Ve sbírce uměleckých reportáží, která nyní vyšla pod názvem Modrá vrána, popisuje lužickosrbský spisovatel Jurij Koch pomalý zánik svého národa. Ten mizí pod tlakem asimilace a jeho domovská krajina je ukrajována rypadly hnědouhelných dolů.
Modrá vrána z názvu knihy (v originále Ha lećala je módra wróna, 1991) představuje doslovný překlad lužickosrbského názvu „módra wróna“, což je ve skutečnosti pták, pro nějž se v češtině vžil název mandelík hajní. Tento opeřenec je v současné Evropě ohroženým druhem. Právě jeho si Jurij Koch zvolil za leitmotiv své knihy uměleckých reportáží ze Srbské Lužice, za symbol, analogicky vztažený k autorovu mizejícímu, „ohroženému“ národu.
Melancholie mizejícího světa
Jurij Koch (nar. 1936) je jedním z nejvýznamnějších žijících lužickosrbských literátů. Tento překlad, jehož autory jsou mladí překladatelé Lukáš Novosad a Radek Čermák, představuje po jedenáctileté odmlce první ucelené samostatné knižní vydání lužickosrbského spisovatele u nás. Ve třinácti reportážích, psaných střídmým, avšak esteticky velice přijatelným slohem, Koch usiluje o pojmenování problémů, které v průběhu několika posledních desetiletí zmítají jeho vlastí. Lze se tu ale také setkat s retrospektivami sahajícími do minulosti a snažícími se o objasnění původu některých současných jevů. Najdeme zde výjevy z konce druhé světové války (Stopa) i stručné zmínky o „velmi podivné historické skutečnosti“ z přelomu středověku a novověku (Vendové jdou).
Autor splétá své publicistické koláže z několika motivů: bezohledná povrchová těžba hnědého uhlí, které se nachází pod územím obývaným Lužickými Srby, popisy mizejících přírodních scenerií a krajiny po staletí zušlechťované jeho národem, osudy jednotlivých lidí, čelících několikerému asimilačnímu tlaku. Celkovou melancholii coby základní pocit, kterým je publikace prosycená, předznamenává již modře zbarvená obálka knihy. Jako všudypřítomný uhelný prach ze stále se rozšiřujících povrchových lomů dílem prostupuje stesk za odcházejícím světem, nad nímž se vznáší přízrak téměř vyhynulého tvora.
Mandelík hajní je tedy především symbolem vymírání. Představuje ve své podstatě konzervativní hodnoty, které spějí do záhuby: agrární společnost, krajinu a národ s ní spojený. Ničená příroda se jeví být paralelou k jazyku a v širším smyslu i ke kultuře. Životní prostředí mizí pod tlakem technokracie spotřební společnosti, usilující o maximální užitnost. Tato společnost se však potýká s prázdnotou, mrtvolnou bezduchostí a materialismem, zbaveným metafyzických přesahů.
Obraz modrého ptáka lze také interpretovat symbolicky jako znak štěstí, naději znovunalezené identity spojené se zvukem mateřštiny: „Ještě stále je ve vsích slyšet děti mluvit lužickosrbsky, ještě stále se na jaře vrací jeden zbylý párek mandelíka hajního do svého nejzápadnějšího hnízdiště, ještě stále…“
Obrozenecká úderka
Poselství knihy lze vnímat obecněji než v úzkých ekologických či národoveckých mantinelech: znelidšťující globalizace, podřizující kulturní a přírodní hodnoty ekonomickým zájmům, je zde konfrontována s jiným typem globalizace, který má podobu spojení lidí dobré vůle napříč kulturami a státy ve jménu solidarity se slabšími, utlačovanými a znevýhodněnými. Těmi můžou být mizející etnika, jazyky, kultury nebo biotopy. Autor podává škálu lehce načrtnutých i detailněji prokreslených postav – spojenců v tomto boji za záchranu „modré vrány“ a všeho toho, co představuje. Pestrou koalici zde tvoří starousedlíci, lokální patrioti, někdejší komunističtí funkcionáři z časů NDR, intelektuálové, levicoví a ekologičtí aktivisté nebo františkánští mniši. Objevují se tu drobnokresby venkovských učitelek lužické srbštiny, zapálených politiků z místních samospráv či podivínských šlechticů z hloubi lužickosrbské historie. Na druhé straně pomyslné barikády stojí úřední šiml ve službách nadnárodních kolosů a „neviditelnou rukou trhu“ ovládané těžební stroje. Zápas pokračuje.
S ohledem na hermetičnost zevnitř popisovaného světa a jeho specifik může čtenář postrádat pohled zvenčí, věcné a nezaujaté nahlédnutí, třebaže se o něj autor pokouší. Ráz a celkové vyznění knihy je v mnohém dáno současnou situaci, v níž se nalézají Lužičtí Srbové, nositelé nejmenšího slovanského jazyka, pravděpodobně odsouzení k poněmčení. Lehký obrozenecký patos a přímočarost až doslovnost textu může místy vzbuzovat rozčilení a symbol modré vrány by jistě byl pochopitelný i bez polopatického vysvětlení. Jurij Koch ale předbíhá možné recenzentovy výtky a v textu prozřetelně poznamenává: „Ani my nejsme uchráněni před konzervativním kýčem.“
Autor studuje slavistiku a ukrajinistiku na FF UK.
Jurij Koch: Modrá vrána. Zpráva ze Srbské Lužice. Přeložili Lukáš Novosad a Radek Čermák. Dauphin, Praha 2009, 192 stran.