Světlo blikotající z temnot

 „Výklady, rozbory, interpretace poskytují jen rámec nebo optiku, která divákovi může pomoci soustředit svou pozornost k dílu ostřeji. Jediné oprávnění kritiky tkví v tom, že nám dovoluje vidět jasněji.“ Jestliže se budu držet autorova vlastního zdůvodnění kritiky, pokusím se ve velmi různorodých textech knihy Johna Bergera O pohledu ukázat prvky načrtávající kontury jeho myšlení, s kterým se má český čtenář první příležitost seznámit. Ve většině esejů, ať už se zabývají malířstvím, fotografií nebo třeba důvodem, proč se dívat na zvířata v zoo, se opakují dvě témata. Vystupují tu více, tu méně na povrch, vzájemně se proplétají a přitom zůstávají sjednocena. Prolnutí těchto témat je pak okamžikem, jenž nám dává hlouběji nahlédnout do umění samého, ale zároveň i za ně, nebo spíše skrze ně, zpět na nás.

Hledání ztracených zvířat

Prvním z nich je vztah člověka a přírody zdvojený vztahem těla (tedy: přírody i člověka) a umění. „Veškeré umění se opírá o podrobné pozorování přírody a nakonec změní způsob, jakým pohlížíme na přírodu.“ Přírodou je jak ne-lidské, začleňované do lidského prostředí, jako jsou například zmíněná zvířata v zoo, tak i prostředí, v němž se lidé pohybují, ať je to předindustriální venkov na Milletových obrazech nebo New York z Fasanellových pláten. Umění prolíná zpětně do přírody tím, jak působí na tělo svého recipienta, a příroda a přírodní skutečnost zase přechází v umění – nebo se člověku skrze něj artikuluje jejich ztráta.

Právě vztah člověka k přírodě a odstup od ní se nejradikálněji vyjevuje hned v prvním eseji, nazvaném Proč se dívat na zvířata?. „Během posledních dvou staletí se zvířata postupně vytratila. Dnes žijeme bez nich.“ Berger mluví o zničení všech tradic spojujících člověka s přírodou; přes všechen prostor věnovaný reprezentacím zvířat (od hraček po animované filmy) je neuskutečnitelnost setkání s nimi absolutní. Právě zoo je místem toho nemožného, ztraceného setkání, v ní se konfrontujeme s „imunitou vůči setkání“; „zoo musí nutně zklamat“, je památníkem této ztráty. Vztah zvířete a člověka, přírody a člověka, se prolíná i do vztahu člověka k sobě samému. V zoo zůstává každý návštěvník sám, izolovaný. Stav, který podle Bergera vyjadřují obrazy Francise Bacona: „Nejhorší je, že člověk začal být vnímán jako tvor bez duše.“ Funkce Baconových obrazů „je předvést, jak odcizení dokáže vyvolat touhu po své nejzazší formě, totiž bezduchosti“. A právě takový způsob vidění, dotýkající se lidské a dějinné skutečnosti, Bergera zajímá. Osoby na Strandových fotografiích tak říkají: „Jsem takový, jakého mě vidíš“, fotografie totiž „uchovává vzhled události či osoby, a proto byla vždy těsně spjata s ideou historické pravdy“. Tento smysl pro skutečné, jež se nechává zachytit, zdůrazňování tělesné přítomnosti na obou stranách díla a zaujímání osobního vztahu k dílu a k tomu, co vyjadřuje – nejen jaké je, ale čím je –, se neomezuje pouze na fotografii. Stejně ho Berger uplatňuje u Courbetových venkovanů, Lowryho dělníků nebo Rouaultových pařížských předměstí.

Za menšinový pohled

Etický a politický pohled na (a stejně tak v) umění je druhým tématem vracejícím se v Bergerových textech. Tento rozměr umění by se dal shrnout závěrem textu Primitiv a profesionál. Primitivní umění „sděluje cosi, co z hlediska společensko-kulturního systému nikdy nemělo zaznít“. Jde o vyjádření menšinového, neprivilegovaného pohledu (i kdyby, jako u Milleta, byla právě snaha propracovat se k tomuto pohledu nemožná, „dokud se radikálně nezmění hierarchie našich společenských a historických hodnot“). V tomto pohledu se u Bergera setkává obraz s fotografií a autor s dílem. Tedy vlastně v etickém nároku, jenž vyplývá z toho, jak Berger chápe umění: jako něco, co je nejen nějak situováno v dějinách, ale co se k nim také nějak vyjadřuje. I my vnímáme umělecké dílo v dějinách, „z historie nemůže nikdo vystoupit“. Právě proto v nich musíme situovat ne dílo, ale sami sebe, a vyhnout se „konzumování dějin“, stojícímu v kontrastu k porozumění. Nakonec i téma přírody je v postindustriálních společnostech problematizováno eticky a politicky, když „i pohled na přírodní výjev byl konzumentstvím proměněn ve zboží“.

Umění je něčím, co nám může naši situaci v dějinách projasnit, stejně jako odhalit její nejasnost. V tomto směru stojí Bergerovo hledisko v blízkosti Turnerova obdivu k malířství jako schopnosti zpochybňovat. „Otázky, které obraz vznáší, jsou mravní povahy (…), avšak všechny odpovědi, které dává, jsou nejasné.“ V etické rovině se fotografie i malířství přes všechny rozdíly setkávají, nebo se přinejmenším mohou setkat. Stejně jako „většina fotografií, na kterých vystupují lidé, poukazuje k utrpení a většina tohoto utrpení je plodem lidských skutků“, tak „malba pojednává o čemsi nepřítomném, o svobodě, která jest nepřítomností“. To, čím na nás umění působí, překračuje pouze estetický rámec. Vztah, který si k němu budujeme, má být také vztahem ke skutečnosti. Jestliže Berger opakovaně (i když v poměrně pesimistickém, tragickém tónu) volá po společenské a duchovní změně, převratu, který umožní „sjednocené umění“, není to jen artikulace revolučního (nebo postrevolučního) sentimentu, ale i hluboké vědomí dnešní dvojznačné a problematické pozice umění mezi zbožím-fetišem a vpádem jinakosti, o kterém u nás psal Jindřich Chalupecký.

Pole příliš širé

Poslední text, nazvaný Pole, se od všech, jež mu předcházejí, liší a zároveň je završuje. Je ponořením se do myšlení soumeznosti, setkání, důvěrné blízkosti přírody a umění. Pole je místem pohledu a zároveň polem myšlení, jednotlivé události, s kterými se zde setkáváme, nás přenášejí od jejich konkrétní podoby k celému poli jako (čisté) události. „Pole, před kterým stojíte, má stejné rozměry jako váš život.“ Závěrečný esej je nejen završením, ale i tepajícím srdcem myšlení, které se v knize odehrává. V něm se střetává příroda, člověk a jeho pohled na ni, a umění, jež je odrazem tohoto pohledu zpět k člověku. Vrátím-li se na začátek, myšlení Johna Bergera nám nepochybně pomáhá vidět, alespoň chvílemi, jasněji. „Ačkoli se nám moralisté snaží namluvit opak, světlo není trvalý přímý opak tmy. Světlo blikotá z temnot.“

Autor je publicista.