujícím očekávání, ale nenarušujícím už obecné hranice šoku. Jinými slovy, jen těžko označím za šokující překračování tabu to, že se v galerii setkám s něčím, čeho je mediální prostor beztak plný. To vyvolává otázku, zda je výstava vyhrocením zpochybňujícího postoje, přesahujícím míru obecně přijatelného, nebo jen symptomem současnosti; zda bourá tabu, nebo jen ilustruje tabu, jež byla zbourána. A také mohu-li tuto otázku klást vystaveným dílům, nebo jsem-li odkázán jen na rámec kurátorovy dekadentní teze.
Dekadence na zdech
Všechny krajnosti, o kterých má Decadence Now! vypovídat, jsou vlastně jen krajnostmi těl, protože krajnostem uměleckého média se pečlivě vyhýbá. Skoro všechna vystavená díla jsou figurální obrazy, fotografie a sochy, poklidně a konvenčně umístěné na zdech a soklech. Dekadence současnosti je tak omezena na soudržné zobrazení lidského těla, jako by umění nikdy stín těla nepřekročilo. Otázka relevance tvrzení dekadentních tendencí v současném umění se zmnožuje o otázku po současnosti vystavených děl. Ta totiž často vypadají spíš jako figury včerejška a předvčerejška. Jimi „překonávaná“ tabu jsou v jistém smyslu jen stínem toho, co se svými těly prováděli performeři a bodyartisti sedmdesátých let, stínem na tělech uvržených do bezpečného světa rámu, do uklidňující plochosti obrazu, na jednoznačnou pozici na zdi. Oproti „risku“ těla Chrise Burdena ukřižovaného na Volkswagenu zde z těl (se ziskem) vytěžených, exploatovaných, zbývá jen obraz.
Jeden ze dvou objektů z celé Decadence Now!, který se této jednoznačnosti vymyká, je Předložka z Hitlera od Izraelce Boaze Arada v místnosti věnované Krajnosti krásy: Popu. Toto zařazení vyvolává hned několik problémů. Je Hitler pop ikona? Přistoupím-li na dekadentní tezi, jak budu dílo vnímat? Potlačím nutkání na ně šlápnout, neboť to přece slušný člověk s uměleckými díly nedělá? Pozastavím se nad tím, že ta věc není na zdi nebo na soklu jako vše ostatní, a raději se s ní vyfotím? To je velmi pop. Ale je Aradova instalace Pokoj lovce nacistů, z které předložka pochází, dekadentní pop, nebo dekadentní nabourávání popu? Její směr je zcela opačný než nepolitičnost výstavy, je explicitně politický. Arad v ní tematizuje vztah židovského státu k šoa jako k něčemu, co je děsivou skutečností i oportunisticky používaným politickým nástrojem. Dalo by se říct, že na poli dekadentní teze je reprezentace vším a konceptu za ní si nakonec nemáme všímat. Respektive je pro nás neviditelný, protože dílo je podřízeno právě tezi o dekadenci. To je i problémem cyklů a sérií, jejichž části výstava prezentuje. Dává jim vlastní kontext a dodává jinou srozumitelnost. Pokud nejsme sami vybaveni příslušnými znalostmi, netušíme o nich vlastně nic, než co nám kurátor tušit dovolí, vnímáme je jen tak, jak chce, abychom je vnímali. Tak jsou například Witkinovy fotografie možná autenticky drásavé, ale ve chvíli, kdy se k nim dostaneme, jsme s trochou „štěstí“ už natolik anestetizováni, že si to stěží uvědomíme.
Decadence Now! odděluje označující od označovaného. Neptá se po tom, co jednotlivá díla označují, ale jakým způsobem to dělají, a tento způsob pak vytváří jejich spojitost. Jestliže se na fotografii Cindy Shermanové Bez názvu (č. 255) problematizuje (ideologický) vztah k ženskému tělu jako objektu, jeho zvěcňování, tento smysl zaniká v kontextu dekadentních tezí deklarovaného „dekadentního zájmu o sexualitu“. Dekadence tady není něčím, co v daných uměleckých dílech nacházíme, a tedy momentem současného umění, ale označení, jež se dá s trochou nadsázky přilepit na libovolné dílo a následně může změnit jeho „čtení“ na rovinu excesu, který je podřízen kurátorovu dekadentnímu imperativu. Z odhalení se stává symptom odhalovaného a „dekadence“ je pouhým úpadkem kritických a objevných možností umění.
Dekadence mezi zdmi
Je samotná excesivita ještě dnes transgresivní? Překračuje ještě nějaké hranice? Nepřebral už infotainment (spojení informací a zábavy), ve snaze přitáhnout stále apatičtější a zahlcenější konzumenty, už zcela exces a šok jako svou nejbytostnější formu komunikace? Exces je přinejmenším nejpřímější komunikační strategií doby, která se příliš nestará o obsah. McLuhanovské „medium is message“ je redukováno na „medium is“. Dál není třeba jít, stačí být nějak před tím, aniž bych se měl dopátrávat, před čím. Když to náhodou vím, tím hůř pro mě. Problém excesivity ovšem je, že ruší sebe samu. Její zachování vyžaduje opakování na vyšším stupni, což nehybnost výstavy (samozřejmě až na houpající se zvířátka Jakea a Dinose Chapmanových) neumožňuje. Tato nehybnost vystavených děl stvrzuje jejich arte-faktuálnost, to, že jsou komoditou dobře obchodovatelnou na trhu s uměním. Je také důvodem, proč, když sály Rudolfina procházíme podruhé, necítíme už nic vzdáleně ani podobného šoku. Možná jsme naopak schopnější se dostat blíž k jednotlivým dílům, ale tím víc se rozpadá dekadentní teze. Tak Mapplethorpovy autoportréty umístěné na začátku a na konci expozice vystupují se vší intimitou, kterou nesou, jejich umístění na okraji – jejich „krajnost“ – je vlastně těžištěm. Ale kolik návštěvníků výstavy si tohoto jejich rozměru všimne v záplavě excesivnějších děl?
Decadence Now! spíš než na dřeň jde na ruku stavu věcí – dobře prodává dobře se prodávající umělce, jako Jeffa Koonse nebo Damiena Hirsta. Celá výstava je simulakr, excesivně přitažlivý simulakr exploatovaného lidského těla, rámující prostor, jímž budou bloumat jiná lidská těla a bavit se. Toto tělo (tato těla?) je neideologické, samozřejmé a konečné.
Teenageři si některé z obrazů vyfotí a pak si je dají třeba jako tapetu do mobilu. Přesto výstava v jistém smyslu opravdu dekadentní je. Ne tématy, která vystavovaná díla otevírají, ale samotnou jejich funkcí, jejich cestou k excesu, která se kurátorským zásahem (výběrem, označením/zařazením, umístěním) stává vyhrocenější a zároveň otupenou. Není to současná dekadence, ale dekadence pro současnost. Dekadence bez patosu, dekadence obchodovatelná, dekadence patřičně nepatřičná.
Autor je publicista.